Krize jasně ukazuje neudržitelnost dosavadní světové mocenské a bezpečnostní architektury. Pochopí to i čeští politici?Nejdůležitějším výsledkem londýnského summitu nejvyspělejších světových ekonomik nemusí být míra dohodnutých kroků a jakkoliv důležitých opatření k tomu, jak zvládnout důsledky celosvětové finanční a ekonomické krize. Mnohem podstatnější může být něco jiného: summit jako symbol počátku nového rozložení globální odpovědnosti, moci a vlivu. Krize zde ukazuje patrnou nerovnováhu. Těžko je například do budoucna udržitelné, aby při hlasování v Mezinárodním měnovém fondu měla Evropská unie devětkrát větší váhu než Čína. Její ekonomickou sílu přitom nejlépe ilustruje fakt, že podle expertních odhadů činí čínské investice do amerických cenných papírů téměř bilion dolarů. Z tohoto pohledu se jeví jako zcela pochopitelná slova německé kancléřky Angely Merkelové o potřebě nové finanční architektury.
Londýnský summit může být i počátkem reformy G8, tedy seskupení osmi nejrozvinutějších západních zemí a Ruska. To je podle amerického politologa Jamese Fultona Hogeho klubem, který primárně reprezentuje západní kulturu, ale nerespektuje globální realitu. Fakta jsou opět přesvědčivá: ekonomika Číny, která v této skupině není zastoupena, je mnohem větší než ekonomiky Kanady a Itálie. Čína a Indie mají téměř třikrát více obyvatel než všechny země osmičky dohromady. Změny v globální ekonomice se prolínají s otázkami globální bezpečnosti. Zřetelný důkaz o tom podává zpráva bývalých vlivných amerických politiků o rusko‑amerických vztazích, vypracovaná pro amerického prezidenta Baracka Obamu. Za priority považuje upevňování spolupráce s Ruskem při řešení problémů světové ekonomiky, íránské otázky a konfliktu v Afghánistánu. V případě protiraketové obrany doporučuje „výstavbu společného systému s využitím ruské infrastruktury a zařízení“. Ve světle všech zmíněných závěrů se nezdá jako příliš překvapivé ani vyjádření polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, že by bylo dobré, aby Rusko vstoupilo do NATO. Takový krok by ostatně mohl být kompatibilní s ruským návrhem, který se dosud setkal s poměrně pozitivním ohlasem v Německu, Francii, Itálii a Španělsku, vytvořit nový rámec evropské bezpečnostní architektury.
Česká zahraniční a bezpečnostní politika by měla všechny zmíněné trendy vnímat mnohem pozorněji než dosud. Nemůže se tomu vyhnout ve světě, kde bude existovat více pólů odpovědnosti, moci a vlivu. Prvním předpokladem je, aby se vyhnula excesům posledních dvou let odstupující koalice, kdy byli za nepřátele nebo země na scestí označováni i spojenci jako Evropská unie, Německo či naposledy Spojené státy. Nový styl politiky v jiném světě se tak jeví jako naléhavý úkol pro novou vládu, která vzejde z letošních předčasných parlamentních voleb.
Autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK.