Usměvavý mladíček Daniel Špinar (*1979), tento Andy Warhol české divadelní scény, zvládá i temné kusy. Estetické hodnoty nachází držitel Ceny Alfréda Radoka ve vnitřní muzikálnosti, využívá mainstreamu pop-kultury, ale selhává zatím v kontaktu se silně motivovanými charaktery. Daniel Špinar, divadelní talent roku 2009.
Když mělo v Klicperově divadle v roce 2008 premiéru Špinarovo nastudování Shakespearovy pastorály Zimní pohádka, nikdo netušil, a už zřejmě vůbec ne mladý režisér, že v roce 2010 jako kmenový režisér Vinohradského divadla získá krom jiného Radokovu cenu za inscenaci roku 2009 za nastudování Vojcka. Kde je založen tento úspěch a jak silné jsou jeho základy, aby byl trvalým?
Nastudování Zimní pohádky vypadalo, jako by za režijním pultíkem stál samotný Andy Warhol. Daniel Špinar nechal v nenápadné Zimní pohádce rozeznít vše, co se může člověk naučit ze současného světa, pokud se mu naprosto otevře; barva a tón mají nahradit psychologii postavy, křiklavá doslovnost jemnou hru symbolů. Činohře se podobala jen první polovina představení, odehrávající se ve velké bílé krychli, zvláštní vypulírovanou bělostí vyzařující princip - třeba reklamy na zvláště bělící prací prášek. Potom se hra propadla do muzikálového reje - komíhání tónů a barev - kde se snovost navozovala zpěvem A Winter Tale od Freddieho Mercuryho a ono „zimní" tím, že herci nosili velké bílé přezkáče.
Inscenace nebyla zlá nebo špatná, mohla být ale interpretována způsobem, že současný režisér hledá estetické hodnoty pozdní Shakespearovy hry a nalézá je zejména v jeho vnitřní muzikálnosti, nikoliv tedy v charakterech, či v tragickém konfliktu. Toto estetično sděluje publiku pomoci mainstreamu pop-kultury, v lehkém ironizujícím odstupu, a v okázale postmoderních citacích. Inscenace nebyla odvážná, nemířila proti masové spotřební pop-kultuře, naopak; přesto vybočovala, zvláště z povinné úcty vůči Shakespearovi. To na ní bylo sympatické a umělecky poctivé. Nepropadla, i když byla až labužnicky triviální jednohubkou, kdosi se o ní v anketě Divadelních novin na konci roku 2009 zmínil navíc jako o inscenaci roku.
Vysoký tón temné hry
Vojcek je v zásadě temná hra. Temným rozumějme, že charaktery, jejich racionálno, jejich svobodná volba, základní atributy lidství, jsou zastřeny. Je to bizarní hra charakterů, sestavená z okoralých, ztvrdlých, zčernalých fragmentů božské many pro hladovějící, hra o nevědění, o základních motivacích člověka, hra o zalykání se nevěděním: o drilu, sexu, komisní morálce. Může usměvavý mladíček Špinar, tento Andy Warhol na českém divadle, uspět u takové temné noční můry? Uspěl...
Pokud přijmeme za předpoklad tezi o „similia similibus" (oko je z podobného materiálu jako to, na co se dívá), uspěl proto, že cítí jako Vojcek, nebo jako zavražděná? Spíše proto, že „necítí", ale výborně „slyší" vysoký tón nad hrou, je na něj nastavený, a dovede hru vidět jako feérii postavenou kolem vysokého tónu šílenství, vidí noční můru, jak mává svými barevnými křídly v atonálním muzikálu. To, co Warhol neumí, je velký detail na tragický charakter v bezvýchodné situaci, nic takového ale po něm Zimní pohádka nebo Vojcek nechtějí. Vojcek je politováníhodný blázen, mířící do předobrazu sériového vraha, není Médea nebo Lear.
Režisér vytvořil obraz šílenství, jak si ho představuje pop-kultura, jako kolektivní tanec svatého Víta, jako průvody flagelantů, jako Loď bláznů. Šílenství podle Špinara není jen výjimečným stavem jedné mysli, ale trvalým příkrovem smogu, který vytváří atmosférické situace a láme denní světlo racionality do nevšedně sytých barev hranolu. Není to herecký Vojckův výkon, který tvoří kvalitu hry, ale polyfonie výrazů škrabošek, které si herci nasadili. A podařilo se mu účinně zalidnit scénu Vinohradského divadla, na kterou se v posledních letech dostávala řada her jen o několika hercích.
Je šílenství trvalým stavem, trvalým záchvatem, nebo oscilací lidského individua, které „to nezvládá"? Vede mezi zdravím a nemocí nitková linie, psaná tužkou na japonském papíru, nebo to píše tlustá fixka? Nejlépe podaným charakterem je postava imaginární, přesto existující, je to Lid, který žije na pozadí šílené doby. Mísí se v něm vojáci, holky, blázni, děti, varieté, a hlavní hrdina Vojcek v podání Pavla Batěka nebo Marie (Lucie Štěpánková) se od něj plně odvozují, nejsou jiní, vždy jen mírně povystoupí, aby na ně bylo lépe vidět. Pokud je pro divadlo příznačný obraz charakteru, jehož každá jeho replika je jednáním, potom Vojcek není divadlem, protože postavy jsou figurínami, které se komíhají, které kamsi - vlastně nemotivovaně - šíleně pospíchají. Punc (tradiční) divadelnosti inscenaci dodávají party Hejtmana a Doktora, kdy zejména Martin Stropnický roli Hejtmana proložil oním vysokým tónem, který zní nad hrou: vytvořil obraz ordinérního automatu (podobné vyladění postavy jsme viděli například v jeho podání Lopachina v Morávkově Višňovém sadu).
