Literární noviny

Ambiciózní zahraniční politika Turecka a růst jeho prestiže představuje ve spojení s izraelskou izolací zatěžkávací zkoušku pro vztahy obou zemí.

Je tomu rok, co turecký premiér Recep Tayyip Erdogan v diskuzi na Světovém ekonomickém fóru v Davosu vyvedl z míry Šimona Perese, když zabíjení civilistů v Gaze během izraelské operace Lité olovo nazval tím, čím bylo, tedy zabíjením civilistů. Od vysoce postaveného politika se očekávala kulantnější formulace, inspirace vyjádřeními například českých představitelů v době předsednictví EU se jistě nabízela. Tehdejší rázný odchod tureckého premiéra z pódia dodnes symbolizuje ochlazení vztahů mezi Tureckem a Izraelem. Avšak, i když Erdogana provází pověst vznětlivého muže, za postupným rozpadem strategického partnerství těchto dvou zemí jeho náhlé duševní pohnutí nestojí.

Severní Afrika je stále důležitějším producentem a vývozcem zemního plynu do Evropy, což je nepochybně podstatou intenzivního ruského zájmu o rozvoj vztahů s Alžírskem.

Dlouholetou rivalitu mezi Saúdskou Arábií a Íránem, datující se od nástupu revoluční vlády v Teheránu roku 1979, připomněly tento měsíc události na jihu Arabského poloostrova. Lokální konflikt v Jemenu, v němž proti sobě stojí sunnitská centrální vláda a šíitští rebelové, svým sektářským rozměrem přitahuje pozornost celého regionu. Nic na tom nemění jeho veskrze prostá podstata - dlouholeté opomíjení severní provincie Saada centrální vládou, absolutní nedostatek investic a z toho plynoucí zoufalá životní úroveň místních obyvatel v už tak zaostalém Jemenu, nejchudší arabské zemi. Sektářské napětí mezi šíity a sunnity, v posledních letech vyostřené událostmi v Iráku, dodává střetu regionální dimenzi. A upozorňuje na nebezpečí využívání náboženských a etnických minorit pro vyřizování účtů mezi Íránem, samozvaným ochráncem šíitů, a královstvím, zakládajícím svoji legitimitu na netolerantní formě sunnitského islámu.

Izraelská krajně pravicová vláda odmítá vznik palestinského státu i americké iniciativy. Její vlastní řešení ale nevěští pro budoucnost židovského státu a Palestinců nic dobrého.

Americký prezident Barack Obama obdržel Nobelovu cenu za mír kromě snahy o posílení role diplomacie v mezinárodních vztazích a úsilí o svět bez jaderných zbraní také za své aktivity v izraelsko-palestinském konfliktu. „Jen velmi málo lidí upoutalo pozornost světa v takovém rozsahu jako Obama a dalo lidem naději na lepší budoucnost," vysvětlil svou volbu norský Nobelův výbor. Zatímco s první částí tohoto zdůvodnění lze bezezbytku souhlasit, ta druhá je krajně diskutabilní, především pro obyvatele Izraele a palestinských území.

Turecko se rozhoduje mezi loajalitou k Západu a svými zájmy na Kavkaze.

Cesta Hillary Clintonové nezodpověděla otázku, zda budou USA schopny Africe předložit lákavější nabídku než striktně apolitická a na kontinentu už dobře zavedená Čína.

Afrika v minulých dnech zažila rozsáhlou diplomatickou ofenzívu USA v podobě turné americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, která mimo jiné navštívila Keňu, Jihoafrickou republiku, Angolu, Demokratickou republiku Kongo (DRC) a Nigérii.

Nedávný razantní zásah irácké armády proti íránským disidentům z hnutí Lidových mudžáhidů vyvolal spekulace o sbližování iráckého premiéra Málikího s Teheránem.

Lidoví mudžáhidové kdysi bojovali po boku Saddáma Husajna proti Íránu, mají na svědomí bezpočet teroristických útoků na íránském území a v posledních letech se jim za tyto zásluhy dostalo i podpory od Bushovy administrativy. Dnes je jejich tábor nedaleko Bagdádu (i íránských hranic) uzavřen, což vyvolává další otázky o budoucím směřování Iráku.

Integrace černého kontinentu je z hlediska přežití v globálním světě nutná, nicméně už dnes je jasné, že si Africká unie stanovila nerealistické cíle.

Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí konečně nalezl vhodné pole, kde může svého génia uplatnit naplno. Kdysi obdivoval arabský nacionalismus, pak sepsal Zelenou knihu, v níž rozpracoval ideální kompromis mezi kapitalismem a socialismem, a následně propagoval panarabismus, ale mezi ješitnými arabskými vládci se nenašel nikdo, kdo by v něm viděl ideálního lídra arabské jednoty. K tomu ještě rozdával plastické trhaviny a munici všemožným militantům po celém světě, ale to všechno je dnes už minulostí - libyjský diktátor se stal vášnivým zastáncem jednoty afrického kontinentu. A už tradičně míří hodně vysoko, jeho ambicí je vznik Spojených států afrických.

