Mezinárodní filmový festival v Cannes má jednu velkou smůlu: je pokládán za exkluzivní událost ve světě filmu, kam mají přístup jen vybraní, kteří vystupují v záři reflektorů po červeném koberci k Festivalovému paláci a kynou davům. Slavný filmový festival má ale tváří více.
Mezinárodní filmový festival v Cannes, i ten letošní 62. ročník, má totiž ve skutečnosti daleko od luxusní akce uměleckých světlonošů, kteří se na Azurovém pobřeží přijeli poveselit. Jsou tu totiž k vidění desítky filmů od chudých autorů, co mají problém, jak se do centra filmového umění vůbec fyzicky dostat. Samozřejmě, festival jim zaplatí cestu a tři dny v hotelu. Nicméně pokřik Quentina Tarantina, že není americký, ale světový režisér, protože točí filmy pro celou planetu, útěky francouzského zpěváka Johnnyho Hallydaye před novináři nebo anekdoty Brada Pitta jsou jen tou nejviditelnější částí festivalu. Skutečný festival probíhá vespod, většinou mimo hlavní pozornost médií.
Dovážení amerických hvězd na festival v Cannes má totiž své limity. Hvězdy a jejich agenti chtějí mít filmy v soutěži, což vedení festivalu často nechce připustit, protože střední proud amerických filmů není moc zajímavý, zrovna tak jako není zajímavý střední proud filmů indických nebo filipínských. A nové velkofilmy Hollywood do Cannes dává nerad, prý aby je tu nekazila negativní publicita. Prachsprostá filmová komerce je v Cannes k vidění jen na filmovém trhu, kde jde jen o to, který filmový obchodník chce utratit jakou částku za film: tu s tančícím, tu se střílejícím hrdinou. Ostatně filmový trh se svými tisícovkami filmů nabízenými k prodeji ukazuje skutečnou tvář toho, co se dnes ve světě obrazu konzumuje. Jsou to politické thrillery, detektivky, soft porno, akční snímky, melodramata.
To, co dělá festival v Cannes prestižní záležitostí, je zhruba stovka „jiných" filmů, filmů, které je většinou obtížné prodat a jež velmi často končí svou pouť k divákům na jiných festivalech. Lesk filmových hvězd je pro málo známé filmy důležitý. Bylo to hezky vidět na americkém filmu Miluji tě, Phillipe Morrisi (I love you, Phillip Morris), jednom z mála amerických filmů, které byly letos v Cannes v oficiálním programu. Film začínajících režisérů Glenna Ficarry a Johna Requy se hrál v sekci Čtrnáctidenník režisérů (Quinzaine des Réalisateurs), která probíhá stranou od Festivalového paláce, a žádné pochody po červeném koberci se tu nekonají.
Herec Jim Carrey v pastičce na myši
Ve filmové slátanině o adoptovaném, nešikovném a ještě ke všemu homosexuálním smolaři a kleptomanovi hrál hlavní roli Jim Carrey. Bez herce Carreyho by po tomhle filmu patrně neštěkl pes. Ani v Cannes a možná ani v Americe. Carrey přišel film do kina Théâtre Croisette osobně uvést. Že ho přivedou, bylo vidět podle zástupu fotografů, kteří se tísnili pod jevištěm. Carrey měl v Cannes dvojí roli. Na letišti v Nice přesedl na helikoptéru, přiletěl na molo za Festivalovým palácem, kde už na něho čekala limuzína s kouřovými skly. Hlavní hercova mise ovšem spočívala v provedení přibližně stovky předem zorganizovaných a zaplacených rozhovorů pro důležitá mezinárodní média jako součástí promoakce k velkofilmu Vánoční koleda, který má jít do premiéry v listopadu.
Film byl avizován na obřích billboardech na hotelu Carlton, hotelu, kde druhdy pobýval Sylvester Stallone, Sharon Stoneová nebo Arnold Schwarzenegger. Carrey byl tedy v Cannes na misi placené Disneym, ale přesto si sympaticky odskočil uvést film ve Čtrnáctideníku režisérů. Do kina přišel v doprovodu několika asistentů a dalších lidí, o nichž těžko říct, co vůbec dělají. Působil vesele a uvolněně. Na sobě měl hnědé džíny a tmavomodré sako. Před promoakcí se musel narychlo převléct za Santu Clause a nasednout do saní tažených koňmi. Zjevně byl zcela zmaten, na jakém místě vůbec aktuálně je. V kině Théâtre Croisette, kam se jde z úrovně ulice po schodech dolů, překvapenému publiku sdělil: „Tak jsem tu dobře, v bunkru vystaveném francouzským odbojem!"
