Volby v Libanonu sice rozdělily poslanecká křesla, nicméně na vývoj v zemi bude mít větší vliv blízkovýchodní politika Baracka Obamy.
„V těchto volbách nejsou žádní vítězové ani poražení, jediným vítězem je demokracie a největším vítězem je Libanon," komentoval výsledky libanonských parlamentních voleb jejich vítěz Saad Harírí, lídr koalice 14. března, uskupení nakloněného těsné orientaci země na spolupráci se Spojenými státy a Evropskou unií, což v kontextu libanonských politicko-ekonomických elit znamená především s Francií. Je to velmi optimistický výrok, jaký se ostatně od vítěze dá očekávat. Volby v Libanonu sice proběhly bez násilností, nepřinesly dnes už anachronické výsledky 95 procent hlasů pro stávajícího vůdce jako například v Tunisku, ani 60-70 procent jako v zemích, kde vládnou důvtipnější autoritáři, a jejich výsledky byly vzápětí uznány oběma znepřátelenými bloky (tím druhým je Hizballáhem vedená koalice 8. března), ke skutečné demokracii má však Libanon stále velmi daleko.
Zemi nečeká „islámský řád" v podání Hizballáhu, avšak ani pro-západní, prosperující a demokratická budoucnost malovaná Harírího formací. Nynější volby skončily především potvrzením stávajícího statu quo, tedy pokračující existence dvou mocenských center - vlády v Bejrútu a šíitského hnutí Hizballáh. Současné rozložení sil bohužel příliš nenahrává vnitřní stabilitě a osud země bude nadále těsně provázán s dalším vývojem v regionu, poznamenaném soupeřením dvou nepříliš pevně provázaných bloků - Spojených států a jejich spojenců a Íránu, Sýrie a jim nakloněných aktérů a v posledních letech i vyostřenou rivalitou mezi šíity a sunnity.
Státní moc v uvozovkách
Skutečným vítězem voleb je hluboce zakořeněné konfesní, sektářské a tribalistické rozdělení Libanonu. Voliči nehlasovali pro vize a programy jednotlivých uskupení, ale pro „své" předáky, ať už na základě náboženského či kmenového klíče. Hlasováním tak byl opět potvrzen konsociační model libanonského politického systému, jak vzešel z dohod z Tá'ifu a Dauhá, který však v sobě skrývá zřetelné nedostatky, jež mohou vést k ničivým vnitřním konfliktům. Těmi jsou především slabá reprezentace početné šíitské populace v parlamentu a celková nefunkčnost zablokovaného systému, jenž často nabývá až anarchické rysy. Státní instituce jsou velmi slabé a v některých oblastech neexistují vůbec, přičemž na mnoha místech nahrazuje nefunkční struktury státu Hizballáh. K tomu se přidávají hluboké sociální rozdíly, částečně reflektující etnické a náboženské linie. Tato výbušná směs bude i po těchto volbách prostředím, v němž hnutí Hizballáh, podporované politicky i sociálně deprivovanými masami šíitů, konfrontuje politicko-ekonomické elity, z nichž se skládá koalice 14. března.
Těsné vítězství bloku Saada Harírího, který však nezískal (a ani nemohl získat) pohodlnou většinu k prosazení své agendy, zvyšuje důležitost prezidentského úřadu zastávaného maronitským křesťanem a bývalým vrchním velitelem armády Michelem Slejmánem. Na něm pravděpodobně bude, aby přivedl oba bloky k jednání a dohodě na nové podobě vlády „národní jednoty". V té dosavadní držel Hizballáh právo veta a dá se čekat, že právě tato otázka bude jednou z nejproblematičtějších. Hnutí sice ústy svého lídra Hasana Nasralláha uznalo svou volební porážku a pogratulovalo vítězi, nelze však čekat, že by se Hizballáh vzdal možnosti zablokovat vládní rozhodnutí směřující proti jeho zájmům. Předáci koalice 14. března se netají úmyslem odzbrojit Hizballáh a integrovat jeho ozbrojené síly do libanonské armády, hnutí to však zcela vylučuje dokud existuje možnost izraelského útoku proti Libanonu.
Vše závisí na Hizballáhu
Porážka Hizballáhu sice připravila izraelské vedení o možnost označit Libanon za „teroristický stát", avšak pravděpodobná účast hnutí ve vládě otevírá v tomto smyslu židovskému státu nové možnosti. Smířlivé vystupování vůdců Hizballáhu a ochota, s níž uznali svou porážku dokonce před potvrzením výsledků voleb, naznačuje, že si uvědomují, jak složité by bylo mezinárodně-politické postavení Libanonu po jejich eventuálním vítězství. Spojené státy daly při návštěvě viceprezidenta Joe Bidena v Bejrútu jasně najevo, že případné vítězství Hizballáhu by vedlo k přehodnocení vztahů s Libanonem a ani Evropská unie není na něco takového připravena a s největší pravděpodobností by následovala příkladu USA.
Další vnitropolitický vývoj Libanonu je pevně svázán s vývojem na celém Blízkém východě. Existuje tu jistá šance, že nový přístup americké administrativy povede ke snížení napětí mezi Spojenými státy a jejich spojenci a Íránem, Sýrií a jim nakloněnými aktéry. Takový vývoj by jistě pozitivně ovlivnil i situaci v Libanonu, který k jeho škodě soupeřícím sílám v regionu často slouží jako náhradní bitevní pole. Rozdělení na proti-syrskou koalici 14. března a pro-syrskou koalici 8. března se brzy může začít drolit. Pro libanonské politiky není střídaní stran nic nového, stačí zmínit křesťanského generála Michela Aúna, kdysi zarputilého nepřítele syrského vlivu, dnes spojence Hizballáhu a vítaného hosta v Damašku. Také Walíd Džumblát, jeden z hlavních předáků koalice 14. března, byl za občanské války příjemcem syrské pomoci, avšak v posledních letech obrátil.
Tito lidé „umí" být na vítězné straně a nepochybně vycítí případnou změnu poměrů. Sblížení USA, potažmo Saudské Arábie a Egypta se Sýrií a Íránem by velmi pravděpodobně vedlo i ke sblížení znepřátelených bloků libanonské politiky. Americký tlak na Izrael, byť limitovaný, může redukovat hrozbu izraelské vojenské akce proti Libanonu. Ta minulá měla za následek výrazný nárůst popularity Hizballáhu i mimo tradiční šíitskou mocenskou základnu. Právě další vývoj tohoto hnutí bude pravděpodobně nejdůležitějším stavebním kamenem potenciální libanonské cesty k demokracii a stabilitě. Pro vnitropolitickou situaci je nanejvýš žádoucí pokračující transformace hnutí směrem k plnému uznání demokracie a názorového pluralismu. Pro tento vývoj je však třeba vytvořit podmínky. USA i EU by měly přehodnotit svou dosavadní politiku a naučit se s Hizballáhem jednat. Ostatně pošetilost silových řešení nejlépe demonstrovala neúspěšná izraelská ofenzíva v červenci a srpnu 2006.