Izraelská krajně pravicová vláda ukázala ve Washingtonu svou zatvrzelost, která ji ovšem může zavést jen a jen do slepé uličky.
Mezi USA a Izraelem panují „zvláštní vztahy", potvrdili slavnostně Barack Obama a izraelský premiér Benjamin Netanjahu po svém jednání ve Washingtonu, nicméně lesk těchto slov byl poněkud matný. Jejich rozpory totiž byly více než citelné. Zatímco Obama zopakoval svůj požadavek na vyřešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu vznikem palestinského státu, Netanjahu o této možnosti během půlhodinové tiskové konference po jednání neutrousil ani slůvko. Naopak, přidal jen další podmínky konečného uspořádání: „Palestinci musejí uznat Izrael coby židovský stát, musejí bojovat proti terorismu, musejí určit své děti žít v míru a teprve pak někdy bude moci nastoupit zásadní řešení, které by mohlo oběma národům umožnit žít vedle sebe v bezpečí a míru," prohlásil s tím, že on sám je prý ale připraven jednat s Palestinci o míru „jak nejdříve to půjde".
Zároveň s tím Netanjahu odmítl reagovat na jasně formulovaný Obamův požadavek, aby Izrael okamžitě ukončil osídlování okupovaných arabských území a začal řešit humanitární krizi v pásmu Gazy. „Skutečností je, že dokud lidé v Gaze nemají naději, dokud nemají ani čistou vodu a hranice jsou uzavřené tak, že jimi neprojdou ani humanitární dodávky, ani prostředky nutné k rekonstrukci, do té doby nelze najít recept na dlouhodobou bezpečnost Izraele," podotkl Obama, narazil však na zjevné nepochopení, stejně jako v otázce Íránu. Americký prezident sice Izraeli slíbil, že pokud Írán v dohledné době v rámci diplomatického úsilí neustoupí od svého jaderného programu, jsou proti němu USA připraveny vyhlásit příští rok další sankce, to však izraelského premiéra, který dává přednost útoku na Írán, logicky nijak neuspokojilo. Výsledkem schůzky ve Washingtonu tak byl jedno velké nic.
Rázné odpovědi
Cosi se však přece jen stalo. Jak si všimla agentura AFP, hlavní americká média nevěnovala jednání izraelského premiéra ve Washingtonu velkou pozornost a téma se nedostalo na titulní strany, zatímco izraelská média přetékala obavami z ochlazení vztahů s USA, bez jejichž podpory by židovský stát v podobě, jak ho známe, prakticky nemohl existovat. Izraelská strana se tyto existenční strachy pokusila vyvážit praktickými kroky plnými vzdoru. Obama chce zastavit osídlování okupovaných území? Týž den, kdy tento požadavek zazněl, úřady schválily zahájení výstavby prvního zcela nového sídliště na arabské půdě okupovaného západního břehu Jordánu za posledních bezmála třicet let. Chce Obama humanitární pomoc Palestincům? Izraelské letectvo místo toho podniklo nálet na oblast hranice Gazy s Egyptem, pod níž vedou pašerácké tunely, jimiž proudí do Gazy nejen zbraně, ale hlavně potraviny a léky. Chce Obama jednat s Íránem prostřednictvím diplomacie? Desátý kanál izraelské televize citoval nejmenovaného činitele Netanjahuovy vlády, že v takovém případě bude muset Izrael přijmout „těžké rozhodnutí" a zaútočit na Írán sám. A když k tomu ještě tajná služba Šin Bet prohlásila, že za současné situace není mír s Palestinci možný, bylo po Obamových požadavcích.
Tyto ukázky pocitu všemocnosti, který v izraelských vládách bez rozdílu barev a politických orientací vypěstovaly předchozí americké administrativy, naznačují, že Netanjahu je dál pevně odhodlán ignorovat požadavky světa vůči Izraeli s tím, že Západ bude schvalovat vše, co si Izrael usmyslí a spáchá. Vysvítá z nich také, že se nový izraelský premiér rozhodl, že vznik palestinského státu nedopustí, děj se co děj.
