Napsat o možném povolebním uspořádání těsně před volbami patří k nejméně oblíbeným zadáním pro každého politologa. Především proto, že musí vyjít z jakýchsi úvah o tom, jak volby dopadnou, což netuší, a dále proto, že ať napíše cokoli, je okamžitě obviněn, že se snaží volby ovlivnit, nemluvě už o tom, že čtenář si to bude pamatovat a v případě, že se jeho „alternativy" nenaplní, bude za „béčko".
Paměť je přitom docela důležitá, protože jedním z faktorů, které by analytik měl brát v úvahu, jsou předvolební sliby, které by politici měli po volbách začít naplňovat. Tyto sliby mají dvě podoby - první se týká kdo s kým a s kým ne, druhá pak co pro koho a jak se udělá. V obou případech politici často ztrácejí paměť a s odůvodněním, že voliči rozdali karty tak a tak, jednají zcela jinak. (Politici při svých slibech jaksi předpokládají, že voliči navolí jim vyhovující složení Sněmovny).
Druhé úskalí analýzy spočívá v tom, že vychází z předpokladu, že existují jasná pravidla a že odpovědní politici budou podle pravidel postupovat. To je ovšem v našich podmínkách zcela mylný předpoklad, takže nevíme, zda ve hře bude opět oněch 101 podpisů, zda budeme po volbách čekat dny, týdny či měsíce, než se dočkáme jména nového předsedy vlády. Jsou země, kde je politika nudná a kde se politici i po velmi neobvyklých výsledcích dokážou dohodnout během pár dní, jako třeba ve Velké Británii. V této chvíli máme sice málo jistot, ale jedno bych se tvrdit odvážila - takto nudný průběh u nás opravdu, ale opravdu neočekávám. Zkusme se podívat na možné alternativy.
Většinová vláda jedné strany
Pro mnohé je to zcela ideální situace, v níž vláda si lehce prosazuje svou politiku. Takřka s jistotou lze ale říci, že to nám „nehrozí". Ani jedna strana nebude v těchto volbách schopná dosáhnout nadpoloviční většiny.
Menšinová vláda jedné strany
V Evropě jde o poměrně běžný způsob vládnutí, kdy vláda prosazuje zákony napříč politickým spektrem. Je to náročné na vyjednávání, přičemž opozice mívá posílené kontrolní mechanismy. Podpora vládě znamená minimálně to, že daná strana sníží kvórum, tj. odejde při hlasování o důvěře ze Sněmovny, není tedy nutné podporu přímo vyslovit. U nás je to ale kvůli praxi opoziční smlouvy vnímáno spíše negativně. Menšinová vláda jedné strany by mohla přicházet v úvahu v případě vítězství ČSSD, která by se pak opírala o případnou podporu komunistů. Ani to ovšem není zdaleka jisté - záleželo by na „ceně". Komunisté by zaplatili ztrátou „nevinnosti", tj. nesli by určitou spoluzodpovědnost a hůře pak získávali „protestní" hlasy. Jistá možnost by se rýsovala podporou menšinové vlády ČSSD ze strany malých politických stran, pokud by se dostaly do Sněmovny - zelení, Věci veřejné, KDU-ČSL - za naplnění určitých priorit jejich programu. „Antiparoubkovství" však tuto alternativu činí málo pravděpodobnou. Větší šance by toto řešení mělo, pokud by premiérem nebyl Jiří Paroubek, což je ale v případě slušných volebních výsledků málo pravděpodobné. Vzhledem k politické kultuře našich politiků by to vytvářelo velmi nestabilní prostředí. Opakování „opoziční smlouvy" tedy není pravděpodobné.
Menšinová koalice
I toto uspořádání nebývá v Evropě neobvyklé. Vidíme zde podobné výhody a úskalí jako u menšinových vlád, v našich podmínkách ještě zhoršených nutností „komunikovat" uvnitř koalice. Středopravá menšinová koalice ODS a TOP 09 (případně s KDU-ČSL) by mohla vzniknout s oporou zelených či Věcí veřejných (pokud by si tyto strany vzaly poučení z předchozího období, že je lepší v prvním období „nelézt" do vlády). Středolevá menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s oporou zelených či Věcí veřejných není také vyloučená. Zemanovci, v případě, že by se do parlamentu dostali, by pravděpodobně do koalic nevstupovali, podporu ČSSD by neposkytovali.