Podaří se Špinarovi navodit divadelní zážitek skutečně „motivovaného" jednání, podaří se mu sestoupit od obecného psychologického obrazu Lidu k pečlivému psychologickému portrétu na divadle, dokáže se odpoutat od řeči obecně halasných pop-kulturních (a do určité míry komiksových) symbolů a přejít do tišší tóniny, kde zní divadelní slovo, děje se divadelní akce, a katarzi přináší rozpor mezi úmyslem jednajícího a silou reality, která dobré úmysly zpravidla popírá a výsledky jsou nějak „cizí" a „vzdálené"?
Neboť jen tak lze úspěšně režírovat Ibsenovu Hedu Gablerovou, drama ženy, která chce až do své smrti zůstat paní svých činů. Tato umanutost Hedy Gablerové je ovšem poněkud romantická a prostředky, kterými ji naplňuje – jsou dosti šílené. Ano, Špinar nesáhl po Ibsenovi náhodou, ale divadelní vizi masového šílenství, kterou tak dobře nastolil ve Vojckovi, chce zřejmě vyzkoušet v komornějším, navíc celistvém a promyšleném díle.
Herečka uvězněná v emblémech
Heda Gablerová není Vojcek. Do určité míry jde o programový intelektuální text. Zní v něm morálka biedermeieru, Schopenhauer, Nietzsche, morálka pána a raba, sociální kriticismus - mistrovsky přetvořený v divadelní hru. Pro režiséra, který zdůrazňuje výtvarné hodnoty, rej na velké scéně, antipsychologičnost, je ale dosti obtížným úkolem, i když je Heda vlastně exotická a potrhlá, což Špinarovu talentu situaci usnadňuje, nicméně je to soudržná bytost, mimořádně silný charakter, který jedná na základě motivů, které jsou společensky sice nepřijatelné, ale jinak zcela racionální. Jak to Špinar zvládne?
Kulisami jsou krásné barevné fotografie norských fjordů, navozujících pocit samoty a melancholii posledního dne prázdnin, kdy se objevují první mraky podzimu. Pohled z výšky ale nenavozuje pocit rozlehlosti, nýbrž stísněnost. Hudba je pečlivě rozfázovaná; občas se objeví chytlavá popíková melodie, mezitím odkapávají tiché tóny, jejich atonalita je měkčí než atonalita ve Vojckovi.
Co si ale počala Jana Stryková s rolí Hedy Tesmanové? I když režisér Špinar vystudoval i herectví, nedal herečce vůbec žádnou šanci, aby svoji roli rozvinula a dala výraz morální převaze nad okolím. Režie a kostýmy (Linda Boráros) uvěznily herečku do několika emblémů, ze kterých není úniku. Obrovitě vysoké umělohmotné podpatky, které si spojujeme s představou Dominy, černé šatečky notně odhalující záda, vhodné do rockového klubu, a velikánské pistole, které jsme viděli u Brutální Nikity. Podle Ibsena má Heda svoji pravdu, její schopnost přesvědčit diváka ale Špinar od začátku anuloval. Domina není morální autorita, spíše vyšinutý jedinec, chudák, v rockovém klubu najdeme trochu hluku a fetu, ale ne vizi, a Brutální Nikita je vysoce nepravděpodobná show z prostředí tajných služeb.
Psychologický portrét Hedy Gablerové je hotov; ranařka, která ráda střílí a žije mezi dalšími střílejícími ranařkami, žijí hlavně ve městě a o prázdninách se s cestovkou toulají po norských fjordech. Velký detail na tragický charakter v bezvýchodné situaci režisér vyloučil dřív, než k němu mohlo dojít. Celkem zdařilý výkon Martina Pechláta v roli Eilerta Lovborga či Luboše Veselého v roli dr. Bracka situaci nezachrání.
Mladý, asertivní, aktuální, do přítomnosti otevřený režisér nenašel v pop-kultuře dost odkazů a konotací, aby dokázal věrohodně interpretovat Hedu Gablerovou - našel postačující počet, aby vystihl úzkost Vojckova poselství. Pokud by se režisér Špinar dokázal před světem alespoň trochu uzavřít a ve skrytu duše trpělivě třídil podstatné a trvalé od nepodstatné kýčovité veteše, může se jeho úspěch stát trvalým. V anketě na ceny Alfréda Radoka pro rok 2009 jsem Špinara nominoval na talent roku. Na tomto názoru nic neměním.
Autor je filozof.
P. P. S. Literárky jedou dost nahovoru, blahopřeju.:-)