Profesor Martin Potůček z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity hledá propojení svých oborů - strategické vládnutí a veřejné politiky - se zasíťovaným občanským sektorem doma i na evropské úrovni.
Nezdá se vám, že demokratické svobody v Česku zaostávají ve srovnání se staršími členskými zeměmi Evropské unie?
Netroufal bych si to hodnotit tak obecně. Vidím dvě stránky, které jdou trochu proti sobě. Tou první je fakt, že západoevropské země mají rozvinutější demokratické instituce a tím i rozvinutější demokratickou kulturu.
Lidé se tam nedají tak snadno opít rohlíkem?
Například. V tomto smyslu cítím určité slabiny té části Evropy, která byla čtyřicet let pod totalitním tlakem. Na druhou stranu, síla západoevropských institucí může být slabinou v okamžiku, kdy se rychle mění politiky a společenské prostředí. Jsme vlastně lépe připraveni na změny v situaci, kdy je svět takový neurčitý a nejistý.
Změny mohou být i k horšímu. Probíhající hospodářskou krizi provází riziko, že stávající sociální práva budou oslabována pod záminkou, že na to nemáme.
Ano, prožíváme teď hlubokou krizi, které úplně nerozumíme, protože má jiné kořeny a probíhá v jiném globálním prostředí než ty předchozí. Chápu to tak, že trh se emancipoval na nadnárodní úrovni a chybí tu odpovídající protiváha. Nebezpečí, že krize dopadne především na ty nejslabší, to znamená na ty, kdo ztratí práci, a na ty, kdo si nevytvořili rezervy, je naprosto reálná. Stávající nástroje - jak ukazují různé balíčky - přitom nahrávají spíše těm, kdo jsou hráči globálního trhu, než těm, kdo jsou občany jednotlivých národních států.
Není to však úplně beznadějné. K řešení potřebujeme dva předpoklady. První - na národní úrovni bude prosazována politická vůle nedopustit, aby krize dopadla nekontrolovatelně na ty nejvíc zranitelné. Myslím, že to lze, byť mnozí ekonomové budou vyskakovat a křičet, že to je cesta do pekel. Druhou podmínkou je, že se podaří nalézt nadnárodní mechanismy regulace, ať už to bude skupina G20 nebo reformovaná Organizace spojených národů, a podaří se srovnat výstřelky neregulovaného globálního trhu. Ale hned dodávám, že si nejsem jist, zda přání není otcem myšlenky.
Bruselu nedávno proběhla mezinárodní konference, která ukazovala možnosti nejmenších částeček globální společnosti, občanů. Jejich mohutným nástrojem jsou sociální sítě, propojení usnadněná internetem. Posilují třetí sektor, který leží mezi tím soukromým a veřejným, sektor občanský.
Máte určitě na mysli konferenci Sociální práva, aktivní občanství a vládnutí v Evropské unii, kterou jsem pomáhal připravovat. Moje pracoviště Centrum pro ekonomické a sociální strategie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy se účastní už čtvrtým rokem na jednom výzkumném projektu Evropské unie a byla nám svěřena také jedna ze dvou závěrečných konferencí. Nebyla to klasická odborná konference, kde se setkávají odborníci a hádají se o teoretické jemnosti. Byla to konference, která byla od samotného počátku koncipována jako nabídka výzkumné sféry pro politiky, občany a úředníky Evropské unie. Výzkumníci proto tvořili jen asi třetinu účastníků, politici a úředníci z několika členských zemí asi pětinu a zbytek tvořili zástupci občanského sektoru. Dnes už máme seznam asi třiceti občanských organizací, které operují na evropské úrovni, mají přímý kontakt na orgány Evropské komise a Evropského parlamentu a mohou ovlivňovat to, o čem Evropská unie přemýšlí a jaké politiky připravuje.
Můžete o tom říci něco bližšího?
Uvedu příklad. Třeba tam byla velmi aktivní organizace Antipoverty Network, síť boje proti chudobě. Ta velice pečlivě sleduje, co Evropská komise připravuje na poli ekonomickém a sociálním, a když když se jim něco nezdá, tak intervenují, navštěvují politiky, pozvou si poslance Evropského parlamentu nebo jsou účastníky veřejných slyšení k těmto politikám. To je důležité, protože stále větší podíl politik, které ovlivňují lidi v členských státech, se formuje na evropské úrovni. Bohužel, reálná situace je taková, že při ovlivňování politických procesů jsou zatím silnější ty lobbistické skupiny, které zastupují podnikatelské zájmy. Neziskový sektor také lobbuje, ale má to mnohem komplikovanější, protože za ním nestojí silný kapitál a jeho potřeby jsou navíc mnohem diferencovanější. Zájmů je mnoho a hájit je všechny jednotně vlastně ani nejde.
