Dosavadní politika Evropské unie vůči Palestincům přinesla výsledky spíše katastrofální, a tak uvnitř EU začíná sílit přesvědčení, že je třeba do politického procesu zapojit i Hamás.
Rozruch kolem návštěvy evropské delegace vedené Miloslavem Vlčkem na Blízkém východě opět podtrhl, v našich končinách tentokrát s lehce komickým nádechem, bezradnost oficiálního přístupu Evropské unie vůči konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. EU chce v této „prominentní" konfliktní oblasti vystupovat jako důležitý hráč, její úsilí však vychází vniveč kvůli vnitřně rozporné politice a nevyváženému přístupu, který v zásadě jen kopíruje postoje Spojených států. Rétoricky unie sice podporuje rozvoj demokracie, boj proti korupci, nepotismu a další principy „dobrého vládnutí", a tím i vytvoření podmínek pro vznik životaschopného palestinského státu, v praxi se ale po lednu 2006 plně připojila k USA a Izraeli v jejich odporu proti hnutí Hamás. Tím nejenže zničila svůj kredit aktéra, který by byl více nestranný než USA, ale i (společně s USA a Izraelem) zdiskreditovala možné řešení tohoto dlouholetého konfliktu skrze vytvoření palestinského státu. Ten by totiž v představách současného izraelského vedení měl být jen bezbranným, ekonomicky nesoběstačným a na libovůli židovského státu zcela závislým bantustanem, jak potvrdil projev Benjamina Netanjahu z minulého týdne.
Sporné podmínky
Demokratické, svobodné a kvalitně zorganizované palestinské volby v lednu 2006, uspořádané se zásadní finanční a organizační pomocí EU, přinesly výrazné vítězství Hnutí islámského odporu, Hamásu. Ten dokázal využít svůj obrovský sociální kapitál, který získal rozsáhlými sociálními, humanitárními, kulturními a dalšími aktivitami, a pověsti nezkorumpovaných a zásadových odpůrců Izraele k rozsáhlé mobilizaci svých stoupenců v Gaze i na Západním břehu. K tomu se také přidal značný počet protestních hlasů proti sekulárnímu hnutí Fatah, který je v očích mnoha Palestinců jen symbolem korupce, nepotismu a odtržení od problémů obyčejných lidí.
USA a unie však výsledky těchto voleb odmítly. Vzhledem k tomu, že Hamás byl pro svůj podíl na sebevražedných atentátech, které odmítl teprve v roce 2005, Spojenými státy i unií zařazen na seznam teroristických organizací, byla jistá kondicionalita ve vztahu k tomuto hnutí na místě. Nicméně tři podmínky, kterými Západ podmiňuje navázání vztahů s palestinskou vládou a které nyní promptně zopakovala i bývalá europoslankyně Jana Hybášková v kritice už samotné myšlenky návštěvy pásma Gazy -- tedy uznání státu Izrael, konec násilí a akceptace předchozích dohod -- prozrazují jasné politické zadání: znemožnit vládě ovládané Hamásem normálně fungovat a co nejrychleji na její místo dosadit administrativu vytvořenou „umírněným" palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem.
Zmíněné podmínky jsou přitom velmi sporné. Stát může uznat jen jiný stát, proto případná deklarace Hamásu o uznání Izraele nemůže mít právně závaznou a nezvratnou podobu. Vzhledem k pokračující výstavbě židovských osad na okupovaných územích navíc není vůbec jasné, v jakých hranicích by Hamás měl Izrael uznat, nehledě k tomu, že předchozí uznání Izraele ze strany Organizace pro osvobození Palestiny z roku 1988 nepřineslo Palestincům žádné hmatatelné zlepšení jejich situace. Podobná podmínka navíc nebyla uplatňována při předchozích jednáních mezi Izraelem na jedné straně a Egyptem a Jordánskem na straně druhé, která předcházely podpisům mírových smluv, či při zatím neúspěšných rozhovorech Izraele se Sýrií.
Požadavek na ukončení násilí také nezní příliš věrohodně vzhledem k tomu, že násilné akce Izraele se setkávají maximálně s bezzubou kritikou unie, o Spojených státech nemluvě. Navíc s akceptací předchozích dohod má značné problémy také Izrael, který už v březnu 2001 ústy svého premiéra Ariela Šarona oznámil, že se omezí na pouhé respektování předchozích dohod, a to až podle chování smluvních partnerů. A byl to také Izrael, koho v předchozích letech unie opakovaně kritizovala kvůli nepřiměřenému užívání síly, porušování mezinárodního humanitárního práva a nerespektování předchozích dohod, přesto to vztahy unie s Izraelem nijak zásadně neovlivnilo. V případě Hamásu však mělo odmítnutí těchto podmínek závažné důsledky, jejichž zničující dopady pociťují především obyčejní Palestinci.
