V rámci předvánoční přehlídky animovaného filmu PAF vystoupil v olomouckém kině Metropol japonský experimentátor Royji Ikeda a předvedl svou na západě od našich hranic
velmi pozitivně hodnocenou audiovizuální performanci s názvem datamatics (ver. 2.0), v níž mínil umělecky ztvárnit proudy dat, jež nás denně obklopují.
Pokud si pokládáme otázky, směřující
k samé podstatě uměleckého díla,
pokud toto dílo nejsme schopni vidět
v určitém kontextu, ať už se jedná o jeho
obsah či formu, oprávněně je můžeme
označit jako experiment. Ryoji
Ikeda experimentuje s obrazem a zvukem
v jejich ryzích možnostech, chce
jimi zprostředkovat virtuální kód, fenomén,
jenž je strojový, a jako takový
nepřipouští emoční prožitek. Tento
ne-lidský rozměr experimentu byl vůbec
předpokladem celé performance:
pořadatelé akce těsně před zahájením
akce avizovali vysoké hlukové bloky
a stroboskopické efekty. Jejich intenzita
prý dosahuje takových výšek, že by
měli zavčas opustit sál všichni, u nichž
by mohla způsobit například epileptickou
reakci organismu. Takový byl úvod
představení, násobený krabicemi umístěnými
u vstupu, z nichž si bylo možné
vylovit jedovatě žluté chrániče sluchu.
Ikedova performance byla ještě
před svým začátkem organizována jako
zdraví nebezpečná akce, což jí dodalo
jisté subverzivní ladění. V důsledku
očekávané agrese proto bylo možno
pozorovat, kterak se po sále přemisťují
lidé a navzájem se přesvědčují o tom,
že usednout v nejspodnějších řadách,
tváří v tvář objemným reproduktorům,
hraničí s hazardem, jehož následky si
můžeme nést po zbytek života. Dozajisté
tedy zapůsobil strach a přemíra
očekávání, jež je nakonec experimentu
vlastní. Nikdo si nebyl jist téměř
ničím.
Hraniční vnoření
Prostředky, jimiž Ikeda své téma zpracovává,
byly dvojího charakteru. Jednak
se vázaly na samotnou atmosféru prožitku
– nikdo nevěděl, jak se performátor
ke svému dílu postaví, zda ho bude
vytvářet na místě, anebo se spokojí
s pouhou projekcí. Tato otázka zůstala
nevyjasněnou až do konce představení.
Umělec zůstal téměř dokonale skryt za
svým produktem. Absenční pozici obsadil
jakýsi duch projekce, součást excitovaného
psychického stavu několika stovek
lidí. I přesto se však domnívám, že
můžeme Ryoje Ikedu nazývat performerem.
Autentičnost projektu zůstává po
jeho zhlédnutí otevřeným problémem.
O to naléhavěji se můžeme ptát, do jaké
míry Ikeda svou datamatics (ver. 2.0)
přizpůsobuje atmosféře v publiku, nebo
zda jí je jako tvůrce zcela absorbován.
Po dobu celé projekce bylo zakázáno
pořizovat jakékoli záznamy. Posedlost
reálným prožitkem a fobický postoj
k paměťovým stopám ostře kontrastují
s každodenní umanutou vírou ve fotografii
či jiný datový záznam. Stabilizace
obrazem a zvukem, vyraženým do paměťových
karet, byla jednoznačně odmítnuta
ve prospěch reálného. Věřím,
že se v sále nenašel nikdo, kdo by tento
rámcový závazek porušil. Evokace
kolektivu a jakéhosi rituálního zasvěcení,
saturovaného tajemnou atmosférou,
je bezpochyby velkým tématem celé
Ikedovy performance a tvoří její nedílnou
součást. Zároveň je neoddělitelnou
součástí experimentu.
Druhý prostředek samozřejmě souvisí
s audiovizuální projekcí jako takovou.
Datamatics skutečně atakoval hraniční
mez, na níž je divák ještě schopen vstřebat
přísun hluku a obrazové figurace
jednotlivých sekvencí. Ikeda se pochopitelně
nevzdává tradičních syžetových
postupů – skvěle pracuje s nenaplněným
očekáváním diváků, využívá různě
dynamických gradací, s dočasnými disturbancemi
mezi vizuální a zvukovou
složkou sdělení. Jeho tvůrčí potenciál se
nejlépe realizuje schopností téměř donekonečna
variovat dynamiku datového
přenosu, amplifikovat pohyblivé figury
a pracovat s nimi v perspektivách. Rolující
řádky kódu odpovídají s matematickou
přesností možnostem divákova
prožitku. Signalizuje-li nějaký opakující
se obrazový prvek v určitý kolizní okamžik
prolnutí s jiným prvkem pomocí
hlubokého úderu anebo rafinovaně
konstruovaného pípnutí, je také v následující
figuře zopakován a často i časově
posunut. Pokud vezmeme v potaz,
že Ikedovi nečiní problém zahltit diváka
hned v několika rovinách podobně
komplikovanými repeticemi, vyvstává
před námi velmi důkladně zpracované
dílo, nárokující si absolutní pozornost
recipienta. Zkuste se však koncentrovat
v prostředí, ve kterém nevíte, zda
v nejbližším okamžiku dílem jakéhosi
neznámého zvukového teroristy
nepřijdete definitivně o sluch!
