Literární noviny

A máme to černé na bílém. Co do dneška štěbetali vrabci na střechách škarohlídských internetových portálů, zaskřehotal před celým světem jestřáb z nejpovolanějších, generální tajemník Severoatlantického paktu Rassmusen.

Rok 2009 se nesl – politicky viděno – ve znamení dvou událostí: 20. výročí pádu Berlínské zdi a počátku platnosti Lisabonské smlouvy. Časová souhra kulatého výročí toho, co se dnes běžně nazývá pádem komunismu, a institucionalizace tzv. evropského integračního procesu vyzývá k zamyšlení nad tím, zda je možné či dokonce nutné hledat souvislosti mezi oběma procesy. V rámci této úvahy je samozřejmě možné pouze upozornit na jednotlivé aspekty a naznačit paralely. Fundovaná vědecká analýza zmíněného problému by znamenala překonání ideologismů, které utvářely politickou nekulturu nejen naší, ale i evropské společnosti v posledních dvaceti letech.

Zamyšlení nad recenzí J. Čulíka knihy Mary Heimannové

Mainstream politického středu existoval v Evropě i od konce II. světové války do konce 80. let, svým obsahem se však zásadně lišil od toho dnešního. Jeho relativní stabilita byla založena na společenském sociálním kodexu, který do politického života uvedly tzv. lidové strany sociálně-, křesťansko-demokratického či křesťansko-sociálního směru. Odklon od něj, který v 80. letech provedla Margaret Thatcherová, byl tehdy v západní Evropě považován za britský experiment, který nebude trvat věčně. Vůle po jeho ukončení vynesla do křesla premiéra Tonyho Blaira. Tehdy ovšem jen málokdo tušil, co se za pojmy „Třetí cesta" a ‚New Labour" ve skutečnosti skrývá.

Touto parafrází Obamova volebního hesla označil „hlas řadového občana", jak se německý masový bulvár Die Bild rád tituluje, předvolební televizní debatu Merkelová versus Steinmeier. Je ale otázkou, kde hledat důvody oné politické nudy, která občana nutí k zívání.