„Bunkr" se totiž přezdívá Festivalovému paláci, kde Carrey ovšem vůbec nebyl. Nový film Miluji tě, Philippe Morrisi, přirovnal ke svému slavnému filmu Truman Show, prý na natáčení obou vzpomíná stejně rád. Jeho nový film je, jak řekl, „riskantní, malý příběh", vyprávěný s „grácii, inteligencí a humorem". Pak trochu zatančil po jevišti a omluvil se, že má práci pro Disney Studios - jak jsem už řekl, musel se jít převlékat.
Z malého příběhu jednoho velkého herce vyplývá, že hvězdy jsou tu, řečeno slovy Carreyho, skutečně jen „kousky sýra v pastičce na myši". Agenti jim dají časový plán, řeknou, s kým se bavit, s kým ne a co říkat. Za léta, co jezdím do Cannes, tvrdá měna hvězd zpevnila, i když papírové peníze cenu ztrácejí. To, že se po přímořském bulváru před lety volně promenoval Jack Nicholson nebo John Waters a oba věděli přesně, kde jsou, patří minulosti. Dnes se hvězdy popostrkují tam, kde je potřebují mít vládci filmového průmyslu.
Rumunský filmový fenomén
Slavit v Cannes mohou hlavně rumunští umělci, i když letos možná nedostanou žádnou cenu. V druhé nejdůležitější programové sekci festivalu Určitý pohled mají hned dva filmy. To je na poměry Cannes něco nebývalého. Rumuni udělali v Cannes průlom roku 2005 s filmem Smrt pana Lazareska v režii Cristi Puiua. Je to one man show umírajícího muže, který potřebuje ošetření v nemocnici, ale posílají ho s rozdílnými diagnózami z jedné nemocnice do druhé. Příběh člověka, pro něhož není v nemocnici místo, zaujal festival mezi palmami natolik, že od roku 2005 jsou Rumuni na Croisette pravidelně. O dva roky později získalo Zlatou palmu rumunské potratové filmové drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Rumuni si srdce Cannes získali svými obyčejnými hrdiny a zvláštním druhem humoru.
Letos jsou v programu festivalu dva celovečerní rumunské filmy - Policista, adjektivum od Cornelia Porumboiua a Povídky zlatého věku, které natočilo pět rumunských režisérů včetně zlatého Cristiana Mungiua. „Je to nová, spontánní generace rumunských filmařů, která vidí věci úplně jinak, než jsme zvyklí," charakterizuje umělecký ředitel festivalu Thierry Frémeaux přínos rumunských filmů. „Jde o nový, zlatý věk rumunského filmu," dodává. Zahraniční novináři na rumunských filmech oceňuji zejména to, že se snaží velmi poctivě vyrovnat s tíhou socialismu v našich duších.
Například v novém filmu Policista, adjektivum líčí Porumboiu běžný případ mladého policisty v civilu, který dostane za úkol sledovat skupinu gymnazistů kouřících trávu. Policista je přesvědčen, že trestat za kouření trávy je anachronismus. Před státním zástupcem argumentuje Prahou. „Byl jsem v Praze na svatební cestě, plno mladých tam kouří. A nechají je plavat. A navíc tam mají jednu budovu se zlatou střechou." Státní zástupce Rumunsko brání: „Tady platí jiné zákony. A my měli taky jednu budovu se zlatou střechou v Brasově, ale vyhořela." Ve finále filmu, které vejde do dějin kinematografie, nařídí policejní šéf svému podřízenému číst z lexikonu definice slov „zákon" a „morální zákon" a „svědomí". Ukáže se, že „morální zákon", o němž mladý policista rád mluví, neexistuje. Gymnazisté chycení při kouření tedy vyletí ze školy a půjdou na čtyři roky do nápravného zařízení. Na festivalu v Cannes se filmu Policista, adjektivum tleskalo vestoje.
Druhý rumunský film uvedený v Cannes je povídkový - realistický snímek o tom, jak se žilo za socialismu. Jmenuje se Legendy ze zlatého věku. Jedna z povídek je o fotografovi, který špatně vyfotografoval Nicolae Ceauşeska s francouzským prezidentem Giscardem d' Estaingem a měl průšvih. Ceauşescu totiž na fotografii vypadal menší než francouzský politik, a tak mu na radu stranického tajemníka přimalovali papachu, aby vypadal větší, ale při vyvolávání fotografie se přišlo na to, ze Ceauşescu drží už jednu papachu v ruce, což rozpoutalo řetěz průserů a strachu.