Důsažnost experimentu
Velkou otázkou, jež doslova visí ve
vzduchu, je životnost celého projektu,
jeho budoucí nosnost. Zprvu se může
jevit jako zcela závislá na jádru sdělení,
tedy pohybu datových sekvencí. Na
rozdíl od ambientních projektů v ní až
na několik výjimek téměř chybí jakékoli
lyrické zvukové plochy, sloužící meditativnímu
prožitku zvuku. Ikeda je
přísně soustředěn na pohyb, v mnoha
variacích dokládá dynamičnost datového
přenosu jako nikdy nekončícího
spodního proudu virtuality, jenž
je ukryt lidskému zraku. Použije-li širokou
zvukovou plochu, pak jen jako
podklad – daleko přesněji bychom zde
mohli mluvit o plochách coby násobičích
hluku, zahlcujícím posluchačovy
smysly. Datamatics (ver. 2.0) nelze
prožít uvolněně, naopak je nutné být
neustále ve střehu, obávat se nepředvídatelných
agresivních výbuchů a vysokofrekvenčního
zrnění. Není to příroda
či jazyk podvečerního města, co
k nám promlouvá, ale spíše zastavovaný
a rozpohybovaný zvuk výrobní linky,
na jejímž pásu se zachycuje nesrozumitelný
kód počítače. Podobně se
tomu má i s vizuální složkou díla – ta
je nejčastěji formována jako tok textury
bez jakéhokoli smysluplného obsahu,
pomineme-li nejdůležitější prvek, tedy
pohyb. Spolu se zvukem spěje odnikud
nikam a divákovu pozornost upoutává
svou proměnlivostí. Svým způsobem
bychom ji mohli vnímat jako vysoce
abstraktní spektákl. Nic však nenasvědčuje
tomu, že vizuální složka jen doplňuje
složku audiální. Naopak: některé
pasáže jsou výborně promyšlenými
krajinami, které díky Ikedově bravurní
práci s detailem, perspektivou a úhlem
natočení vytvářejí fantaskní kosmos.
Co víc, procesuální charakter experimentu
nám tato prostorová pole předkládá
kosmogenicky, od jednotlivých
bodů až po obsažné formace.
Podle mého soudu však s tímto obsahem Ikedova tvorba stojí a padá. Velmi by mě například zajímalo, zda se tento projekt může dále rozvíjet, anebo zda skončí na úrovni experimentu. Obávám se, že spíše než o vývoji lze hovořit o slepé uličce; to, co nás příště překvapí, mohou být už jen ještě hlasitější zvukové efekty nebo daleko více oslepující kombinace potemnělého plátna a světelné exploze. V tom také spočívá potenciální energie každého podobného experimentu: ranit vnímatele dosti hluboko, aby příště buď ze strachu o svůj sluch nepřišel, anebo naopak požadoval zážitek ještě intenzivnější a bolestnější.
Jakkoli se takový soud může zdát negativním, nelze jej zaměňovat s úplným odsudkem Ikedovy experimentální tvorby. Svět, v němž žijeme, je v mnoha aspektech podřízen virtuálním sítím, komunikace vedená prostřednictvím binárního kódu nás obklopuje, ať už se vydáme kamkoli. Obrovská penza dat jsou nedílnou součástí našich každodenních životů a na rozdíl od textu, jehož čtení lze zastavit, neustále proudí a vytváří umělou realitu. Její hyperdynamická extenze člověku bere dech a způsobuje závrať, chce-li si ji představit jako prostor. Každý, kdo v ní hledá, kdo se nedrží pouhých výseků, jež důvěrně zná, kdo se pouští napříč jejím terénem, vzápětí ztrácí orientaci, neboť je zahlcován nejrůznějšími rozcestníky a hypertextovými odkazy. A takové jsou i Ikedovy krajiny – rozsáhlé plochy, tvořené nespočetnými body a nicneříkajícími jmény, jež slouží všemu možnému, jen ne navigaci.
Komunikační brány, virtuální města, erotické chaty, mobilní telefony, zkrátka veškeré projevy binárnímu kódu propadlé technokracie se neoddiskutovatelně projevují na úrovni sociální či umělecké. Není v silách jednotlivce tuto proteovskou dynamiku utíkající mezi prsty zásadně modifikovat, natož pak ji zastavit. Pokud tedy na nás datamatics (ver. 2.0) křičí, pokud s námi cloumá v sedačkách a brání v dýchání, pak je její účinek funkční. Musíme si nicméně položit otázku, zda neustále bobtnající sféra virtuálna nakonec nedonutí Ikedu a jemu podobné umělce zmasakrovat diváka tak silným náporem hluku, že už nebude šance jej přežít ve zdraví.