Literární noviny

Zveřejňujeme další diskusní příspěvek, který zazněl začátkem února na semináři s názvem Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka. Seminář se uskutečnil v  Senátu pod záštitou jeho místopředsedkyně Aleny Gajdůškové a ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií. Literární noviny se staly partnerem této akce.

Křesťane voliči, nedej na to, zda se ten či onen politik zaklíná křesťanstvím a moralitou. Naslouchej, pozoruj, a nech je, ať se prokáží.

Když přijde řeč na politiku, hlasy obvykle stoupnou rozhořčením, jaké je ta politika bahno, až dospějí k názoru, že s takovým póvlem by slušný člověk neměl mít nic společného. Jenže Kristus Pán se stále - lidově řečeno - tahal s póvlem, a dokonce to obhajoval, že prý právě nemocní potřebují lékaře [Mt 9,12]. Pokud se účastníci hovoru považují za věřící, k rozhořčení přistoupí ještě moralizování, jak je to strašné, že lidé dnes vůbec nemluví o morálce. Jenže podívejte se, co o tom říká Kristus Pán v podobenství o farizeovi a celníkovi [Lk 18.10-14]. Zřejmě o moralizování neměl valné mínění. Tak se mi zdá, že než začneme hovořit o politice a o křesťanech, potřebujeme si vyjasnit, co tím vlastně myslíme.

Příčiny nejsou vnější, tak jako demokracie není „z dovozu"

Ten pořádek by mohl být konzervativní: obnova tradičních hodnot a řádů, jen tentokrát silnou rukou místo silné víry. Tak to kdysi slibovali fašisté. Nebo to může být revoluční „národní" řád, jak jej slibovali nacionalisté. Hnutí silných slov srocují davy v Dánsku, prosazují Berlusconiho v Itálii, pochodují v polovojenských stejnokrojích v Maďarsku. Demokratičtí politici trapně přihlížejí. Nejsou schopní čelit násilnickým postojům - či jen přimět ústavního činitele, aby konal svoji povinnost.

Podle Jana Čulíka (LtN 44/09 s. 1- 8) představuje kniha Mary Heimannové, Czechoslovakia: The State That Failed „brilantní příspěvek k diskusi o českém údělu". Možná, ač jeho recense o tom čtenáře nepřesvědčí.

Otázku, co pro něj znamená být sociálním demokratem v jednadvacátém století, si položil přední český myslitel.

Je pokrok opravdu pokrok? A může vůbec být český? Zní to podezřele. Tak raději obezřetně, osobní oklikou: co to vlastně znamená, být Čech?