Literární noviny

Všude pracují početné prognostické týmy na modelování budoucnosti, a často i různých budoucností, protože v prognostice více než kde jinde je nutné pracovat s řadou příznivých i nepříznivých alternativ. Škoda, že u nás se těmto prognózám věnuje tak malá pozornost.

Bývalý místopředseda vlády Alexandr Vondra v jedné z reakcí na „konec amerického radaru v Čechách" uvedl, že musíme vzít vážně evropskou obranu. Jeho výrok je pozoruhodný, nicméně jen dokládá, nakolik nekoncepční je současná česká bezpečnostní politika. Mohou nám totiž evropští politici věřit, že to s evropskou obranou myslíme vážně, když v posledních třech letech v diskusi o radaru zaznívala z bývalé vlády slova o tom, že radar je jedinou skutečnou zárukou naší bezpečnosti, kterou nám nemůže zaručit ani NATO, natož pak EU? A to ještě pomíjím zkratkovité bonmoty, jak nám radar pomůže zajistit bezpečnost v rizikovém prostoru mezi naším klíčovým evropským spojencem Německem a Ruskem.

Bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor v článku Uvěřili jsme spojenci, chtěli jsme mu pomoci (Právo 23. 9. 2009) zmínil jednu podstatnou věc, která zatím v často emotivní debatě okolo „konce radaru" v Čechách příliš nezazněla:

Necelý měsíc před definitivním verdiktem o „konci radaru v Čechách" ohlašoval titulek úvodníku konzervativních Washington Times, že „Obama pustil Česko a Polsko k vodě" a přišel se závěrem, že „odmítnutí rozmisťování protiraketové obrany v Polsku a Česku se stane další etapou v postupném ústupu Ameriky z pozice globálního lídra".

Aktuální rozhodnutí Ústavního soudu o faktickém odložení voleb do Poslanecké sněmovny a řešení z toho vyplývající politické krize zřejmě oslabí pozornost veřejnosti k problematice zahraniční a bezpečnostní politiky. Její vývoj přitom může výrazně ovlivnit postavení Česka v Evropě v nastupující druhé dekádě století.

Stále platí teze, že Česká republika má dnes díky členství v EU a NATO zajištěnu svou bezpečnost jako nikdy předtím. Obě organizace ale musí řešit složité otázky své budoucí existence v situaci, kdy se světové geopolitické těžiště přesunuje do Asie, v prvé řadě do Číny.

Snad jen Ladislav Balcar v Literárních novinách  a Jiří Hanák v Právu si podrobněji povšimli  v širších souvislostech summitu  států BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), který proběhl v polovině června v uralském Jekatěrinburgu. Byl  to skutečně jasný signál pro Evropu: ve světě se rodí nová mocenská centra, která budou díky své   rostoucí ekonomické síle požadovat větší podíl politického a ekonomického vlivu v globálním měřítku a to i na úkor Evropy. Především pro politiky a ekonomy, kteří  jsou schopni sledovat globální trendy  by to ale nemělo být překvapením. Zkratku BRIC totiž nevymysleli v Pekingu, nebo  v Moskvě. Jejím autorem je  ekonom investiční banky Goldman Sachs Jim O´ Neill., který takto již před osmi lety označil země, které mají  v horizontu dvou až čtyř příštích dekád předhonit nejrozvinutější země světa.

Co by obsahoval nepravděpodobný scénář evropského vývoje se zataženou českou brzdou.

Tvrzení o půlvolbách nebo čtvrtvolbách, jaké zaznělo ze strany prezidenta republiky na adresu voleb do Evropského parlamentu, může vypadat v konfrontaci s možným negativním scénářem vývoje na evropské politické scéně jako zavádějící. Volební zisk extremistických a některých konzervativních stran, ke kterým se v Evropském parlamentu chce připojit i ODS, v Bruselu významně posílil protiunijní síly. Propad labouristů v eurovolbách zase oživil vyhlídku předčasných voleb v Británii, které vynesou k moci opoziční konzervativce. Jejich předák David Cameron už slíbil v případě vítězství referendum o Lisabonské smlouvě, pokud ji neratifikují zbývající členské země unie. Oddalování podpisu Lisabonské smlouvy prezidentem České republiky vázané na rozhodnutí Ústavního soudu o stížnosti skupiny senátorů, tak může Cameronovi poskytnout potřebné alibi, proč tak učinit. Přestože smlouva už je schválena britským parlamentem, výsledek případného britského referenda se dá předpokládat: smlouva by s velkou pravděpodobností neprošla. Na rozhodování britských voličů by zřejmě nemělo vliv ani případné ano Lisabonu ve druhém irském referendu.

Nereprezentativní účast na summitu EU k Východnímu partnerství iniciovaného Českem, Polskem a Švédskem vyvolala počátkem května u končící české vlády patrné rozladění. Je samozřejmě otázkou zda by tomu bylo jinak, pokud by hostitelem summitu nebyla „vláda v demisi".  Od řady členů EU to ale mohla být i záminka. Nedá se vyloučit, že to byl výraz skepse k projektu, který má s relativně skromnou částkou 600 milionů eur podpořit politickou a ekonomickou stabilitu v zemích ležících od Karpat po Kavkaz. Skepse k „postsovětskému teritoriu" není přitom nijak nová, bylo jí možné zaznamenat již před rokem na bukurešťském summitu NATO, kde především Německo a Francie zablokovaly další přiblížení Ukrajiny a Gruzie do aliance, na čemž se fakticky dodnes, i navzdory rusko - gruzínské válce v srpnu 2008, nic nezměnilo. A díky vnitropolitické situaci v obou zmíněných zemích se ani změna očekávat nedá.

Krize jasně ukazuje neudržitelnost dosavadní světové mocenské a bezpečnostní architektury. Pochopí to i čeští politici? Nejdůležitějším výsledkem londýnského summitu nejvyspělejších světových ekonomik nemusí být míra dohodnutých kroků a jakkoliv důležitých opatření k tomu, jak zvládnout důsledky celosvětové finanční a ekonomické krize. Mnohem podstatnější může být něco jiného: summit jako symbol počátku nového rozložení globální odpovědnosti, moci a vlivu. Krize zde ukazuje patrnou nerovnováhu.