Zde je několik předběžných odhadů, kolik fosilních paliv můžeme ještě vytěžit, spolu s výzvou k moratoriu na další průzkum jejich nalezišť.
Dvojice studií o emisích oxidu uhličitého publikovaná v časopisu Nature v minulém týdnu má průkopnický charakter: ukazuje nám totiž, kolik oxidu uhličitého si můžeme ještě dovolit vypustit do ovzduší, máme-li odvrátit hrozbu druhého stupně globálního oteplování. Je to naprosto jiný přístup, než jaký zvolily OSN a národní vlády. Ty stanovují cíle pro snížení limitů emisí k určitému datu, aniž by přihlížely k celkovému množství oxidu uhličitého, který ještě můžeme do atmosféry vypustit.
První studie, jejímž autorem je kolektiv pod vedením Mylese Allena, naznačuje, že pokud chceme odvrátit druhý stupeň globálního oteplování, můžeme si mezi dneškem a potenciálním zánikem lidstva ještě dovolit spálit čtyři sta až pět set bilionů tun uhlíku. Druhá studie, jejímž autorem je Malte Meinshausen s kolektivem, tvrdí, že vypuštění jednoho trilionu tun oxidu uhličitého do ovzduší mezi lety 2000 až 2050 zakládá pětadvacetiprocentní šanci, že překročíme druhý stupeň. To je mnohem méně, než odhaduje Allen, jelikož spálením jedné tuny uhlíku se do ovzduší uvolní 3667 tun oxidu uhličitého: jeden trilion tun by se tedy měl uvolnit spálením dvou set sedmdesáti tří miliard tun uhlíku.
Buďme ale optimisté a vycházejme z Allenových čísel. A neberme ohled ani na další skleníkové plyny (čímž se celkový objem exhalací oxidu uhličitého sníží na méně než čtyři sta bilionů tun). Jak si na tom stojí jím uváděná maximální přípustná úroveň zplodin vzniklých spalováním uhlíku, když ji srovnáme s celosvětovými zásobami fosilních paliv?
Než provedu příslušný propočet, vyjasněme si dvě věci. Za prvé, zásoby nejsou totéž co zdroje. Zdrojem se myslí celkové množství daného minerálu obsaženého v útrobách země. Mezi zásoby řadíme jen tu část příslušného zdroje, která byla lokalizována, změřena a její těžba se ukazuje jako efektivní. Obvykle to bývá jen pár procent celkových zdrojů.
Za druhé, oficiální statistiky zásob fosilních paliv se značně rozcházejí. To platí zejména pro ropu, jelikož členové sdružení OPEC jsou extrémními tajnůstkáři, když mají sdělit, kolik nevytěžené ropy jim ještě zbývá. Ale pro jednoduchost je berme za slovo. Podle údajů Světové rady pro energii se na celém světě nachází 848 bilionů tun uhlí, 177 trilionů krychlových metrů zemního plynu a 162 bilionů tun surové ropy. Vzhledem k tomu, že příslušné propočty jsou obtížnější a výsledná čísla méně spolehlivá, nezahrnuji do tohoto odhadu fosilní paliva získaná nekonvenčním způsobem, jako je těžba z živičných písků, živičných břidlic, metanhydráty nebo ložiska kapalného zemního plynu.
Zatímco jedna tuna uhlí obsahuje průměrně 746 kilogramů uhlíku, jeden krychlový metr plynu ho obsahuje přibližně 0,49 kilogramu. Údaje o ropě jsou méně přesné, protože ne všechno, co vychází z ropných rafinérií, se používá jako palivo. Ale hrubé propočty naznačují, že z jednoho barelu ropy se do ovzduší uvolní přibližně 317 kilogramů emisí oxidu uhličitého. V závislosti na hustotě ropy obsažené v daném nalezišti připadá na jednu tunu surové ropy zhruba sedm barelů, což odpovídá přibližně šesti stům pěti kilogramům uhlíku. Takže celkový obsah uhlíku ve všech oficiálně uváděných nalezištích uhlí, zemního plynu a surové nafty činí: 848 x 0,746 = 633 + 177000 x 0,00049 = 87 + 162 x 0,605 = 98. Celosvětové zásoby fosilních paliv tedy obsahují 818 bilionů tun uhlíku.
Dokonce i kdybychom nebrali v potaz nekonvenční zdroje ani ostatní skleníkové plyny a vycházeli z těch nejoptimističtějších čísel uváděných v dvojici studií uveřejněných na stránkách časopisu Nature, mohli bychom si dovolit spálit jen jednašedesát procent veškerých dostupných fosilních paliv. A podle Meinshausenových údajů bychom jich do roku 2050 mohli spálit dokonce jen třiatřicet procent. Od tohoto čísla bychom nicméně museli ještě odečíst množství fosilních paliv spálených mezi rokem 2000 a dneškem.
Otázka tedy zní následovně: jak velká část fosilních paliv by měla být ponechána v útrobách země? Podle mého soudu nemá totiž smysl omezovat spotřebu fosilních paliv, aniž bychom současně neomezili jejich produkci. Kromě členských států sdružení OPEC (které to dělají proto, aby držely ceny co nejvýše) se však zatím žádná vláda nesnaží omezit objem těžby fosilních paliv. Právě naopak, přijali tutéž strategii jako Velká Británie, která prosazuje program „maximalizace ekonomické návratnosti".
Všechny vlády, které se zavázaly k zastavení neblahých klimatických změn, čelí tedy následujícímu dilematu: buď přistoupí na omezení těžby aktuálně dostupných zdrojů fosilních paliv a vyhlásí trvalé moratorium na průzkum nových nalezišť, nebo se mohou dál řídit heslem: „Po nás potopa!" (A to prosím doslova.)
Autor je britský novinář a aktivista. Text byl převzat z jeho webových stránek www.monbiot.com.