Velká koalice
Je dnes sice největším strašákem, přitom ale také nebývá neobvyklá. Sousední Německo ji prožilo a přežilo několikrát. Může být výhodou, pokud se hlavní strany dohodnou na společném řešení některých vážných problémů - reformy, boj proti krizi, nebo alespoň jsou schopny řídit základní chod státu. Protože velká koalice mívá ústavní většinu, rizikem bývá, pokud se hlavní strany dohodnou na účelových změnách ústavy s cílem potlačit konkurenci, výhodou pak, pokud se shodnou na změnách ústavy, které jsou opravdu potřebné. Rizikem ovšem je, že po velké koalici roste v dalších volbách podpora radikálních alternativ, ale také i menších politických stran. Vzhledem k tomu, že u nás je schopnost dohodnout se na čemkoli minimální, velká koalice není příliš pravděpodobná, zejména při zachování současných vůdců.
Většinová koalice
Vytvoření většinové koalice je pravděpodobnější na úrovni pravého středu, a to ODS, TOP 09 a KDU-ČSL (případně Věci veřejných či zelených). Problémem je, že TOP 09 a ODS si vlastně přebírají hlasy, zisk nových voličů ze strany TOP 09 je zřejmě velmi malý (jsou to hlasy původně pro US či zelené), přičemž přítomnost TOP 09 bude navíc vytvářet komplikované vztahy s dalším potenciálním partnerem, KDU-ČSL. Pro zelené je takováto koalice s ODS a TOP 09 přijatelná, byť její výrazný posun směrem ke konzervativnímu charakteru by spíše hovořil proti. U Věcí veřejných bude záležet na tom, zda půjdou do vlády. Možná většinová koalice ČSSD a KDU-ČSL zřejmě nebude mít dost hlasů, trojkoalice ČSSD, KDU-ČSL a zelení by nacházela programové průniky, podobně by to bylo asi se stranou Věci veřejné. Zde však opět může vše ovlivnit atmosféra „antiparoubkovství".
Úřednická vláda
Tu lze předpokládat v situaci, kdy by se nepodařilo sestavit vládu a vypisovaly by se předčasné volby, respektive v případě dlouhodobého pokračování stávající vlády, protože by prezident oddaloval jmenování předsedy vlády.
Která z možných alternativ (snad jsem na žádnou nezapomněla) nastane, bude samozřejmě záviset na výsledku voleb. Velkou úlohu tentokrát mohou sehrát malé strany, nikdo ovšem neví jakou. Řada z nich ovlivní výsledky, ať se do Sněmovny dostanou, či nikoli. Platí to v první řadě pro Stranu práv občanů - Zemanovce (SPOZ). Účelem její existence je odebrat hlasy ČSSD, zároveň ale nepředstavuje levostředovou alternativu, protože koaliční spolupráce s ČSSD nepřichází v úvahu. TOP 09 také odebírá hlasy ODS (v menší míře KDU-ČSL), ale souhrn pravicových výsledků to v zásadě nemění. Navíc příchodem Nečase se ODS posouvá konzervativnějším směrem a budoucí spolupráce je zjevná. Malé množství hlasů může TOP 09 získat od voličů, kteří v minulých volbách volili zelené či v předminulých US. O tyto hlasy ovšem soupeří také současní zelení a Věci veřejné. TOP 09 pravici v zásadě neohrožuje a pro voliče není velký problém rozhodovat se mezi ní či ODS, ale velkým přínosem není - přebírá totiž jen nespokojence. Věci veřejné zůstávají nejasné - byť výsledky naznačují, že se do Sněmovny dostanou, jejich malá míra zakotvenosti (zejména v poslední fázi volební kampaně posilují hlavně populistické rysy) znemožňuje přesnější prognózy: mohou neprojít a mohou se dostat nad 10 procent. Pokud těsně neprojdou, odeberou hlasy spíše pravici, totéž platí i pro zelené, i když určitý dopad na ČSSD to může mít, především proto, že do značné míry opustila středový prostor a středový volič nemá „levicovou" alternativu. Další malé strany představují spíše folklór a nejsou jednoznačné. Suverenita paní Bobošíkové asi odebírá voliče napříč politickým spektrem, další strany jsou již natolik marginální, že výraznější přepočítávání na čí úkor odeberou hlasy, nemá víceméně smysl.
A na závěr prosba: Ať již volby dopadnou jakkoli, zkusme jejich výsledky vnímat jinak než z jen pozice vítězů a poražených.
Vladimíra DVOŘÁKOVÁ
Autorka je vedoucí katedry politologie VŠE.