Nereprezentativní účast na summitu EU k Východnímu partnerství iniciovaného Českem, Polskem a Švédskem vyvolala počátkem května u končící české vlády patrné rozladění. Je samozřejmě otázkou zda by tomu bylo jinak, pokud by hostitelem summitu nebyla „vláda v demisi". Od řady členů EU to ale mohla být i záminka. Nedá se vyloučit, že to byl výraz skepse k projektu, který má s relativně skromnou částkou 600 milionů eur podpořit politickou a ekonomickou stabilitu v zemích ležících od Karpat po Kavkaz. Skepse k „postsovětskému teritoriu" není přitom nijak nová, bylo jí možné zaznamenat již před rokem na bukurešťském summitu NATO, kde především Německo a Francie zablokovaly další přiblížení Ukrajiny a Gruzie do aliance, na čemž se fakticky dodnes, i navzdory rusko - gruzínské válce v srpnu 2008, nic nezměnilo. A díky vnitropolitické situaci v obou zmíněných zemích se ani změna očekávat nedá.
Ve zkratce to vyjádřil již v březnu v Praze odcházející generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, když v rozhovoru s bývalým předsedou vlády Mirkem Topolánkem poznamenal, že ukrajinští představitelé vedou sebezničující kampaň a Saakašvili je na tom nyní mnohem hůře než před rokem. Zároveň ale dodal, že ani jednu z těchto zemí nemůžeme opustit, ať již z důvodů energetické bezpečnosti nebo geopolitických.
Lze se domnívat, že právě to má být i hlavní smysl Východního partnerství EU, kam kromě Ukrajiny a Gruzie patří ještě Bělorusko, Moldávie, Arménie a Ázerbájdžán. Evropská unie chce ale na postsovětském prostoru dosáhnout téměř nedosažitelný cíl: vedle Východního partnerství, ke kterému se Rusko staví velmi rezervovaně, ne-li odmítavě, chce zároveň s Ruskem uzavřít dohodu o strategickém partnerství. Jak toho dosáhnout za situace, kdy v Evropské unii existuje podle studie o vztazích EU-Rusko Evropské rady pro zahraniční vztahy z roku 2007 na straně jedné skupina „strategických partnerů" Ruska (Francie, Německo, Španělsko, Itálie) a na straně druhé skupina vůči němu se vymezujících „ledových pragmatiků" (např. Česko, Švédsko, nebo Velká Británie) nebo „nových studenoválečníků" (Polsko, Litva), může být unijním bolehlavem. Možná bude i větší pokud dojde v závěru roku k další „plynové" krizi mezi Ruskem, Ukrajinou a EU, kterou není možné, podle aktuálního stavu vyjednávání mezi Ruskem a Ukrajinou o dodávkách a cenách plynu, zcela vyloučit.
Autor vede středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK