Publikujeme výtah z textu Věňka Šilhána, datovaného únorem letošního roku, který mimo jiné prokazuje trvalý zájem autora o společenské i ekonomické dění ve světě.
Mám před sebou leták jedné významné politické strany, nazvaný Proti krizi. Hned první věta říká, že na ni nesmí doplácet ti, kteří ji nezavinili. Myslím, že už tato věta není správná, je spíše demagogická. Ve skutečnosti na finanční krizi - ať chceme nebo nechceme - doplatí naprostá většina obyvatelstva. Co proti této krizi navrhuje dotyčná strana? V letáku je devět návrhů. Patří mezi ně snížení DPH u potravin, veřejné dopravy, tepla a vody, také ale vyplacení třináctého důchodu ve výši 2 400 Kč. Přitom není řečeno komu, zdali jen důchodcům, nebo i jako nějaký doplatek ke mzdám... Je to přinejmenším návrh povrchní. Dále se má jednat o zvýšení přídavků na děti, zvýšení podpory v nezaměstnanosti, o podporu při nákupu nového auta (šrotovné), o podporu v prvních třech dnech nemoci, pak o zvýšení daní pro nejbohatší a vzápětí snížení daně z příjmu o 3 600 Kč ročně. Zvýšit daně pro nejbohatší a současně snížit daně z příjmu, a neříci komu (zda také nejbohatším?), je nesmysl.
Co je v návrzích na zmírnění krize typické, je to, že jejich autoři si nedávají práci, aby seznámili občany s tím, kolik to všechno bude stát nebo kolik se ušetří. V posledních dnech prošel například do závěrečného čtení Poslanecké sněmovny návrh na snížení daně u benzinu o 2,50 Kč na 1 litr a o 2 Kč u nafty. Tento návrh je ekonomickým nesmyslem, který s bojem proti finanční krizi nemá co dělat a nemůže být účinný. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že na snížení ceny benzinu a nafty to nebude mít žádný podstatný vliv, a většina peněz z ušetřené spotřební daně zůstane v kapsách majitelů benzinových pump. Přitom by státní rozpočet přišel o osmnáct miliard korun. Navíc jde o snížení spotřební daně u zboží a surovin, které jsou importované za značné peníze. Jde v podstatě o zboží, které je z velké části zbytné. Myslet si, že těchto 18 miliard zůstane v kapsách majitelů aut, a že tyto miliardy podpoří domácí poptávku po zboží, je neuvěřitelný nesmysl. O tyto miliardy bude pouze chudší státní rozpočet. Zmenší se tedy šance státu na rozumné využití veřejných financí při zmírňování krize. Totéž se týká odvodů na sociálním pojistném, které se navrhuje snížit až o 2 tisíce Kč měsíčně na každého zaměstnance. Opět ztráta, která by silně ovlivnila budoucí stav sociální a zdravotní péče. Již dnes narůstá insolventnost firem, v jejímž důsledku se snižují odvody na sociální a zdravotní pojištění. Jen v letošním roce se odhaduje, že tyto dluhy dosáhnou osmi až dvanácti miliard korun.
Daně a mzdy
S největší pravděpodobností se během finanční a hospodářské krize bude inflace pohybovat na nízké úrovni. Reálná a kupní síla mezd a důchodů se zřejmě nebude snižovat. Budou nepochybně místa, kde bude dokonce (i když nepříliš výrazně) růst. Jakékoliv zvyšování příjmů kterékoliv části zaměstnaného i nezaměstnaného obyvatelstva nemůže obnovit a udržet poptávku, nemůže vyvolat prosperitu výroby a tak zabránit růstu nezaměstnanosti, dokonce ani v odvětvích, která vyrábějí zboží pro běžnou spotřebu obyvatelstva. Proto zvyšování kteréhokoliv druhu příjmů, tak jak to navrhují nejrůznější autoři, nemá z hlediska úspěchu v zápase s krizí žádný podstatný význam.
Něco podobného se týká i návrhu na snižování různých daní. Dokonce i pro firmy je snižování daní, které ony platí, z hlediska potřeby zmírnění krize téměř neúčinné. Jakékoli profity ze snížení kteréhokoliv druhu firemních daní zůstávají v rukou jejich plátců, kteří mohou svobodně rozhodnout, jak s nimi naloží, a není naprosto žádná jistota, že budou využity ve prospěch zaměstnanosti nebo firemní prosperity. V našich poměrech všechny tyto návrhy, které směřují jak k příjmům státního rozpočtu, tak k výdajům vlády na zmírnění krize, musí být nutně posuzovány i z hlediska rozsahu a potenciálů českého exportu, a v mnoha ohledech také importu. Vyvážet vše, co je pro jiné užitečné a pro nás efektivní, dovážet pouze to, co si nejsme schopni - například v potravinách - vyrábět sami.
Otázka zaměstnanosti
Proto za nejdůležitější považuji udržet vysokou zaměstnanost, udržet a posílit schopnost úvěrování podnikatelských záměrů, posilovat všechno, co vede k inovacím ve všech sférách lidské činnosti, co vede ke zvyšování profesionality a k lepšímu využití intelektuálních potenciálů občanů naší republiky.
Je velmi důležité zvýšit finanční kázeň úpravou legislativy, zlepšením práce soudů a kontrolních orgánů, nápravou morálky. Tím mám na mysli nejen přijímání daní a nejrůznějších poplatků státem, ale i výdaje státu a obcí pokud financují veřejné investice jako dálnice či infrastrukturu. Mám též na mysli takové zřejmé nepořádky a nehospodárnost při zadávání a realizaci veřejných zakázek, jako například při stavbě soudního paláce v Brně, jehož skutečné investiční náklady podstatně přesáhly projektované náklady. Takových investic jsou desítky. Stav hospodaření s veřejnými prostředky je marnotratný a velmi často nefunkční. Je ovládán do značné míry korupcí a lobbismem.
V této situaci se musíme seriózněji zamyslet nad potřebami našich vojenských a obranných systémů, nad potřebami jejich výzbroje a dalších s ní spojených nákladů.
Záměr udržet vysokou míru zaměstnanosti nebude možné uskutečnit pouze soukromým kapitálem, popřípadě soukromými investicemi a soukromými úvěry. Je nutné zvýšit vládní výdaje a směřovat je převážně do veřejně prospěšných investic. Mám tím na mysli hlavně investice, které dříve či později musí být provedeny, dokonce už měly být uskutečněny, a to, že nebyly, vytváří zvláštní druh společenského materiálního dluhu. Jde například o zanedbání oprav, které včera mohly být provedeny za zlomek ceny, než jakou musíme zaplatit dnes. Jednou z takových nutných a neodkladných oprav je rekonstrukce některých z mnoha poničených mostů na našich dopravních cestách.
Zaplatit za tyto práce mzdy těm, kdo je provádějí, vyvolat v život nová pracovní místa, je mnohem lepší než vyplácet lidem podpory v nezaměstnanosti. Taková politika má větší smysl, než uvádět do hospodářského života praktiky protekcionismu a selektovaných výhod.
Do těchto aktivit je nutné vtáhnout obyvatelstvo a jeho zájmy.
I na lidech, jednotlivých občanech, závisí úspěch potřebných hospodářských změn.
Věněk Šilhán (1927-2009) byl ekonom a politik; na XIV., mimořádném sjezdu byl zvolen do čela KSČ jako zástupce uneseného A. Dubčeka, podepsal Chartu 77. Řada jeho aktuálně společenských textů vycházela od devadesátých let mimo jiné ve dvouměsíčníku Listy.