Zatímco titulky novin stále ještě plní vojenské operace v Afghánistánu, čím dál víc neokonzervativců vyzývá Baracka Obamu k útoku na Írán.
A to natolik intenzivně, že se tato otázka může stát středobodem americké zahraniční politiky pro rok 2010.
Po katastrofálním zvládnutí vnitropolitických problémů má Barack Obama jedinou šanci, jak si zajistit zvolení do druhého funkčního období - musí zaútočit na Írán. Takto pochmurně popisují Obamovi jeho vyhlídky nejen republikáni v Kongresu, ale i americká média. V nich například řádí vlivný fanatický islamofob a politolog Daniel Pipes (u něhož krátce před zveřejněním karikatur proroka Muhammada absolvoval stáž kulturní editor dánského Jyllands-Postu Fleming Rose) nebo populistická aljašská guvernérka Sarah Palinová, která se v půlce února zúčastnila republikánského konventu v Nashvillu s izraelskou vlajkou na klopě. Spolu s ostatními parafrázovala část projevu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua z letošního 17. února: „Dochází nám čas. Mohutné sankce musejí být vyhlášeny okamžitě."
Největší ohlas - svou bizarností - však prozatím vyvolal komentář Anne Applebaumové (mimochodem, manželky polského ministra zahraničí Radka Sikorského). Pod titulkem „Připraveni na válku s Íránem?" 23. února v deníku Washington Post předestřela hypotetickou situaci, v níž Izrael zaútočí na Írán sám a Obama se o tom dozví až v posteli ve dvě ráno. „Pokud se tak někdy stane," zadoufala autorka, „věřím, že vláda bude vojensky i psychicky připravena na nechtěnou válku z nutnosti."
Jakmile to začne...
„Nechtěná válka z nutnosti" se nejspíš stratégům v Bílém domě honí hlavou v poslední době často. Tím spíš, že dopady takové války by se zamlouvaly jen sebevrahům, a to nejen těm politickým. Naznačují to alespoň závěry válečných her, které uspořádali analytici prestižního amerického Brookingsova centra. Vycházeli z předpokladu, že Izrael na íránská jaderná zařízení opravdu zaútočí a vyřadí je z provozu. Washington nutně zhorší své vztahy s Izraelem a v rámci zmírnění krize se pokusí navázat dialog s Íránem. Bude ale odmítnut a Teherán místo toho zaútočí na Izrael, a to jak přímo, tak i s pomocí svých spojenců v Libanonu a v Gaze. Navíc si americký postoj vysvětlí jako projev slabosti, zaminuje Hormuzský průliv, hlavní světovou ropnou tepnu, a zaútočí na americké základny v Saúdské Arábii. Vypukne válka a nastane masivní americké přeskupování v Perském zálivu, na což ale Pentagonu chybějí vojáci. Izrael bude muset zaútočit na Libanon, ovšem bleskový úder - stejně jako v předchozích případech - nepřinese kýžené výsledky, až se Izrael nakonec podrobí nátlaku USA a přijme občasné raketové ostřelování z Íránu, aniž by na něj odpovídal. Pozoruhodné je, že podle analytiků bude přinejmenším část izraelského vedení i poté trvat na tom, že „to stálo za to".
„Poučení je prosté," konstatoval pro McClatchy Newspapers bývalý vysoký činitel Bílého domu i CIA Kenneth Pollack, který na jednodenní válečnou simulaci dohlížel. „Jakmile to jednou začne, jen těžko to půjde zastavit." Michael O´Hanlon a Bruce Riedel, hlavní analytici Brookingsova institutu a kdysi hlasití stoupenci agrese vůči Iráku, to ve Financial Times vyjádřili ještě jasněji: „Na bombardování Íránu zapomeňte. Vzhledem k íránské schopnosti odpovědět Americe v Iráku a Afghánistánu prostě sílu není možné v dohledné době použít."
Nejspíš i proto Obamova administrativa dál sází na kombinaci diplomacie a přitvrzování sankcí, které by odradily Írán od jaderného programu, bez ohledu na to, že mluvčí Bílého domu Robert Gibbs 11. února celou tu pracně stavěnou mediální hrozbu íránských jaderných zbraní pohřbil prohlášením, že Írán „není s to uran obohacovat". Není pak asi divu, že Bílý dům v otázce sankcí naráží na váhání Ruska a naprosté nepochopení Číny. Obě země nepochybně vědí, jak to s údajným íránským jaderným programem je ve skutečnosti a výhodnější je pro ně s Íránem obchodovat a využívat otázku sankcí jako ideální zboží pro nějaký ten politický handl s Washingtonem.
