Literární noviny

Výsledkem dva týdny trvající absurdní frašky, v níž hrály hlavní roli strany vládní koalice a v níž jsme byli svědky vzájemných urážek, špiclování, podplácení a bizarních tajných nahrávek, je dohoda, že vládní koalice bude pokračovat. Bylo to už podruhé za poslední  měsíce, kdy tato údajně nejsilnější vládní koalice v historii nezávislé České republiky stála na pokraji rozpadu.

Náhoda tomu chtěla, že se ve zpravodajství televizí, deníků a internetových portálů objevovalo v uplynulých dnech vedle sebe několik poněkud absurdně se jevících zpráv.

Volby do Poslanecké sněmovny přerýsovaly politickou mapu České republiky, jenomže možná ne úplně přesně tak, jak už to nyní interpretují některá média. Zde jsou důvody.

Dvacáté výročí sametové revoluce zastihlo Českou republiku v krizi. Řeč přitom není o ekonomické krizi, která zmítá celým světem, ale o krizi identity. Dvacet let po pádu komunismu se zdá, že Češi jako národ nevědí, kdo jsou, co chtějí, a jak se zbavit celé řady sociálně patologických jevů.

Abychom nezůstávali u obecných tvrzení, zvažme následující údaje z různých průzkumů. Ve výročním průzkumu vnímání korupce z dílny Transparency International si Česko pohoršilo ve srovnání s rokem 2008 o sedm příček a ze své 52. pozice se dívá na záda zemím, jako je Jordánsko. Jiný průzkum ukázal, že máme druhý nejkomplikovanější daňový systém v EU. Česko je také zemí, kde se nejvíce krade v supermarketech a obchodech v Evropě.

Zvolení Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států vystavilo českou politickou scénu i komentátorskou obec řadě zajímavých zkoušek. První přišla hned vloni na podzim, kdy byl Obama prezidentem zvolen.

Pravdivé vypořádání s minulostí se zatím nekonalo. Konají se převážně orgie mýtů.

Filozof Václav Bělohradský uveřejnil nedávno zásadní stať nazvanou Nečitelná země (Právo, 23.5.2009). Bělohradský s použitím citace komentátora Bohumila Pečinky argumentuje, že česká mediální scéna i politika jsou nečitelné, protože politika, v níž jde o dosažení většinového konsensu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, je nahrazována bojem o hodnoty, tedy morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu".

Navzdory tomu, že boj s vládou nakonec formálně vyhrála ČSSD, na bitevním poli dnes leží a krvácejí obě strany.

Klausova sekta v ODS se cítí být jakousi obdobou husitů, kteří jsou poslední baštou pravdy.

Pokračování evropské integrace staví české politiky před výzvy, kterým doposud nebyli zvyklí čelit.

Jmenování nových ministrů řeší spíše vnitřní spory v koaličních stranách, než problémy daných resortů.

Radar rozhodně není v žádném ohledu důležitější než Lisabonská smlouva.