Pokud v současné kombinaci krizí všichni reagují stejně, byť by reagovali správně, bude ještě hůř. Klíč je ve zlepšení koordinace, v zásazích státu.Ekonomové nevědí. Co horšího, nevědí, že nevědí. Tak lze zhruba interpretovat pozoruhodný článek nizozemského profesora ekonomie Paula de Grauwea v internetovém deníku Eurointelligence. com, který je volně propojen s Financial Times. Jistě, výklad se soustřeďuje na problémy eurozóny a odvozuje hlavní zdroj krize od vývoje ve Spojených státech. U nás jsme na tom (možná, zatím) líp. Přesto text stojí za zvýšenou pozornost, protože nám nemusí být vždycky platné, že jsme (trochu) jiní.
U nás na příspěvek profesora de Grauwea krátce upozornil spolehlivý Jan Macháček ve svém Auditu v internetovém vydání Respektu, ale všiml si jen první části sdělení. V té je charakterizována zvláštnost současné situace, kdy svět je v kleštích hned čtyř deflačních spirál. Teze, že „trh zvládne vše“ a že „občan ví nejlépe“, najednou neplatí. Ekonomové nevědí, ale dělají, jako by věděli. Proč jsou tak nedůvěřiví k protikrizovým opatřením? Protože jejich ekonomické modely tvrdí, že efekt nestojí za vynaložené peníze. Avšak nejen mapy, jak věřil Švejk, se mohou mýlit. Také modely, jimiž se ekonomové pokoušejí nahlédnout do budoucnosti, mohou být vedle jak ta jedle. Byly odvozeny z racionálního chování průměrných jednotlivců v podmínkách všeobecné rovnováhy, ale to nám teď nepomůže. Rovnováha je pryč, a protože to všichni vědí, běží vyvažovat – všichni stejně. Všichni se hrnou na stejnou stranu přetížené lodi. Někdo je musí zastavit. Deus ex machina? Všemohoucí, který přisviští na kšírech shůry? Skvělý nápad. A kde není, ať zaskočí stát.
Selhání koordinace
Jak už jsme uvedli, stávající ekonomické modely vycházely z toho, že si polepší ten, kdo se bude chovat rozumně. Co má udělat člověk, kterému hrozí pokles příjmů? Omezí výdaje a snaží se šetřit na horší časy. Co udělá banka, když firmy začnou mít problémy se splácením? Zvýší ostražitost, žádá splácení hned a půjčuje méně. Ohrožené firmy propouštějí zaměstnance, aby snížily náklady, a prodávají aktiva, aby měly peníze na zaplacení dluhů. Pomohou si? Když to dělá jen část firem, mají šanci. Ale když tohle všechno udělají všichni? Když budou všechny firmy šetřit a propouštět, protože chtějí předejít bankrotu, když všechny banky přestanou půjčovat, ochromí to ekonomiku, srazí poptávku, nebude za co nakupovat a bankroty budou mnohem pravděpodobnější. Nezachrání nás ani pokusy prodávat majetek na zaplacení dluhů, protože majetek na padajícím trhu ztrácí cenu a prohloubení krize dluhy ještě zvýší.
Prožíváme selhání koordinace a to není úkol pro jednotlivce, varuje de Grauwe. Zasáhnou‑li vás hned čtyři deflační spirály současně, přestanou fungovat automatické stabilizátory, které při běžném poklesu – kdy se padá jen ve dvou vývrtkách – pomáhají nabrat dech. Nápravy se musí ujmout stát.
Deflace je stav, kdy ceny míří dolů. Nikdo nechce stavět, protože ceny domů jen klesají, cenné papíry jsou skoro zadarmo a nikdo je nekoupí, zboží marně láká slevami, protože příště bude ještě levnější. V minulých krizích nás drtila jen deflace toků – snižovala se spotřeba a omezovaly náklady, ale byl na to dostupný lék. Centrální banka snížila úrokové sazby a komerční banky musely začít půjčovat, aby měly na chleba. Lidi pak řešili výpadek příjmů levnějším úvěrem. To bylo. Teď jsou úroky centrální banky skoro na nule, ale obchodní banky jako by to neviděly: nepůjčují skoro vůbec, a když, tak draho. Bojí se, mají zásobu špatných půjček. A lidé si půjčovat nemohou, protože se řítí do dluhové pasti, z níž je nezachrání prodej zastavené nemovitosti (bylo by to za tak málo, že už by to nestačilo). Ke dvěma deflacím toků se přidaly ještě dvě deflace zásob.
Čtyři deflační spirály mají krásné vědecké názvy. Tvoří je Keynesův paradox úspor, Fisherova dluhová deflace, deflace snižování nákladů a deflace bankovních úvěrů. Jména velikánů u prvních dvou naznačují, že uvedené jevy jsou známy dlouho, novinkou je pouze přítomnost kompletní série. A také to, že si s tím moderní makroekonomie neumí poradit, tvrdí de Grauwe.
