Lewisova Alenka, Wendy od Petera Pana a Dorotka z Čaroděje ze země Oz neskončily svůj literární život v dětství - období jejich dospívání a dospělosti zejména ve smyslu erotického života ztvárnil v knize Ztracené dívky známý komiksový autor Alan Moore. Aniž by přitom mínil originály výsměšně parodovat.
Dříve než vydal Alan Moore legendární Ligu výjimečných, začal pracovat se svou nynější ženou Melindou Gebbieovou na jiném dobovém pastiši - na Ztracených dívkách. Po dlouhých šestnácti letech vyšlo bizarní komiksové porno v komplexním vydání v roce 2006, aby se na sklonku loňského roku objevilo i v českém překladu Viktora Janiše.
Alan Moore patřil svého času k autorům, kteří napomohli k přehodnocení obecných, alespoň tedy v masovém měřítku myšleno, nevraživých postojů ke komiksu jako takovému. Moore se už v osmdesátých letech pokusil nebývale sugestivně nabourat schematický mýtus superhrdinů, tematizoval vytrácející se lidskou identitu, aby o něco později a společně s Eddiem Campbellem detailněji než detailně rekonstruoval legendární viktoriánský příběh Jacka Rozparovače. Společně s Kevinem O´Neillem pak jednou pro vždy komiksový žánr obohatil o možnosti nekonečného intertextu. Moorova Liga výjimečných se na první pohled zdá být zřejmě nejpodobnější Ztraceným dívkám, čerstvě přeloženým Viktorem Janišem, které ovšem v originále dnes už vlastně kultovní steam-punkový palimpsest předcházely. První i druhá kniha Ztracených dívek totiž vycházela již v devadesátých letech, ta poslední, a s ní i komplexní vydání - s fantasticky hybridní fialkovou obálkou zpestřenou zlatým písmem i lemováním - ale spatřila světlo světa až před třemi lety.
Tři kamarádky
Alan Moore ve své přirozené roli scénáristy a Melinda Gebbieová jako kreslířka přistupovali úctyhodných šestnáct let ke grafickému románu výstavbovým principem pro Moora typickým. Samonosné, již dříve jinými autory stvořené literární postavy klasických děl viktoriánské éry, tedy dovádivou Alenku z říše divů, Dorotku z Čaroděje ze země Oz a konečně Wendy Darling z Petra Pana, vytrhl z jejich dřívějšího pohádkového kontextu, aby je zasadil do rámce zcela nového. V duchu své cynické autorské poetiky tedy do rámce maximálně kontrastního - pornografického. Hrdinky Lewise Carrolla, Franka Bauma a J. M. Barrieho už dávno nejsou těmi naivními dětskými dívenkami - Alence, dnes vystupující jako Lady Fairchildová, prošedivěly vlasy, Wendy žije v podivně nenaplněném manželství s mužem o dvacet let starším a Dorotka vzpomíná na svůj náhlý odchod z rodného Kansasu do Evropy. Moore tak podobně jako v Lize výjimečných dodržuje jistou, byť pouze náznakově relativní, časovou kontinuitu tím, že své postavy oproti dřívějším originálům, z nichž jsou volnomyšlenkářsky a vždy působivě ironicky odebrány, nechává vždy alespoň o něco málo zestárnout nebo projít si nějakým tím přirozeným personálním vývojem.
Za časů první světové války se tak v podivném hotelu Himmelgarten u rakouských hranic setkávají tři ženy, aby se později (nejen) společně oddávaly všemožným sexuálním hrátkám, ale hlavně proto, aby si jednou provždy veřejně rekonstruovaly vlastní pohnutou minulost prostřednictvím kontinuálního vyprávění těch nejpodivnějších prožitých příběhů (respektive širokého spektra sexuálních praktik, v nichž občasně figuruje vedle sourozenců a rodičů i nějakého to přítulné zvířátko). Samotné přímé lineárně se odvíjející pásmo děje protknuté štědrým množství náhodných sexuálních eskapád v onom svérázném hotýlku zůstává ale pouze jedním z rozměrů Ztracených dívek.
Vložená vyprávění, kterými se po večerech baví tři blízké přítelkyně, na sebe strhávají pochopitelně a přirozeně také autorsky cíleně největší pozornost. Moore si jako už tolikrát pohrává s hraničními mezemi interpretace, nebo spíše zhýrale důmyslné a tím pádem i zábavně přesvědčivé dezinterpretace oněch třech známých příběhů. Dorotka tak v jeho podání vzpomíná na mládí v Kansasu jednak jako na dobrodružnou etapu plnou erotických epizod v místní stodole vyvrcholené vzrušujícím tornádem, jednak jako na kritické časy prosycené potenciálními sexuálními traumaty pramenícími z poměru s vlastním otcem. Wendy vypráví o neuvěřitelných sexuálních dobrodružstvích s vlastními bratry i náruživým Petrem Panem a Alenka zase vypočítá obsáhlý seznam lesbických zápletek, při čemž explicitně naznačuje interpretační klíč celého komiksu, když tiše konstatuje, že: „No tak dobře, i když musím říct, že hrabání se v minulosti mi radost nikdy nedělalo. Vlastní paměť je tak zvláštní místo. Víte, věci nějak vypadají a nějak se mají ve skutečnosti...a jedno je tak často pravým opakem toho druhého..."
Wilde, Mucha a dobové pastiše
Rozsáhlou síť vládaných vyprávění Moore umocňuje obvyklou změtí intertextuálních narážek - Ztracené dívky tak vzhledem k tématu vcelku adekvátně odkazují k Wildovu Dorianu Grayovi nebo Apollinairovým básním. Vizuální intertextovost se pak stává téměř základním tvůrčím přístupem Gebbieové, jež v intencích ironizujícího dobového pastiše vcelku plynule navazuje třeba na Alfonse Muchu, Aubreyho Beardsleyho nebo Egona Schieleho. Jindy kreslířka akcentuje viktoriánské příběhy a dominantní motivy s nimi spjaté (jak je tomu v případě rozverné Dorotky, která je čtenáři nejprve představena pouze detailním náhledem na své čarovné střevíčky) nebo diferencuje samotný tvar panelů spojený s jednotlivými postavami, neboť zatímco vyprávění Wendy je vždy rozdvojené na aktuální a vzpomínaný děj, příběh Alenky se prezentuje výhradně v oválných panelech evokujících ono zrcadlo.
Problém ovšem může být v tom, že podobně, jako po pár minutách divák prokoukne a s definitivní platností pochopí narativní schéma obyčejného porno filmu, důvěrně - a možná i více než by mu mohlo být milé - se velmi rychle seznámí i se způsobem fabulační výstavby Ztracených dívek, což po více jak třech stech nesmírně barevných a štědře velkých stranách může svádět k nepřekonatelnému stereotypu. Nenápadně se vkrádající pocit recyklované nudy ale, jak to tak už u živoucích uměleckých ikon bývá, stejně každý druhý čtenář rád přejde, protože to nakonec vždy byla spíše dokonale promyšlená a dejme tomu intelektuální, hypertextová skládačka a postupné odhalování jejich dílků, které činili Moorovy komiksy tolik přitažlivými. Ne jinak je tomu ve Ztracených dívkách.
Autorka je publicistka.
Alan Moore, Melinda Gebbieová: Ztracené dívky. Přeložil Viktor Janiš. Argo, Praha 2008, 325 stran.