Naděje na svět bez jaderných zbraní je v současnosti nepatrná, ne-li přímo nulová.
Mezi vizionářské iniciativy, se kterými přišel nový americký prezident Barack Obama, patří výzva k jadernému odzbrojení. S podobnou iniciativou „ Svět bez jaderných zbraní" přišel v osmdesátých letech Michail Gorbačov. A neuspěl. Nemohl uspět. V tehdejším bipolárním světě byly jaderné zbraně hlavním prostředkem zadržování, založeném na rovnováze strachu ze vzájemně garantovaného zničení. Západní blok chápal tyto iniciativy jako propagandistický tah. Nehodlal na tuto iniciativu přistoupit mimo jiné i proto, že k jeho ne příliš zveřejňovaným záměrům patřilo východní blok a především SSSR uzbrojit a tím ekonomicky podkopat.
Otázka zní, nakolik je úplné jaderné odzbrojení reálné v nové geopolitické situaci. Lze říci, že nepatrné, ne-li nulové. „Nejsem naivní," přiznal Obama ve svém projevu v Praze, „vím, že na to nebude stačit můj život." Především nelze pominout fakt, že i v současné době jaderné zbraně hrají významnou úlohu zadržování, neboť ani dnes nikdo nechce riskovat sebezničení jako výsledek odvetného úderu. Kromě toho klub držitelů jaderné výzbroje a jeho potencionálních členů se značně rozšířil. Bohužel, bezpečnostní situace ve světě je taková, že vlastnictví jaderné zbraně je mnohými považováno za hlavní záruku pro zajištění suverenity. Tato skutečnost je proto velkou překážkou i pro zabezpečení takového úkolu, jako je nešíření jaderných zbraní, které při tom má ve světě značnou podporu dokumentovanou účastí na smlouvě o nešíření těchto zbraní.
Svých 200 jaderných hlavic se nikdy nevzdá Izrael, pro který jsou hlavním obranným štítem před hrozbami plynoucími z muslimského obklíčení. Pro Irán je jaderná vyzbroj zárukou pro provádění politiky podle vlastních představ a ochranou před nebezpečím, které vidí především v Izraeli a USA. Severní Korea, jak je vidět raději padne hlady, než by se vzdala jaderného programu, který již údajně vyprodukoval 10 jaderných hlavic. Jaderného potenciálu se nevzdá ani Indie a Pákistán, který s vypětím všech sil zlikvidoval indický jaderný předstih na úrovni cca 70 jaderných nábojů. Těžko lze očekávat velké porozumění v této otázce u Číny, která usilovně modernizuje svou armádu ve snaze o získání při nejmenším rovnocenného postavení mezi světovými velmocemi a vlastní již 13 strategických raket s doletem přes 13.000 km a kolem 240 hlavic. Pokud jde o Velkou Britanii vlastnící 512 jaderných hlavic a Francii, vyzbrojenou 288 hlavicemi, tyto nejsou vázány žádnými smluvními omezeními a je jen na jejich politické vůli, jak budou svůj zbrojní potenciál modernizovat. Všechny tyto státy zatím stojí mimo odzbrojovací proces. Počítá se s tím, že se do něho zapojí v době, kdy jaderné supervelmoci sníží stavy svých jaderných sil do úrovně blížící se úrovni jejich jaderných potenciálů. Proto má pravdu Robert Gates, když říká, že k jadernému odzbrojení vede cesta velmi dlouhá.
Jaderný odzbrojovací proces má však naději na to, že dostane impuls od hlavních jaderných mocností - USA a Ruska, disponujících cca 95 procent světového jaderného potenciálu. Ačkoliv odzbrojovací iniciativy dříve byly doménou SSSR, iniciativu, jak je vidět, nyní přebírají USA. Situace v rovnováze sil mezi jadernými supervelmocemi se podstatně změnila jako důsledek řady zdokonalení amerických nukleárních systémů na jedné straně a poklesu úrovně ruského jaderného potenciálu na straně druhé. Podle údajů, které zveřejnily Izvěstija, USA disponují v současné době 5.966 jadernými hlavicemi umístěnými na 811 nosičích tzv. triády (balistických raketách, ponorkách a bombardérech). Ruský potenciál sestává z 2.825 hlavic a 465 nosičů.
USA nyní přehodnocují akcenty své jaderné doktríny. Američtí vědci totiž přišli k závěru, že udržovat 2.700 jaderných nábojů v bojové pohotovosti a 2.500 na skladech je neracionální. Náboje jsou de facto nepoužitelné. Jednak USA nehodlají vést jadernou válku, jednak představují potencionální nebezpečí pro samotné Američany a to z pohledu možných důsledků v případě přírodních katastrof. Z bezpečnostních důvodů si však hodlají ponechat několik set jaderných hlavic jako nástroj „minimálního zadržování", který má potencionálního útočníka odradit od napadení USA. Federace amerických vědců v zájmu posílení zadržovacího efektu doporučila přeorientovat systém zacílení z hustě obydlených objektů na objekty infrastruktury, jejichž zničení znemožní potenciálnímu protivníkovi pokračovat ve válce a zcela ochromí jeho ekonomiku. Pro Rusko bylo vytipováno 12 takových objektů, mezi nimiž jsou rafinerie ropy, hutní kombináty a elektrárny. V případě takového úderu by přišlo o život nejméně milion lidí, což by bylo podstatně méně než při útoku na hustě obydlená města. Jde o koncepci nacílenou na minimalizaci jaderného potenciálu. A to je směr, kterým se ubírá i současná Obamova odzbrojovací iniciativa.
