Literární noviny

Kombinace inovátorských schopností s žánrem gangsterských filmů a postavou legendárního lupiče Johna Dillingera vyústila u režiséra Michaela Manna v civilní reflexi Ameriky 30. let.

Americký režisér Michael Mann patří mezi ty tvůrce, kteří si rádi pohrávají s žánrovými konvencemi, obzvláště co se akčních thrillerů a kriminálních dramat týče. Stručný pohled do jeho filmografie je v tomto ohledu více než výmluvný. Snímky Nelítostný souboj (1995), Collateral (2004) nebo Miami Vice (2006) rozhodně nepatří mezi typické ukázky čistého žánrového filmu oddaně sledujícího zaběhané konvence co do struktury vyprávění i filmového stylu silně ovlivněného použitím digitální kamery.

Použít umění jako nástroj sebepoznání není praktikou zcela novou a výjimečnou. Ve snímku Synekdocha, New York však s tímto principem režisér Charlie Kaufman pracuje tak, že diváka znejišťuje a mate, avšak tímto matením nebaví.

Scénáře Charlieho Kaufmana ke snímkům jako V kůži Johna Malkoviche, Adaptace či Věčný svit neposkvrněné mysli přinesly do zkostnatělého prostředí amerického filmového průmyslu doslova svěží uragán originality, invence a také notnou dávku surreálna. Výsledný snímek byl však vždy filtrován přinejmenším jednou další silnou tvůrčí osobností v podobě režisérů Michela Gondryho nebo Spikea Jonzeho. Se snímkem Synekdocha, New York však Kaufman odstartoval novou fázi své kariéry - pustil se sám do filmové režie. Jak tedy vypadá fikční svět stvořený čistě Charliem Kaufmanem, aniž by jeho konečnou podobu obráběl kdokoliv jiný? Stává se velmi temným, depresivním a těžko přístupným i pro diváky ostřílené filmovou avantgardou.

Svůj nejnovější film natočil Stephen Daldry podle předlohy Bernarda Schlinka. Snímek neudivuje ani tak svým pojetím holocaustu, jako emocionální intenzitou a stálou proměnlivostí vyznění jednotlivých charakterů.

Když bylo Michaelu Bergovi patnáct let, na cestě ze školy ho nečekaně přepadla spála. Zatímco se bezmocně krčil v průchodu neznámého domu, ujala se ho Hanna Schmitzová a doprovodila jej domů. Z jejich náhodného setkání se vyvinula několikaměsíční avantýra mezi mladíkem školou povinným a zralou třicátnicí. Obsahovala vše, co milostné aféry obvykle zahrnují: spoustou sexu počínaje a romantickým předčítáním děl literárních klasiků či emotivními hádkami konče. Jednoho dne však Hanna náhle zmizela a zlomila mladíkovi srdce. Michael zahlédl svou lásku až po osmi letech, kdy jako nadějný student práv přihlížel soudnímu procesu s několika dozorkyněmi z koncentračního tábora. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že Hanna sedí na lavici obžalovaných. Navíc si z jejího chování před soudem a vlastních vzpomínek odvodil jisté informace, které by mohly zlehčit podíl jeho bývalé milenky na nacistických zločinech a zmírnit její trest. Nechal si je však pro sebe a toto rozhodnutí dramaticky poznamenalo zbytek jeho života.

Předčítač režiséra Stephena Daldryho rozhodně není typickým filmem o holocaustu. Ani jediná vteřina snímku se neodehrává za druhé světové války. Naopak se tvůrci na komplikovanou problematiku vyhlazování evropského židovstva snaží dívat pohledem německých trýznitelů tak, jak ji vnímali samotní aktéři více než deset let po válce. Navíc v postavě Michaela přidává interpretaci stejné tématiky první poválečnou generací Němců, kteří se sice narodili za války, ale jejich osobnosti byly formovány až po skončení nejkrvavějšího konfliktu dvacátého století.

Spíše než připomínat nacistické zločiny spojené s holocaustem se tedy Předčítač snaží reflektovat různé postoje německé společnosti k vlastní poskvrněné historii v padesátých a šedesátých letech. Ty pak oscilují od obviňování jiných přes nevědomost, pokornou službu zvrhlému systému a ve výjimečných případech i akceptaci vlastní viny u postav s nacistickou minulostí, až po bezradnost a extrémní odmítání jakékoliv smířlivosti na straně mladé generace.

Daldryho film dokáže promlouvat nejen k divákům, které snaha Němců vyrovnat se s následky svých válečných zločinů bytostně zajímá. Místo esesmanů a dozorkyň z koncentračních táborů si mohou diváci snadno dosadit komunistické pohlaváry, čímž Předčítač získává pro české publikum naprosto jinou významovou dimenzi. Nejsympatičtějším je však na Daldryho filmu to, že dokáže bez problémů fungovat jakožto vyhrocené milostné melodrama i v případě, že zcela odhlédneme od jeho nepopiratelných ambicí cokoliv reflektovat. Drtivou většinu své pozornosti totiž věnuje především vztahu Michaela a Hanny a fatálním následkům, které v jejich životech napáchal. Dostává se tak na pole vzájemného mileneckého ubližování, tedy do vod, do nichž vstoupil přinejmenším jedenkrát snad každý z potenciálních diváků Předčítače.

