Je váš počítač ateista? Pokud ano, zůstane mu to i v příští generaci? Obejde se jeho digitální duše bez odpovědi na mučivou otázku po smyslu vlastní existence? Zdá se vám možné, aby intelektuální struktura výkonnější než lidský mozek mohla trvale existovat bez sebevědomí? Nevznikne při těsném globálním propojení počítačů něco na způsob humanismu, tedy komputerismus? Může tak omylný a nedokonalý tvor, jakým je člověk, vytvořit paralelní systémy, které by nekopírovaly jeho vlastní nedostatečnost?
Úplatky připadaly kališnickému knězi Janu Češkovi před pěti sty lety jako docela zábavná věc, i když před nimi varoval. Soudím tak podle jeho slov: „Divná moc peněz jest, kteráž nemuož bez smiechu pověděna býti: že člověka živého, sami mrtví jsúce, čemu chtie, přetvoří." Ćeška vychovával syny Viléma z Pernštejna, jednoho z nejbohatších velmožů své doby, a měl jistě dost příležitostí sledovat, jak na dvoře jeho chlebodárce taje hrdost pánů, když se jim zacinká měšcem před očima.
Nebyl jsem u toho jen jednou, stalo se mi to opakovaně, a přesto jsem nebyl připraven bleskově reagovat. Proběhne to většinou takto. Bloudíte mezi regály v obchodě zchromeni banalitou stále stejných nákupů a kolem vás se motají podobní nadšenci. Jako když šlehnete bičem nad malátnými koni, prolétne kolem vás najednou mladík, hmátne po velkém balení Nescafé, vrazí je pod bundu s kapucí a proletí pokladnami tak zkušeně, že se nestačíte ani nadechnout. Marné volání, jen podrážky jeho tenisek zamávají zaskočené ochrance.
Kdybyste se zúčastnili kterékoli současné konference o médiích kdekoli ve světě a neuměli jiný než náš jazyk, spolehlivě by vám při odchodu zněly v hlavě všechny jazykové verze sousloví „změna paradigmatu". Co to znamená?
Správcové mocností evropských, společným platidlem spojených, prý zase jednou špatně spí, trápí je tentokrát finanční situace Hellady. I ve Francii se přemítá, jak zachránit kasu řeckého spojence, jenže opět se vznáší ve vzduchu věčná, leč zbytečná otázka, jak zabránit dalšímu plýtvání a třeba i dostat peníze zpět.
Ačkoli, alespoň pokud vím, většina české mužské spisovatelské veřejnosti nenosí penisové pouzdro a ženy se nezdobí kroužkem v dolním rtu, vnitřně se dělí podle schématu nativních kmenů.
„Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy a la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce.“ Kdybyste toto souvětí přečetli před čtyřiceti lety v kterékoli pražské hospodě, kam chodili studenti, cigarety v rukou by opsaly nadšený oblouk a ozvalo by se: „Ty vole, Salinger, čets to?“
Poprvé jsme se potkali v osmdesátých letech na literární záchytce časopisu Mladý svět. V temném kutlochu v pražské Panské ulici jsem sedával jedno odpoledne v týdnu a posuzoval rukopisy začínajících autorů. Jeden tehdejší student VŠE jevil nadstandardní sklon zneužívat návykového psaní, a byl tam proto častým hostem. Pravděpodobnost, že se u něho časem projeví závislost, byla vysoká. A přesto se MICHAL VIEWEGH (47) notorikem nestal. Víc než literaturu má rád život.
|