Černý humor
Evropská unie se podílí na americké a izraelské politice, která směřuje k oslabení nebo ještě lépe k likvidaci Hamásu a vytvoření nové, „vhodné" palestinské vlády v linii prezidenta Abbáse. Podstatou této politiky je odstřihnutí palestinské vlády od finančních zdrojů, aby nemohla vykonávat svou činnost a na jejích územích vypukl chaos. Následoval by zřejmě konflikt mezi Fatahem a Hamásem živený finanční, vojenskou a diplomatickou podporou Fatahu ze strany USA, Izraele i EU. K tomuto postupu se propůjčil i Abbás, který se nesmířil s volební prohrou, jeho pozice mezi Palestinci je ale nejistá a nutně potřebuje zahraniční podporu, což ho staví do poněkud quislingovské pozice. Tento kurz postupně vedl mimo jiné k rozkladu už tak vratkých státních struktur v Gaze, k západnímu bojkotu společné vlády Fatahu a Hamásu. Hamás přitom násilně ovládl Gazu poté, co Izrael a Západ vsadily na silový převrat za pomoci ozbrojenců předáka Fatahu Muhammada Dahlana a na cílené „mimosoudní popravy" osob podezřelých z terorismu, při nichž ovšem pravidelně umírají i další lidé. Izraelský pokus o likvidaci Hamásu na přelomu letošního roku pak znamenal smrt stovek obyvatel Gazy a je typickým příklad situace, kdy se silný aktér v konfliktu s nepoměrně slabším protivníkem uchýlí k barbarismu. Téměř jako černý humor proto působily výzvy unijních přestavitelů ke „zdrženlivosti", jako kdyby obě strany disponovaly srovnatelnou výzbrojí.
Časy se mění
Je třeba zdůraznit, že tato politika nepřinesla žádné pozitivní výsledky. Nezvýšila bezpečnost Izraele, neoslabila ani nezničila mocenský potenciál Hamásu, jen rozvrátila státní struktury na palestinských územích, v očích Palestinců i širšího arabského publika zdiskreditovala Evropskou unii jakožto mezinárodně-politického aktéra a prakticky znemožnila řešení konfliktu prostřednictvím vytvoření palestinského státu. EU byla hlavním sponzorem mírového procesu v 90. letech, který skomíral od prvního období Benjamina Netanjahua v pozici předsedy vlády a jemuž dala poslední ránu spirála násilí druhé intifády. Z prostředků unie byla budována infrastruktura a nové složky budoucího palestinského státu, jen aby v posledních letech její představitelé sledovali, jak Izrael tyto projekty systematicky ničí. Zásadním problémem je, že unie nemá žádné nástroje, jak chování Izraele ovlivňovat. Tvrdé postoje vůči radikálům na palestinské straně nejsou doprovázeny podobně zásadovým postojem vůči extremistům v Izraeli. Je těžké si představit jakýkoliv jiný stát, který by podnikl akci srovnatelnou s izraelskou ofenzívou na přelomu roku a unie na něj neuvalila politické či ekonomické sankce. Představitelé EU se podobné kondicionalitě ve vztahu k židovskému státu až na ojedinělé výjimky brání, zřejmě především z ohledu k postojům Spojených států.
Vzhledem ke katastrofálním výsledkům dosavadní politiky vůči Hamásu tak začíná v unii sílit přesvědčení, že je třeba toto hnutí zapojit do politického procesu. Dogmatické trvání na izolaci Hamásu vzhledem k jeho teroristické minulosti a nesmiřitelným postojům vůči Izraeli je krátkozraké a pro Izrael kontraproduktivní. Ostatně, mír se uzavírá s nepřítelem. A vedení Hamásu už v minulosti dokázalo, že je schopno velmi pragmatických rozhodnutí. Předstíráním mírového procesu, tedy jednáním se zkorumpovaným a autoritářským Mahmúdem Abbásem, se situaci zlepšit nepodaří. V situaci, kdy je vysoce nepravděpodobné, že by na palestinských územích v dohledné době mohla vzniknout nějaká třetí síla, která by nynější aktéry nahradila, je jedinou cestou smíření Hamásu a Fatahu a vznik vlády národní jednoty, která Palestince dovede k novým volbám. Předpokladem je však nestranné zprostředkování mezi oběmi stranami, uvolnění blokády pásma Gazy a zlepšení podmínek lidí na palestinských územích, zároveň s tlakem na extremisty na všech stranách, novou izraelskou vládu nevyjímaje. Parlamentní delegace pod českým vedením mohla tímto směrem vykročit. Popravdě by však bylo krajně naivní něco takového od opatrnické české politické reprezentace očekávat. Nadcházející švédské předsednictví by mohlo v tomto ohledu přinést mnohem slibnější vývoj, vzhledem k tradičnímu švédskému důrazu na řešení konfliktů, jimiž skandinávské státy obohatily i zahraniční politiku EU. A jen tak mimochodem, kdo by před rokem či dvěmi čekal, že Vysoký zmocněnec pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU bude v Bejrútu jednat s představiteli Hizballáhu?