Na druhou stanu je zřejmé, že zatímco lobbisté mohou intervenovat v mezidobí, občanský sektor může mít velice silnou pozici před volbami.
Určitě ano, pokud dokážou toho prostoru využít. Tento prostor je však dost omezen tím, že volby do Evropského parlamentu nejsou lidmi vnímány jako něco důležitého. V očích prostého občana je Brusel zatím hodně vzdálený. Já se proto nedivím, že existují také občanská sdružení jako je Ano pro Evropu, která se snaží šířit poselství, že Brusel je důležitý a může být v mnohém důležitější než Praha. Proto stojí za to přijít k evropským volbám.
Co jste se na uvedené konferenci dozvěděli o roli síťování a využití technologií?
Byla tam řada témat. Některé z těch evropských organizací občanského sektoru nám sdělily, že to bylo poprvé, kdy mohly vystupovat spolu s politiky, úředníky a výzkumníky jako rovný s rovným. Úředník v Bruselu obyčejně něco připraví, pak zorganizuje setkání a představitelé občanského sektoru se mohou vyslovit až k poměrně hotové politice nebo politickému záměru. Potom se to trošku upraví a jde to dál. Kdežto tady byla otevřená debata, která vlastně byla také síťováním. Byla podporou přímé komunikace mezi politiky a úředníky, mezi výzkumníky a mezi lidmi, kteří představují přímo zájmy občanů.
Očekával bych, že z takové konference nakonec vzejde publikace, která bude sloužit jako manuál pro občanský sektor.
Publikace bude, ale na manuál to nevypadá. Mohu o tom hovořit, protože to mám na starosti publikaci jako editor. Má to být hlavní výstup z konference. Manuál není to špatný nápad a třeba se do toho někdo pustí. Zatím chceme shrnout, co konference přinesla očima výzkumníků i praktiků. Může to být inspirace pro ty naše organizace, které zatím nemají mnoho zkušeností z operací na evropské úrovni a musí se to naučit, pokud chtějí něco ovlivnit.
Znovu, řekl bych, že v Česku jsou možnosti občanského ovlivňování veřejných politik mnohem slabší než v jiných částech Evropy. Čím to je?
Souvisí to po mém soudu se dvěma faktory. Prvním je malá kompetence státní správy v České republice. Myslím, že to trefně vyjádřil nový premiér Jan Fischer, když to označil za jeden z největších dluhů polistopadového vývoje. Pokud úředníci vnímají svoji úlohu omezeně, jen jako výkon nějakých rozhodnutí, které učinil někdo jiný, tak od nich lze těžko očekávat, že budou inovativní a budou myslet v dlouhodobější perspektivě.
Sám jsem se před deseti lety zúčastnil velkého projektu, který analyzoval veřejnou správu a navrhoval reformu, ale po těch deseti letech musím říci, že z toho byla splněna jen menší část. V některých oblastech šla kondice státní správy možná ještě dolů. Těžko tedy inspirovat politiku a správu, když nemáte za partnery lidi, kteří jsou naladěni podobným způsobem jako jste vy.
Druhým problémem je nedostatek schopnosti uvažovat a jednat strategicky. Když to zjednoduším, odráží se v tom celá historie tohoto národa, který dostal málo šancí ke strategickým úvahám. Máme v genech defenzívní strategii, snahu spíše se bránit a udržet aspoň něco, co máme bezprostředně pod kontrolou. Ale pocit potřeby celospolečenské akce, velké akce celého národa, je tu oslabený. Ale i kdyby byl dostatečný, pak stále není splněna podmínka kompetentního politika a státníka, který by dokázal vize vtělit do konkrétních politických kroků a programů.
Můžete být konkrétnější?
Nechci, aby to vyznělo příliš depresívně, ale když jsme chtěli jednu z našich posledních publikací nazvat Strategické vládnutí v České republice a shromáždili jsme doklady, jak to doopravdy vypadá, změnili jsme titul na Strategické vládnutí a Česká republika.
Objevil jste se na kandidátce ČSSD pro volby do Evropského parlamentu. Pochopil jste, že politika se dá účinně měnit jenom zevnitř?
Jako osoba, která před dvaceti lety zakládala obor Veřejná politika na Karlově univerzitě, asi nejsem výjimkou. Mnoho lidí, kteří se v tomto oboru etablovali, zároveň lépe vidělo nedostatky, selhání a chyby té praktikované veřejné politiky, a pak je pokušení veliké. Já jsem mu neodolal, nicméně, šance, abych se do Evropského parlamentu dostal, není velká, jsem jako nestraník na 14. místě kandidátky ČSSD. Nezbývá, než nasadit stejné prostředky, o jakých se mluvilo na zmíněné bruselské konferenci, využít sítí a elektronických médií a pracovat na tom, aby mne výše postrčily zaškrtnuté preference.