Třicet let válčení v Afghánistánu nebere konce. Naopak, konflikt se rozlévá do okolních zemí, i těch, které Rusko považuje za svůj „zadní dvorek".

Přesun afghánské války do Pákistánu není žádnou novinkou. Pákistán se kdysi zprvu stal základnou afghánských bojovníků za svobodu, následně obskurních „studentů" tyranizujících populaci, která byla zmučena válkou, a nakonec teroristů, bránících rozkvětu zdejší demokracie - pokud máme jen lehce nastínit, jak média „svobodného světa" proměnlivě hodnotila aktéry afghánské tragédie. Jiskra však nyní může snadno přeskočit i do Střední Asie, tak jako už v 90. letech, kdy tamní islamisté spojili síly s „internacionály" z Afghánistánu. Především zkorumpované despocie Tádžikistánu a Uzbekistánu poskytují afghánsko-pákistánským ozbrojencům vhodné pole pro rozšíření jejich aktivit.

Situace v Somálsku převyšuje obvyklou africkou míru násilí a lidského utrpení a navíc hrozí přerůst v regionální konflikt.

Už tradičně nepříliš povzbudivé zprávy z Afrického rohu nabraly v minulém týdnu znepokojivou dynamiku. Anarchií zmítané Somálsko vstoupilo do nové fáze ničivé občanské války, která nepřetržitě trvá od svržení posledního vládce, diktátora Sijada Barreho, roku 1991, kdy centrální vláda podlehla náporu klanových milic. Od té doby země zažila rozpad na tři části, intervence Spojených států, OSN a Etiopie, hladomor a především neustávající násilí nejrůznějších ozbrojených formací, na které pochopitelně nejvíce doplácejí civilisté. Život řadových obyvatel je ve skutečně hobbesovském smyslu bídný, brutální a krátký.

Dosavadní politika Evropské unie vůči Palestincům přinesla výsledky spíše katastrofální, a tak uvnitř EU začíná sílit přesvědčení, že je třeba do politického procesu zapojit i Hamás.

Rozruch kolem návštěvy evropské delegace vedené Miloslavem Vlčkem na Blízkém východě opět podtrhl, v našich končinách tentokrát s lehce komickým nádechem, bezradnost oficiálního přístupu Evropské unie vůči konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. EU chce v této „prominentní" konfliktní oblasti vystupovat jako důležitý hráč, její úsilí však vychází vniveč kvůli vnitřně rozporné politice a nevyváženému přístupu, který v zásadě jen kopíruje postoje Spojených států. Rétoricky unie sice podporuje rozvoj demokracie, boj proti korupci, nepotismu a další principy „dobrého vládnutí", a tím i vytvoření podmínek pro vznik životaschopného palestinského státu, v praxi se ale po lednu 2006 plně připojila k USA a Izraeli v jejich odporu proti hnutí Hamás. Tím nejenže zničila svůj kredit aktéra, který by byl více nestranný než USA, ale i (společně s USA a Izraelem) zdiskreditovala možné řešení tohoto dlouholetého konfliktu skrze vytvoření palestinského státu. Ten by totiž v představách současného izraelského vedení měl být jen bezbranným, ekonomicky nesoběstačným a na libovůli židovského státu zcela závislým bantustanem, jak potvrdil projev Benjamina Netanjahu z minulého týdne.

Volby v Libanonu sice rozdělily poslanecká křesla, nicméně na vývoj v zemi bude mít větší vliv blízkovýchodní politika Baracka Obamy.

„V těchto volbách nejsou žádní vítězové ani poražení, jediným vítězem je demokracie a největším vítězem je Libanon," komentoval výsledky libanonských parlamentních voleb jejich vítěz Saad Harírí, lídr koalice 14. března, uskupení nakloněného těsné orientaci země na spolupráci se Spojenými státy a Evropskou unií, což v kontextu libanonských politicko-ekonomických elit znamená především s Francií. Je to velmi optimistický výrok, jaký se ostatně od vítěze dá očekávat. Volby v Libanonu sice proběhly bez násilností, nepřinesly dnes už anachronické výsledky 95 procent hlasů pro stávajícího vůdce jako například v Tunisku, ani 60-70 procent jako v zemích, kde vládnou důvtipnější autoritáři, a jejich výsledky byly vzápětí uznány oběma znepřátelenými bloky (tím druhým je Hizballáhem vedená koalice 8. března), ke skutečné demokracii má však Libanon stále velmi daleko.