Když se nemožné stane skutečným
Moderní makroekonomická teorie se opírá o dynamický stochastický model všeobecné rovnováhy (DSGE), který umí sledovat vývoj ekonomiky (dynamický) a reagovat na náhodné výkyvy (stochastický). Zakládá představu, že trh zvládne vše (všeobecná rovnováha). Jeho motorem je jednotlivec, který maximalizuje užitek, je plně informovaný a je schopen porozumět složitým vztahům ve svém okolí. Spotřebitel si dovede odvodit, jak jeho chování ovlivní výrobce a výrobci zase anticipují chování spotřebitelů. Je to idylka na cestě k lepšímu příštímu. V tomto modelu nemůže vzniknout selhání koordinace. Reprezentativní jednotlivec si vždy plně uvědomí dopady své aktivity na ostatní. Deflační spirály v tomto růžovém světě nevznikají. A když vznikají, tento model je nevidí.
Svět DSGE je „světem stabilní rovnováhy,“ konstatuje Paul de Grauwe. „Nelze se tedy divit, že modely DSEG nám nenabídly užitečná vysvětlení, která by nám pomohla pochopit povahu současné ekonomické krize. Přesto se nadále plýtvá obrovským množstvím intelektuální energie na další zdokonalování těchto modelů.“
Věnujme se selhání koordinace. „Trh selhává při koordinaci individuálních akcí ve prospěch žádoucího kolektivního výsledku,“ formuluje de Grauwe poučení ze současné krize. „Toto tržní selhání může být napraveno pouze kolektivní akcí. A tuto kolektivní akci může organizovat jen vláda.“
Za klíčovou považuje stabilizaci bankovního sektoru. Špatné úvěry se vydělí do „špatné banky“ (u nás jsme na to měli Konsolidační banku) a budou léčeny specializovaným managementem za přispění peněz daňových poplatníků, tedy v režii státu. Dobré úvěry zůstanou v „dobré bance“. To už bude očištěna od toxických aktiv, takže se snad přestane bát, co s ní bude, a začne znovu půjčovat. Autor v této souvislosti klade otázku, zda by nebylo žádoucí tuto dobrou banku (dočasně) znárodnit. Pomohlo by to odstranit obavy, které paralyzovaly její aktivitu, že nové úvěry banku a její akcionáře existenčně ohrozí. Ale je tu ještě další důvod k dočasnému znárodnění dobré banky. Rozdělení na špatnou a dobrou banku může znamenat nemravné řešení, kdy ztráty jsou socializovány a zisky privatizovány. Ztráty špatné banky přece uhradí daňoví poplatníci. A co bude se zisky očištěné dobré banky? Ty už mají patřit jen jejím vlastníkům (aniž by se o ně v tomto rozsahu zasloužili)?
Nasypte tam peníze
Selhání kolektivní akce, kdy všichni spoří, aby jim bylo hůř (Keynesův paradox úspor), nutí vládu, aby dělala pravý opak, to znamená, zbavovala se vlastních peněz a doplňovala příjmy domácností. Kdyby normálně fungoval bankovní sektor, vládu k takové akci nepotřebujeme. Banky by prostě snížily úrokové sazby a tím by to přehnaným spořivcům rozmluvily. Jenže když jsou sazby na nule, snižovat není kam.
Fisherova dluhová deflace popisuje případ, kdy znehodnocené zástavy už dluh neřeší a čím větší je snaha snižovat zadlužení, tím je dluh tíživější. Není jiná cesta, než aby stát převzal dluh firem a vyměnil jej za vládní dluh. Čili znovu: nasypal peníze. Firmy tak přestanou s (neúspěšnými) pokusy snižovat svoji zadluženost a budou schopny obnovit svoji běžnou aktivitu.
Nekopeme si tím jinou past v podobě neudržitelného státního zadlužení? Profesor de Grauwe upozorňuje na dvě stránky věci. Především poukazuje na rozdílnou úroveň zadlužení vládního a privátního sektoru v eurozóně. Vládní dluh přitom v posledních deseti letech klesal v poměru k HDP (nyní asi na sedmdesáti procentech), zatímco privátní dluh rostl a dosáhl už třikrát vyšší úrovně, než je zadluženost vlád (v roce 2008 měl privátní dluh úroveň dvou set padesáti procent HDP). Takže nikoliv veřejný dluh, ale privátní dluh má podle profesora de Grauwe neudržitelnou úroveň. Druhou stránku věci pak vyjadřuje úvaha, co by se stalo, kdyby stát nepomohl odrazit nápor čtyř deflačních spirál a nechal ekonomiku, ať si nějak poradí sama. Pochopitelně by se připravil o daňové příjmy, takže dluh by vzrostl tak jako tak, jen by to trvalo mnohem déle.
Závěr stati Paula de Grauwea na internetových stránkách Eurointelligence.com je jednoznačný – fiskální stimuly jsou jediným nástrojem pro obnovu stability, která by jinak nenastala. A jak rovněž připomíná, tohle z makroekonomických modelů vycházejících ze stability nevyčtete.