Literární noviny

Čas neúprosně smazává stopy. Málokdo si asi dnes pamatuje exodus několika historiků umění z institucí a vlastně z oboru vůbec v čase, kdy pár kulturních kamikadze (výraz Martina Jirouse) podepsalo Chartu 77. Byli jenom tři, pokud vím. Kromě Jirouse ještě jeho tehdejší žena Věra a nadaný historik umění Ludvík Hlaváček. Dodnes si pamatuji Hlaváčkův odchod z instituce ze dne na den. Děsivě to připomínalo protektorátní atmosféru heydrichiády a my začínající neopeřenci jsme se jen v koutku tiše báli, nicméně s jasným vědomím, že se děje něco neodčinitelně nepatřičného.

Některé osobnosti jsou v dějinách české kultury zabydleny natolik samozřejmě, že ani dlouhá přestávka v prezentaci jejich díla nemůže, zdá se, fakticky mnoho změnit. V případě Josefa Čapka je průrva mezi poslední a současnou retrospektivní výstavou v Jízdárně Pražského hradu opravdu neuvěřitelných 30 let! Přestávka byla možná způsobena mj. tím, že Josef Čapek byl celkem akceptován i minulým režimem - i když dost nedobrovolně - ideologická indoktrinace pochopitelně kladla důraz na jeho „levicovost", která se snad víceméně vztahovala pouze na závěr jeho tvorby v protiválečných cyklech, navíc Čapkové (i když nepřípustní masarykovci) byli z dějin českého umění nevymazatelní a demiurgem totality uznávaní.

V polistopadové éře sice nepatřil Josef Čapek k těm, které by bylo třeba v první linii rehabilitovat, ale v obrazu dějin české kultury, po léta manipulovaném, si jisté „uvedení na pravou míru" zaslouží i on.

Jeho dílo je dobře zapamatovatelné nejen díky drsné pestré barevnosti či brutální práci se štětcem i námětem, ale zejména pro celkem jednoduchý princip, který někteří kritici poněkud cynicky označují jako šikovný marketingový tah: od roku 1969 začal umělec malovat své figurativní motivy hlavou dolů. Jde o fenomén při veškeré své jednoduchosti tak výrazný, že by mohl umělce i poškodit svou potenciální stereotypností - asi jako herce stále obsazovaného do jednoho typu rolí.

Současná výstava Lubomíra Typlta s názvem Turbína v noci poskytuje srovnání jeho začátků z konce 90. let se stavem téměř soudobým, neboť vystavené práce nesou až na výjimky data z rozmezí let 2007-2009.

Výročí narození či úmrtí významných osobností bývají příležitostí připomenout v běhu času dílo umělců, kteří jsou sice uznávanou součástí domácího kulturního kontextu, ale nejsou prezentováni v takové míře, kterou by si jistě zasloužili.

Platí to jak o Otakaru Kubínovi, od jehož úmrtí uplyne 17. října 60 let, tak o Jiřím Balcarovi, který se narodil 26. srpna 1929 a slavil by tedy letos osmdesátiny. Oběma umělcům, které jinak pochopitelně, kromě kontextu českého moderního umění, nic nespojuje, jsou v letním čase věnovány malé výstavky. Kubínovi v nově otevřeném grafickém kabinetu ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze s názvem Francouzské reflexe Otakara Kubína - a Balcarovi v Letohrádku v Ostrově nad Ohří s názvem Těžko popsatelná společnost.

V českých dějinách umění panoval, zdá se, poměrně dlouhá léta rozkol mezi názory na nejednoduchou otázku, jakými cestami se ubíralo domácí moderní umění. Jedni vyznávali výbojnou Paříž, druzí rodnou hroudu. Svědectví o tom podává výstava Sdružení výtvarných umělců moravských v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

Pragocentristé nedali dopustit na SVU Mánes s orientací zejména na Francii, zatímco Moravané byli připraveni položit život za moravský separatismus, tedy za právo na vlastní cestu. Dokonce se pokusili o razantní decentralizaci moravského kulturního života založením uměleckého spolku v Hodoníně. Jasná zpráva zněla: „Daleko od Prahy, daleko od Brna"!

Výstava s podivným názvem Batrachomyomachia - Žabomyší a jiné války, která se koná v Galerii hl. m. Prahy v Domě U Kamenného zvonu v Praze není sice umělcovou soubornou výstavou, ale představuje v retrospektivě od počátku 60. let 20. století do současnosti velmi promyšlený výběr z jeho malířského, kreslířského, grafického a sochařského díla.

Jméno malíře Otakara Lebedy (1877-1901) není zcela zapomenuto a jeho dílo se velmi často objevovalo již dříve na kurátorských výstavách, které mapovaly počátky české moderny přelomu 19. a 20. století. Současný výstavní projekt je závažný, rozsáhlý a také pečlivě připravený.

Malíř Otakar Lebeda bývá řazen, jak známo, k žákům Mařákovy krajinářské školy vedle Františka Kavána a Antonína Slavíčka, v jeho díle se hledají počátky českého impresionismu a expresionismu. Některé jeho krajiny vystavené v příslušném kontextu jistě tyto souvislosti přiměřeně potvrzují. Slabinou českých dějin umění však stále zůstává deficit tzv. základního výzkumu. To znamená, že syntézy občas předcházejí analýzám a dosud není zevrubně zpracováno dílo mnoha osobností. Otakar Lebeda k nim patří. Či spíše patřil, protože výstava je nepochybně prvním závažným pokusem tento dluh splatit.