Před několika dny zesnul - pro nás, kdo jsme ho znali blíže, naprosto nečekaně - Věněk Šilhán (12. 2. 1927 - 9. 5. 2009). Pokusme se jeho osobnost i generaci zařadit do širších souvislostí.
Nekrology zdůrazňovaly především jeho ryzí charakterové vlastnosti a zásluhy spojené s řízením XIV. mimořádného sjezdu KSČ na podzim 1968. Objevila se řada mediálních ohlasů a potvrdilo se, co víme: zemřela osobnost lidsky silná, mravně odolná a příkladná, v osobním styku charismaticky okouzlující. Stejně tak je jisté, že do nenávratna odešel člověk, který svou osobností symbolizuje a vyjadřuje celou velkou epochu našich novodobých dějin. Jaká že to vlastně byla doba a jaké je místo generace Pražského jara v novodobých českých, ale i evropských a světových dějinách?
Dvojakost hnutí
Asi nejcennější z té přehršle stránek je nezaslouženě zapadlá Deklarace pražského jara Evropské sociálně demokratické strany, PSE. Události Pražského jara jsou do ní vřazeny jako jeden z nejdůležitějších článků soustavného boje evropského lidstva nejen proti komunistickým režimům někdejšího sovětského „vnějšího impéria", ale též jako úsilí o svržení poválečných pravicových extremistických režimů v zemích jižní a jihovýchodní Evropy. Před několika lety svolaná odborná konference historické komise německé SPD Na cestě k občanské společnosti jakoby dala svým názvem tomuto trendu jasné vymezení.
Odkud a jak vlastně se v lůně nejvyššího nomenklaturního patra poúnorové KSČ objevila postupně sílící a nakonec vítězná vůle po zlomení totalitního rázu osudových padesátých let, zničená až násilnou intervencí a následnou dvacetiletou okupací tehdejšího Československa jednotkami sovětské armády?
Komunismus, který se jako směr vydělil z širšího celku socialistického dělnického hnutí (letos v březnu uplynulo devadesát let od leninské fundace Třetí internacionály, jež do dějin vešla svým zkratkovým názvem jako Kominterna), byl po celou dobu své stalinistické periody (1919/29-1989/91) dvojakého rázu, jak již před mnoha lety záslužně upozornil Jacques Rupnik. Přes všechny halasné deklarace v komunismu nikdy zcela nezanikly výchozí prvky jeho sociálně demokratické předhistorie. A jak naposledy ve svých posmrtně vydaných Vzpomínkách (viz LtN č. 19/2009) doložila Marie Švermová, dvojaká vývojová tendence, která takto ve světovém - a tedy i v českém a slovenském - komunistickém hnutí působila,vedla k obdobím velké přitažlivosti komunistických myšlenek. Na druhé straně ovšem pak stejně logicky vedla k jejich postupně vývojově gradujícím kompromitacím a posléze neslavnému, pro mnohé komunisty jako tragické cítěnému historickému vyznění vyčerpaných a znehodnocených idejí na konci osmdesátých let minulého století.
V českém případě symbolizují tuto zkratku tři jména. Při vzniku KSČ na počátku dvacátých let Bohumír Šmeral, při prvních velkých průlomech izolace, do které se tato strana dostala ve třicátých letech svou stalinistickou bolševizací, Jan Šverma a posléze generace, do níž patří i zesnulý Věněk Šilhán. Radikální socialismus tohoto myšlenkového směru nikdy zcela nerezignoval na kontakty k ostatním socialistickým směrům a plně si uvědomoval rizika zátěže „státostrany": degenerativní procesy, hrozící dříve či později fatálním zánikem hnutí. Tato „past radikalismu" vedla k rychlému vystřízlivění generace, v jejímž povědomí utkvěl šok z hospodářské krize třicátých let, nástupu nacismu a okupace stejně tak jako děkovný jásot statisíců znějící vstříc vojskům vítězné Rudé armády v roce 1945. Bezelstnou opojnou radost z únorového vítězství gottwaldovské KSČ vystřídal poměrně záhy šok z procesů a dějů, jež byly přímým opakem toho, co KSČ deklarovala navenek během krátkého intermezza poválečné Třetí republiky. Intelektuální jádro této obrodné alternativy, soustředěné namnoze za války v nedoceňované odbojové organizaci Předvoj, získávalo postupně na jistotě, síle a přesvědčivosti. Krize režimu, která propukla na přelomu padesátých a šedesátých let, dodala této alternativě téma a zaměření, jež vyvrcholily Pražským jarem a vysočanským sjezdem, přirozeným vyzněním lidské i ideové ryzosti těchto postupně se formujících demokratických socialistů. Není sporu o tom, že ústřední místo v této velkolepé galerii osobností, jež se zdaleka neomezovala a neomezuje na členy KSČ, patří osobnosti zastupujícího prvního tajemníka ÚV KSČ. Osobnosti Věňka Šilhána.
Sto šedesát let pražského jara
Patos a tenor tohoto duchovního ideového kapitálu mohl být snad přidušen, ne však zničen pozdním stalinismem husákovské a ještě více bilakovské normalizace. Zcela zaniknout nemohl ani občanský patos té doby. To všechno se posléze sloučilo nejen do disentu Charty 77, ale i myšlení a cítění podstatné části tzv. šedé zóny, té části populace, která nikdy zcela nepropadla osidlům stalinistického konzumismu a spontánně usilovala o variantní plnohodnotný život ve společnosti, jejíž konkretizační podobu hledáme doposud, tedy i dnes, dvacet let po listopadovém převratu.
Odkaz Pražského jara a jeho nejviditelnějšího demokratického vzepětí - vysočanského XIV. sjezdu KSČ - je srovnatelný s podobně rozporuplnou situací osmačtyřicátnické generace předminulého století. Osobnosti Věňka Šilhána, Alexandra Dubčeka, Zdeňka Mlynáře, Josefa Smrkovského, ale také Zdeňka Bechyně jako by si přes propast desetiletí podávaly ruce s Františkem Palackým, Karlem Havlíčkem Borovským, Josefem Václavem Fričem nebo Emanuelem Arnoldem. Tehdy před sto šedesáti roky stejně jako o sto dvacet let později byla obě hnutí významnou částí globálních progresívních trendů. Trendů pokroku, hledícího do daleké budoucnosti.
Tímto rysem je historický půdorys Šilhánovy osobnosti dokreslen i v jejím nadnárodním rozměru. V rozměru, který je právě tak nadčasový jako ten národní. A v něm je skryt, podává nám a tiskne svou již zvěčnělou ruku člověk ryzího niterného lidství, který již teď oprávněně sahá po nesmrtelnosti, již si zasluhuje právě tím, kým ve skutečnosti byl a být nikdy nepřestal.
Autor je historik.