|
Obraz provázel člověka od jakživa a byl pro něho pradávnou touhou. V časech, kdy se člověk živil masem ulovených zvířat a pobýval v jeskyních, maloval na jejich stěnách barevnou hlinkou promíchanou s tukem zvířete. Až později, když přicházela ke slovu fyzika a chemie, člověk objevil, že na vytvoření obrazu má šanci podílet se rovněž světlo. Chemie nabídla znalosti o proměnách různých látek. S poznatky o změnách některých solí stříbra působením světla přišli dokonce i alchymisté. Německý lékař J. H. Schulze při svých pokusech potvrdil, že zvláště chlorid stříbra působením světla tmavne. Podařilo se mu tak vytvořit kopii tmavého nápisu. Připouštím poněkud subjektivní pohled získaný během vlastního životního putování. Jako malý kluk někdy na přelomu válečných let 1944 až 1945 spatřil jsem ze zamřížovaného okénka nákladního vagonu u jihočeských Číčenic natahující se ruce prosící alespoň o hrudku sněhu pokrývajícího krajinu. V závěru válečného běsnění Němci snižovali počet vězňů živořících v lágrech posouváním vlaků mezi českými městy a rakouským Lincem. Ve vagonech umírali vězni z celé Evropy. Jestliže jsem použil množné číslo podstatného jména ruka, lhal jsem. Nebyly to ruce, ale kosti potažené čímsi nažloutlým. Možná, že už to nebyla ani lidská kůže. Střelba německých vojáků ukončila děsivou podívanou. Její noční reprízy v čase spánku ukončí zřejmě až vlastní úmrtí. |