Neúprosná realita
Potíž je v tom, že snaha Izraele uspořádat svět podle svých potřeb nese velká rizika. Jordánský král Abdalláh II., první arabský státník, který od Obamovy inaugurace přijel do Washingtonu, nedávno věštecky prohlásil, že „pokud mezi Izraelem a Palestinci nezačnou mírové rozhovory o nezávislém palestinském státě, příští rok nevyhnutelně vypukne válka". Nemusíme brát jeho časový odhad za bernou minci, nicméně je jasné, že konfrontační tón izraelské politiky za stávajících reálií k ničemu jinému vést ani nemůže. John Mearsheimer, spoluautor přelomové knihy Izraelská lobby a zahraniční politika USA, k tomu dodává, že pokud Netanjahu odmítne ideu vzniku palestinského státu, nabízejí se ve skutečnosti jen tři alternativy dalšího vývoje. Všechny souvisejí se vytvořením „Velkého Izraele", který by se rozprostíral i na území západního břehu Jordánu a Gazy, čímž by de facto obsáhl území kdysi zvané mandatorní Palestina.
První variantou je anexe západního břehu Jordánu, což by ale do Státu Izrael včlenilo 2,4 milionu Palestinců - a počet Arabů v Izraeli by vzrostl na 40 procent. Díky vyšší porodnosti by pak Palestinci v dohledné době převážili nad Židy a hlasovali by pro zrušení Izraele coby státu Židů. Výsledkem by byl vznik nezávislého palestinského státu jako takového a tím i konec sionistického snu.
Druhá možnost předpokládá řešení ve stylu rasistického rabína Meira Kahaneho, který požadoval vyhnání Palestinců z jejich území. Taková etnická čistka by se týkala milionů lidí, nesla by s sebou nepředstavitelnou vlnu násilí a nejspíš by u mezinárodního společenství jen tak neprošla, byť letošní masivní útok na Gazu ukázal, že svět Izraeli odpustí prakticky cokoli. Následovala by morální izolace Izraele a jeho velmi pravděpodobný rozchod s USA.
Třetí varianta je ta, jíž dává přednost Netanjahu: žádná anexe, žádné etnické čistky, žádný palestinský stát, nicméně trvalá nadvláda nad okupovaným západním břehem Jordánu, aby se předešlo opakování „Hamastánu" z Gazy.
A co je na tomto řešení špatného? Pomineme-li naprosté popření mezinárodních práv, pak předpokládá trvalé uvěznění půldruhého milionu lidí v Gaze a trvalou kontrolu nad 2,4 milionu lidí na západním břehu, oddělených mezi sebou bezpečnostní zdí, ostnatými dráty, přísně střeženými silnicemi a vojenskými checkpointy. Právě tato možnost budoucího vývoje před časem přiměla premiéra Ehuda Olmerta k poznámce, že „pokud selže řešení počítající se vznikem palestinského státu, budeme čelit boji podobnému tomu v Jižní Africe". A možná i to přimělo bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera, aby prohlásil, že se Izrael stává „apartheidním" státem.
Možná by Izrael propagandisticky ustál i tuto nálepku, ale demografii se postavit nemůže. V příštím roce bude na okupovaných územích žít podle OSN 4,4 milionu Arabů, ale v roce 2048 jich bude podle týchž údajů už deset milionů. Do poloviny století bude početní poměr Arabů vůči Židům dvě ku jedné, a přičteme-li fakt, že od roku 2007 z Izraele emigruje více Židů, než jich přijíždí, přičemž polovina mladých Izraelců o této eventualitě vážně přemýšlí...
Silná židovská lobby v americkém Kogresu i Senátu možná pro současnost zabrání Baracku Obamovi, aby přiměl Benjamina Netanjahua podřídit se jeho vizím. Z hlediska budoucnosti se ale vnucuje jednoduchá otázka: Kdo ochrání Izrael před ním samým?