Ať žijí „hodní teroristé"
Americký tlak na sankce však dostal 23. února tvrdý úder, který proklamovanou politiku vůči Íránu znevěrohodnil. Toho dne totiž dvě íránské stíhačky přiměly letoun turkmenských aerolinií k přistání v íránském Bandar Abbásu. Na jeho palubě byl - s afghánským pasem vydaným americkými úřady v Kábulu - zadržen šéf íránské sunnitské teroristické organizace Džandolláh (Boží vojáci) Abdolmalek Rajdží.
Na jeho organizaci už v červenci 2008 upozornil legendární americký reportér Seymour Hersh, když na stránkách New Yorkeru prozradil, že Džandolláh je jednou z teroristických organizací ve světě, které tyjí z americké finanční, vojenské a logistické podpory. George W. Bush totiž koncem roku 2007 vyčlenil pro potřeby „hodných" teroristů 400 milionů dolarů a podle někdejšího náčelníka pákistánské armády generála Mizry Aslama zajistil Džandolláhu „nejen výcvik".
Cílem měla být destabilizace Íránu: „Jeden z důstojníků CIA mi vysvětlil, že je pro ně nyní moc těžké na Írán zaútočit vojensky, a proto podporují antiíránské skupiny, které jsou s to vést válku a ohrozit íránský systém," prohlásil nyní podle íránské agentury Press TV Rajdží, čímž více méně jen potvrdil slova svého bratra Abdolhameda, který byl zatčen už loni. „Američané nám slíbili vojenské vybavení, zbraně a kulomety. A slíbili nám i základnu, která by byla v Afghánistánu blízko u hranic s Íránem."
A Džandolláh destabilizoval na výbornou. Když loni 1. října Teherán šokoval Západ svým souhlasem vyvézt většinu svého uranu k obohacení do zahraničí, Bílý dům chvíli nevěděl kudy kam. Dokonce i New York Times konstatoval, že v takovém případě „by to byl zásadní úspěch Západu při rychlém redukování íránské schopnosti vyrábět jaderné zbraně, díky čemuž by vznikl prostor pro konečné vyřešení této otázky diplomatickou cestou". Na rozdíl od Bushe, který se „špatnými teroristy" mluvit odmítal, Obama vyslal do Teheránu náměstka ministra zahraničí Williama Burnse, který tam tři čtvrtě hodiny mezi čtyřma očima hovořil s hlavním íránským jaderným vyjednavačem Saídem Džalílím. Shodli se, že „v principu" je dohoda opravdu možná.
Nebyla, neboť do hry vstoupil Džandolláh, jehož bojovníci mají na svědomí stovky životů prostých Íránců. Už 18. října 2009 ve své domovské provincii Balúčistán odpálili nálož na setkání vedoucích činitelů Revolučních gard, přičemž několik vysokých důstojníků zabili a desítky dalších zranili. Revoluční gardy, páteř teheránského režimu, usoudily, že Západu není co věřit, a ajatolláh Chameneí den na to odsoudil teroristy „podporované tajnými službami některých arogantních mocností". Teherán logicky přešla chuť jednat, díky čemuž byly málem ztracené důvody pro strašení íránskými jadernými zbraněmi zachráněny. Jen díky teroristům z Džandolláhu tak mohla Hillary Clintonová i minulý měsíc (pokolikáté už?) temně varovat, že Írán dál „odmítá dokázat, že jeho jaderný program je mírový".
A zase se „condoleezzuje"
Ponechme stranou spekulace o tom, zda Barack Obama celý tento vývoj směřující ke konfrontaci kontroluje, nebo je jen jeho bezmocným pozorovatelem, faktem je, že vše - včetně aktivní podpory íránské opozice a neustálého zpochybňování výsledků loňských íránských voleb, posilování flotily v regionu a převážení protibunkrových bomb na základnu na ostrově Diego Garcia, odkud je to do Íránu kousek - až příliš připomíná manipulativní scénář použitý v případě Iráku.
Bývalý pracovník CIA Ray McGovern v této souvislosti poukazuje, že za Bushových vlád si arabské státy osvojily termín „condoleezzovat" coby definici pro bezvýsledné, ale o to častější létání amerických politiků do Izraele ve snaze vnutit mu svou vůli. Dnes jsme svědky čehosi podobného. V Izraeli v posledních týdnech pobývali šéf CIA Leon Panetta, Obamův poradce pro otázky národní bezpečnosti James Jones, ministr obrany Robert Gates nebo šéf sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen. A ve Washingtonu se mezitím protočili ministr obrany Ehud Barak i premiér Netanjahu.
A k tomu všemu začne Čína ještě v březnu těžit ropu z íránského naleziště South Pars... Při nepokrytém despektu USA i Izraele k mezinárodnímu právu a převažující naprosté iracionalitě ve vztahu k Íránu se tak přímo vnucuje klasická otázka Qui bono? Vsadí si někdo na mír?