O Veronice vražednici, románu severočeského autora Ladislava Mušky, hovoří nakladatelství Dauphin mimo jiné jako o „příběhu lásky a smrti v kulisách zločinců, hráčů a zemědělců". Patetizující nálepka však skrývá román, který obstojí i bez podobných přívěsků.
Postmoderní román ze středověké krajiny dnešních severních Čech. Co to na nás zase v Dauphinu vymysleli? Jako by si snad nevěděli s třicátým titulem Ladislava Mušky rady. Nejapnost anotací se nezadržitelně zvyšuje - kdo ví, jestli bych se nenechal odradit, nebýt toho, že jsem podobným redakčním kouskům dávno uvykl, což však neznamená, že je hodlám přecházet mlčením. Zvláště kazí-li dojem z románu, o němž hned zkraje nutno prozradit, že se povedl.
Ladislav Muška není veřejnosti příliš znám, byť má za sebou úctyhodnou řádku knižních titulů. Žije na severu Čech, odkud se poslední dobou nesou vcelku vydařené literární ozvuky. Svou poslední prózu opatřil, neudělala-li to za něj opět redakce, dryáčnickým názvem i jeho apendixem: Veronika vražednice. Koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů. Vzhledem k tomu, jak pitomá je anotace, v případě titulu musíme uznat, že táhne. Kdo Mušku nezná, a takových asi bude dost, po knize jistě sáhne ze zvědavosti, jaký příběh bude autor vyprávět.
Veronika je vesnické děvče, co se nedokázalo správně narodit. Má talent, dominantní matku, která jej nedokáže ocenit, a slabého otce, který zase nedokáže svou ženu zmoci, aby Veronika vyrostla v lepšího, nad rodiče vzdělanějšího tvora. Nic nepomůže ani snaha místního pana učitele. Život na vesnici není peříčko a lidem je bližší košile než kabát. To je první ponaučení, jehož se nám dostává. Závažnější problém ale vyvstává s druhým protagonistou příběhu, asociálem, zločincem a tyranem Jánošem. Vstupuje do děje jako malý nevychovaný sígr a s postupujícím věkem se mění přesně podle zákonitostí šikmé plochy. Naše hrdinka je nucena s ním žít, musí se vyrovnat s jeho temnými spády, s kšefty a krádežemi, s jeho slabošstvím a příšernými kumpány. Tak se zakládá ústřední tragická linie celého jejího života.
Už od počátku vyprávění zaujme dosti specifická nálada, jež ve středověké krajině vládne. Kdo zná Drdovo Městečko na dlani a Vančurovo Rozmarné léto, komu vyhovuje s nadhledem a lehkým vtipem načrtnutá atmosféra, ten si jistě styl Muškovy Veroniky vražednice oblíbí. Opět ta nadmíru příjemná, chtělo by se říci typicky česká oáza uprostřed pustiny, která při bližším pohledu vyjeví něco ze svých prasklin a nakřáplých živůtků. Už jen název vsi, v níž se děj dílem odehrává: Podnebesí. A nad ním se skvící Nebesí. Podnebeští, jak vidno už z předchozího, nejsou až na výjimky žádní andílci: je to spolek vesnických balíků, vyčůránků a typických figurek, jejichž umělost je mnohdy na překážku. Co naplat, idyla si vyžaduje idealizované postavy a kdo chce poznat ducha Podnebesí, ten nechť žádné komplikované charaktery nečeká. Svět za humny je zlý a nelidský, jak můžeme správně vytušit už na prvních stránkách románu; proč se tedy na zúčastněné nepodívat jednoduchou optikou, jíž je právě všelidová vrstva uzpůsobena nejlépe?
Jánoš není zločincem toho nejužšího formátu. Díky jeho rejdům se podíváme i za hranice Podnebesí. Nacházíme zde, řekl bych, rub toho, čeho jsme byli svědky doposud, totiž dosti příšernou směs feťáků, gamblerů, zlodějíčků či prostitutek, soustředěných v Jánošově okolí. Tím pádem se z románu definitivně vyloupnul jeho neopomenutelný rys: pohádková parcelace prostoru na ten, kde převažuje dobro nad zlem, a k němu kontrapunktní arénu spíše zla než dobra. Něco takového by mi vůbec nevadilo, dokonce bych si po všech těch drásavých skutečnostech rád nad knihou odpočinul, nicméně zde silně vadí jedna věc. On ten svět venku totiž má být k milému Podnebesí vskutku protikladný, reálný až hrůza, jeho funkcí je narušit symbolický rámec Spravedlnosti - chtěl-li nám Ladislav Muška ukázat, že pohádka může být rozrušena opravdovým peklem, pak musím konstatovat, že se jeho záměr příliš nevyvedl. Svět zla je také jaksi ideální, dříve by se snad řeklo, že šustí papírem. Když se například někoho Jánoš zeptá „Oč tady jde?", říkám si, že takhle by se určitě nezeptal, má-li jako gauner zůstat věren své pověsti. Anebo na konci odhalený skleník s konopím... V něj vyúsťující gradované prohřešky Jánoše a jeho kumpánů působí nepatřičně, stejně jako velmi naivní Veronika a její spoluobčané, kteří nerozpoznají indické koření od konopí. Měla-li by to být náhodná neznalost, říkám si: budiž.
Za hranice umění?
Román Ladislava Mušky si přesto nezaslouží, abychom jej smetli ze stolu. Nechce být žádným uměním, jak se nám možná snaží namluvit anotace, což však neznamená, že by šlo o podřadné čtivo. Spíše se jedná o lehkou rukou načrtnutou tragédii, vyváženou ironickými prvky, jež jsou možná někdy chtěné, jindy zas vyplývající z naivního líčení regionálního podsvětí. Předem je nutno sdělit každému, kdo lační po skutečném obrazu ze života gangsterů, že si musí počkat na léta budoucí, pakliže se vůbec najde někdo, jehož znalost podsvětí by něco takového dovolila. Ve srovnání s dnešními thrillery americké provenience nás Muška uvádí do prostředí vcelku příjemného, byť se v něm lidé i vraždí. Po formální stránce pouze dodávám, že autor vyprávět dokáže, co víc, může si dovolit syžetové hrátky, jakož i netradiční formální výstavbu jednotlivých kapitol, zarámovaných rozhovorem. Chceme-li hovořit o slušném literárním mainstreamu, pak právě Muškova Veronika poslouží za příklad toho, že se věc může povést i bez úlitby křiklavým barvám na obálce.
Autor je bohemista.
Ladislav Muška: Veronika vražednice. Koncert pro sekyru s doprovodem lidových nástrojů. Dauphin, Praha 2009, 192 stran.
Mně přijde (jsem teprve v půlce knihy), že text je mimořádný. Aktuálně jsem zanořený v příběhu, který mi přijde jednoduše uvěřitelný, možná s malinkými excesy v podobě naivity Veroniky. Jenže já takové lidi znám. Jsou naivní a krásní, snad o to lépe se mi kniha čte. Člověk vždy prožívá příběh svým vlastním reálným příběhem. Autor recenze, bohemista, nejspíš v poslední době moc štěstí nezažil...