Podruhé lépe

I přes přístupnost filmu relativně široké divácké základně však mohou působit některé z postav dojmem neprostupnosti a nepochopitelnosti. Na vině je důsledně promyšlená distribuce informací o postavách a příběhu, jež nejsou divákům servírovány postupně tak, jak se příběh odvíjí, ale s podstatným časovým odstupem v podobě jistých „balíčků". Divák je tak stále nucen reinterpretovat některé postavy, události a scény, s nimiž se setkal, ve světle nových informací. Když se Michael konečně dovtípí příčin Hanniny nezvyklé záliby, film prostřednictvím série několika krátkých záběrů doslova ponouká k reinterpretaci všech okamžiků, v nichž byla předčítána díla literárních klasiků. Zpětně odhalená nacistická minulost může ospravedlňovat Hannino mnohdy podivné chování a nevyzpytatelné výbuchy hněvu. Podobným způsobem funguje i postava Michaela. V jeho dospělé inkarnaci ztvárněné Ralphem Fiennesem, v níž se noří do proudu vzpomínek, divák skrze jeho odměřenost, nepřístupnost a odstup vůči ostatním postavám snadno a spolehlivě vycítí, že vztah s Hannou na něm zanechal nesmazatelné stopy. Ovšem až jedna z posledních scén plně osvětlí hluboké trauma, duševní rozervanost a protichůdné pocity viny vůči společnosti i bývalé milence. Tato neustálá nutnost reinterpretovat dřívější scény i celé filmové postavy ve světle nových informací pak výrazně dynamizuje a oživuje zážitek publika z jinak velmi poklidně plynoucího a v podstatě niterně introspektivního snímku. Navíc Předčítači propůjčuje i jistý potenciál k opakovanému sledování. Ačkoli není tak explozivní a šokující jako v případě obdobně koncipovaných filmů typu Klub rváčů, Šestý smysl, Obvyklí podezřelí nebo Dokonalý trik, stane se druhé sledování pro všechny diváky ještě silnějším zážitkem než to první. Rozporuplné chování obou hlavních hrdinů či zdánlivě bezvýznamné záběry na listy papíru popsané nesmyslnými shluky slov a číslic totiž začnou dávat dokonalý smysl hned napoprvé, bez nutnosti zpětné reinterpretace, což jejich emocionální intenzitu ještě umocní.

Krom těchto důmyslných a na poli milostného dramatu poměrně nekonvenčních konceptů je film vystavěn především na skvělých výkonech Kate Winsletové, Ralpha Fiennese a Davida Krosse. Aby jejich práce náležitě vynikla, koncentruje se Daldry na zachycení jejich herecké akce a nepoutá na sebe příliš mnoho pozornosti. Z tohoto umírněného stylu pak vybočuje jen scéna Michaelovy návštěvy jednoho z koncentračních táborů, v níž kovově modré svícení evokující brzké ráno propůjčuje záběrům téměř uměleckou hodnotu. Zároveň si však celá sekvence stále uchovává děsivost a hrůzostrašnost jednoho z dějišť největší masové vraždy v dějinách lidstva.

Daldry tedy natočil výjimečně působivý snímek, přistupující k holocaustu z neotřelého úhlu pohledu; i když odhlédneme od jeho ambicí reflektovat proces německého vyrovnávání se s temnými kapitolami historie, má co říci. I přes své kvality v letošním oscarovém klání neuspěl a ze svých pěti nominací dokázal v zisk zlaté sošky proměnit jedinou, a to pro Kate Winsletovou za nejlepší ženský herecký výkon. Na hlavu byl poražen Milionářem z chatrče, který Daldryho film předčí snad jen v dynamice filmového obrazu, avšak v síle emocionálního zážitku mu nedokáže konkurovat.

Autor je filmový publicista.

Předčítač. Režie Stephen Daldry. Scénář David Hare. Kamera Roger Deakins, Chris Menges. Střih Claire Simpsonová. Hudba Nico Muhly. Hrají Ralph Fiennes, Kate Winsletová a další. USA, 2008.

Životopisně laděným snímkem Milk režisér Gus van Sant mírně vykračuje z oblasti nezávislé experimentující tvorby vstříc střednímu proudu. Osobnost homosexuálního amerického politika Harveyho Milka se mu přitom společně s oscarovým Seanem Pennem v hlavní roli daří vykreslit bez zbytečné glorifikace jako osobnost plastickou – konfliktní, plachou i něžnou.

Přestože při nedávném rozdělování Cen americké filmové akademie získal Podivuhodný případ Benjamina Buttona ze slibných třinácti nominací pouze tři slavné sošky, a to za dílčí aspekty výtvarného ztvárnění filmu, neměl by zůstat přehlížen ani v linii režisérské tvorby Davida Finchera, ani s ohledem na to, jak decentní výpověď o jedinci na pozadí dějin dvacátého století přináší.

V roce 2008 na Oscarech bojoval s diptychem Vlajky našich otců a Dopisy z Iwodžimy, neméně intenzivně se Clint Eastwood o ocenění hlásí i se svým nejnovějším snímkem, psychologicko-detektivním thrillerem Výměna.

Pouze na DVD, nikoli v běžné distribuci, nabízí se českému divákovi ve snímku Beze mě šestero filmových podob Boba Dylana. Marně by však zápasil ten, kdo by se mezi nimi snažil hledat tu pravou. Neboť snímek Todda Haynese spíše, než aby vyprávěl o Bobu Dylanovi, jako by sděloval poznání neuchopitelnosti lidské identity v její celistvosti.