Často se diskutuje, proč je v oficiálním programu Cannes k vidění málo českých filmů (letos to byl krátký film Bába, který v produkci FAMU natočila Zuzana Špidlová). Možná rumunská cesta dává odpověď: máme málo filmů o tom, co jsou směrem od nás pro svět zajímavé. Teď bychom mohli být teoreticky zajímaví výbuchy rasismu, tím, jak bílí radikálové bijí v českých ulicích Romy, ale zdá se, že tohle téma zvedne ze země zas někdo jiný - pojednává o něm například bulharský film Východní hry, promítnutý letos v sekci Quinzaine de Réalisateurs.
Z českého stánku i červeného koberce
Od česko-slovenského stánku, takového bílého altánu se špičkou a s českou vlajkou, je to k Festivalovému paláci pěšky tak deset minut, pokud zrovna nejsou ulice zatarasené davy čekajícími na Brada Pitta a Quentina Tarantina. Je to natolik krátká vzdálenost, že filmoví obchodníci, zvyklí běhat denně až do hotelu Majestic nebo Carlton, to bez problémů ujdou. Ten milión korun, kolik pronájem stánku na dvanáct festivalových dní stojí, nakonec opravdu stojí za to. Stánek byl vyzdoben plakáty z filmů, byl tu bar s kofolou a becherovkou a terasa a pod ní žlutá pláž.
Letos český stánek organizoval sedm projekcí v rámci filmového trhu (Bathory, Sestra, Tobruk, Anglické jahody, Ocas ještěrky, Nebe, peklo... zem, Kdopak by se vlka bál). Kromě toho proběhla prezentace Anifestu Třeboň, Fresh Film Festu nebo Festivalu krátkých filmů Praha. Filmové studio Gatteo mělo na filmovém trhu své zastoupení. Film Jiřího Barty Na půdě prodávala francouzská firma Eurociné, protože Francouzi dobře vědí, jak jsou české animované filmy ve světě ceněné. Tobruk a Bathory získaly zahraniční sales agenty, což je první dobrý krok do mezinárodní distribuce. Producentka Monika Kristl se v Cannes stala producentkou v pohybu v rámci akce Producers on the move, již pořádá evropská organizace European Film Promotion, která spolupracuje i s MFF Karovy Vary. A dokumentaristka Helena Třeštíková strávila v Cannes pět dní, jak sama říkala, animovaná lidmi, kteří se o ni starali (trochu jako o Jima Carreyho) a dělali jí program. Časosběrný projekt Heleny Třeštíkové Zázrak po 35 letech totiž získal cenu bruselského MEDIA programu. Tohle není na místě vzdáleném deset minut od červeného koberce vůbec špatná bilance.
Mezi dvaceti režiséry soutěžních filmů, kteří po červeném koberci letos vystupovali, bych se u několika rád zastavil. Rozervaná objetí Pedra Almodóvara je jeden z nejlepších filmů španělského mága. Film se odehrává ve dvou časových rovinách a má dost komplikovaný děj, do něhož zasahuje dvojí identita hlavní postavy - filmového režiséra. A zasahují do něj i komplexy jeho syna, dvě ženy (jednu z nich hraje Penelope Cruz) a ještě španělský milionář investující v Latinské Americe. Genialita Almodóvara tkví právě v tom, že film je čistý, průzračný a čitelný. Rakouský režisér Michael Haneke natočil příběh situovaný do malé německé vesnice mezi lety 1913 -1914 - Bílou stuhu. Je to film o tom, co se stane s malou vsí, kde se lidské vztahy najednou vymknou z kloubů. Nestor francouzské kinematografie Alain Resnais uvedl v Cannes film Divoká tráva o zubařce, která létá v malém letounu jen tak pro radost. A jednou, náhodně, při ztrátě dokladů narazí na muže, který je jí zezačátku protivný. A další nestor, tentokrát kinematografie britské, Ken Loach s filmem Hledání Erika. Film, v němž bývalá fotbalová hvězda Éric Cantona hraje jakéhosi životního rádce muže, jenž neví, co se životem (a fotbalista to ví, protože lidský život je jen variance na fotbalový stadión).
***
Mezinárodní filmová soutěž byla letos spíš soutěží velkých jmen. Na tom, kdo nakonec Zlatou palmu dostane, záleží sice mnoha ambiciózním, ale filmový festival v Cannes nabízí i něco jiného, než palmy. Včetně milovaného i zatracovaného Larse von Triera a jeho nového antifilmu Antikrist. Každoročně je v Cannes film, který vzbudí velkou kontroverzi, kvůli němuž se kritici do noci hádají a stejně nic nevyřeší. Snad fotbalista Éric Cantona by věděl...