Ve své podstatě Rusko je rovněž zainteresováno ve snížení prahu strategických útočných zbraní. Udržovat jaderný potenciál v bojové pohotovosti je drahá záležitost. Zvláště pak u zbraní, které jsou na hranici životnosti, nebo ji překročily a je nutno provádět nákladná opatření k jejímu prodloužení nebo přezbrojení. Rusko jen za poslední rok z tohoto titulu vyřadilo z výzbroje na sto raket a pouze 9 jich obnovilo. Při tom Rusko strategické jaderné zbraně demontuje a zpracovává, na což mu západní státy přispěly částkou 92,8 milionu dolarů. USA jaderné hlavice naproti tomu odkládalo do skladů. Tato skutečnost vytváří asymetrickou situaci. Rusko proto trvá na tom, aby se tato otázka řešila. Vedoucí amerického týmu vyjednavačů Rose Gottemoellerová však již dala jasně najevo, že americká strana není připravena o této otázce nyní jednat. Konstatovala: „Snad později. V budoucnu se to může stát velmi důležitým počinem." Z druhé strany Rusko nebude zřejmě chtít přistoupit na příliš hluboké snížení stavů, na jaké jsou ochotny jít USA. Rusko totiž v rámci probíhající vojenské reformy snižuje stavy ozbrojených sil s tím, že strategická obrana se i nadále bude opírat především o jaderný štít. Kromě toho na rozdíl od USA Rusko nemá vyvinuty nejaderné zbraně v odpovídající kvalitě a množství, které by je mohly zaměnit jaderné a vytvořit protiváhu americkému potenciálu tohoto druhu s vysokou přesností a high-tech. Americká strana naproti tomu zřejmě může mít technické a technologické problémy s raketami, které budou muset být na základě nových ujednání demontovány. Pokud odpovídají skutečnosti fakta, která uvádí Asociace amerických vědců s odvoláním bývalého pracovníka Národní bezpečnostní správy ministerstva energetiky, americká infrastruktura k tomu není připravena. Sklady jsou přeplněny. Bude proto třeba vybudovat nové a spolu s tím závod pro zpracování delaborovaného plutonia. Obama proto požádal americký kongres, aby pro tyto účely vydělil pro rok 2010 84 miliard dolarů. To by mělo umožnit rozebrat stávající skladované hlavice do roku 2024 a získané plutonium zpracovat pro mírové účely do roku 2034.
Rusko-americký jaderný gambit
Dmitrij Medvěděv a Barack Obama se na londýnské schůzce 1. dubna dohodli, že obě strany přistoupí neprodleně k jednání o uzavření nové smlouvy, která by měla nahradit Smlouvu o strategických útočných zbraních - 1, jejíž platnost skončí 05. 12. 2009. Medvěděv ještě před londýnskou schůzkou jasně zformuloval tři zásadní podmínky pro dosažení konečné dohody: 1. Zamezit rozmisťování zbraní v kosmu. 2. Vyloučit možnosti kompenzovat jadernou výzbroj zvýšením počtu strategických systémů, vyzbrojených konvenčními vysoce přesnými zbraněmi. 3. Zajistit záruky, že nebudou vytvořeny tak zvané vratné jaderné potenciály, tj. umístění demontovaných jaderných hlavic ve skladech, odkud je možné je znovu vrátit zpět na nosiče a uvést do bojové pohotovosti. Nejde o formální záležitost. Co do počtu nosičů mají USA značnou převahu. Ta jim umožňuje v případě potřeby navrátit a uvést do bojové pohotovosti demontované strategické jaderné hlavice umístěné na skladech jako rezerva. Od této možnosti se odvíjí technický název vratný potenciál, který ruská strana nehodlá přehlížet, neboť hraje nemalou úlohu při stanovení rovnováhy výhod a nevýhod, plynoucích ze smlouvy.
Dubnová rusko-americká jednání v Římě a Lavrovova návštěva Washingtonu, kde se setkal s prezidentem Obamou a státní tajemnicí Clintonovou ukazují, že na obou stranách je politická vůle k dosažení nové dohody, která by snížila početní práh strategických útočných zbraní. Nicméně dosažení dohody ohledně počtu jaderných hlavic si samo o sobě si vyžádá ještě značného úsilí z obou stran. Navíc Putin při nedávné návštěvě Tokia znovu zdůraznil, že Rusko bude i nadále úzce spojovat snížení úrovní strategických útočných zbraní s otázkou evropské protiraketové obrany. USA zjevně chtějí ponechat tuto otázku stranou. Dávají při tom neurčitě formulovanou naději na to, že by se o této otázce mohlo jednat později. To Rusku pochopitelně nevyhovuje z řady důvodů. Mimo jiné proto, že v případě zahájení realizace výstavby PRO v Čechách a Polsku by bylo nuceno právě v evropském regionu posílit ochranu svých strategických jaderných sil. Otázka PRO může proto vyvolat patovou situaci, která bude zdržovat jednání a v horším případě vést k jejich zkrachování. To by mohlo znamenat konec pro „restartování" rusko-amerických vztahů a možná i výkrok k obnovení studené války. Doufejme, že vývoj jednání tímto směrem nepůjde. Že obě strany budou přistupovat ke sporným otázkám v duchu slov Hillary Clintonové, když řekla: „Pokud existují rozdílné názory na některé otázky, neznamená to, že je nutné přestat jednat o druhých otázkách. To by bylo příznakem starého myšlení."