|
Co by mělo být smyslem literární výchovy na našich školách? Má to být výchova ke čtenářství, rozvoj literární kulturnosti, poznání sebe sama?
Jaké školství, jakou výuku připustíme, tak vzdělané budeme mít naše děti. Jedním z důležitých aspektů je vztah rodiny, vztah rodičů, ke škole.
Vzdělanost i školy jsou vždy věcí kultury a společných hodnot. Nejsou soukromou záležitostí „toho našeho děcka", které nakonec „musí mít doktorát". Vzdělanost národa nevzniká nikde jinde, než právě v každém ze všech našich potomků. Duch národa je součtem duchů žáků a později dospělých. Nevěřte, že si vane, kam sám chce. Směr vanutí udávají výrazné duchy v populaci, a proto musíme dbát o to, aby nezaváněly plesnivě nebo nahnile a nezaháněly tak národ do marasmu. Pro rodiče je rozhodující, jak jejich potomek projde školami (jak uspěje v učení, zda mu dosažené vzdělání umožní vzdělávat se dál), čemu se naučí (kromě znalostí i myšlení, vyjadřování a porozumění) jaké postoje si utvoří (zda získá celoživotní odpor k abstraktnímu uvažování, nebo pochopí, k čemu je dobré pozorované věci a zážitky zobecnit a porovnávat s jinými), jaký vztah získá ke zvídavosti a učení (jestli zažije radost z poznání, naučí se důkladněji zkoumat a promýšlet i věci napohled jasné), jak si oblíbí který obor poznávání a zjistí, jaké pro něj má vlohy (co která práce vyžaduje, jaké radosti i nároky přináší); jestli se naučí soustavnosti (aby kvůli tomu, co vidí na špičce nosu, neodmítal hodnoty vysoké a cíle celoživotní); a také jaké si utvoří vztahy k lidem kolem sebe (k blízkým i cizím, ke skupinám osob, k národu, evropanství i lidstvu).
Pokud se vám náhodou zdá, že se vaše dítě ve škole s výše uvedeným potkává málo, případně že to v něm škola přímo ubíjí, berte to i za svou vinu! Protože jakou výuku, školství a vzdělanost dopustíme, je na nás - rozhodovat o ní můžeme jako voliči. Vzdělávání je trvalý experiment národního kolektivu na každém jednotlivém dítěti. Na jeho úspěchu závisí osud celé generace. Co z ní bude? Jak se jednou zachová k nám a k hodnotám, v něž věříme? Jak obstojí v okolí, v národě a ve světě? Ponechávat školství na starosti státu a ministerstva je projevem mužictví. Ale i kdybychom věřili na staletou tradici středo- či východoevropskou, nebudeme mít odpověď na to, zda jsou ty tradiční způsoby výuky a prastaré cíle vzdělávání dost dobré i pro dnešní a zítřejší dobu. A kdo se vlastně opovažuje říct, že tradiční vzdělávání bylo dobré i tehdy? Jen se podívejte, co všechno se v Evropě stalo hnusného za poslední století, a z kterých národů a s jakým postojem k vzdělávání to vzešlo? Co si s tím počít? Máme jako rodiče, jako žáci, jako učitelé nebo jako občané a voliči vůbec možnost národní vzdělanost ovlivnit, když vlastně nemůžeme vědět, co je dobré, protože nám většinou chybí srovnání s alternativními možnostmi? Školství (a pak i z něj vzešlá vzdělanost) je jako lidská pokožka - projeví se na ní, že se někde uvnitř těla cosi pokazilo. Proto musíme pečovat o každý svůj jednotlivý orgán - snažit se léčit pouze následky na pokožce by bylo naivní. Jedním z životně důležitých orgánů vzdělávání je vztah rodiny ke škole. Atmosféra, která panuje v rodině, co se týče dozvídání, učení, chození do školy, vztahu k učitelům a spolužákům, je zcela zásadní. Ať už je škola dobrá nebo špatná, pokrok a výkon dítěte v učení ovlivňuje, jak moc se doma může vyptávat, „rejpat" do věcí, které jsou rodičům jasné, jestli se doma hovoří o věcech černobíle, nebo se zkoumá, co je na které věci dobrého a špatného. A v neposlední řadě: s jakým pochopením se rodiče staví k běžným problémům školáka? Stává se totiž, že nezvládané ambice rodičů vženou dítě do trablů na celý život a vyvolávají konflikty se školou, nebo naopak dítě kvůli nedostatku důvěry rodičů v jeho šanci na úspěch dítěte ve škole mu zpochybní samotnou smysluplnost učení. Pokud bere rodina školní příhody a pokroky jako nezvratný osud, většina dětí se vzdá snažení a stane se mužiky. Když ale doma věří, že dítě může svůj osud řídit, je vyšší naděje, že ho skutečně uřídí a stane se místo mužika občanem. Autor je pracovníkem Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty UK |