Koho dnes zajímá revoluce? Umělec Jiří David si myslí, že je čas na diskusi i po dvaceti letech. Minulý týden vystavil v Praze sochu složenou z klíčů.
Říkáte Klíčová socha? „Je to milé," pravila pubertální dívka, která před dvaceti lety ještě nebyla na světě. Dav italských turistů, který obstoupil slovo ze všech stran, glosuje objekt vzrušenými výkřiky. „Brava, brava, brava!" opakuje jeden z nich hip-hopově. Někteří chodci jdou nevzrušeně kolem, aniž by pozvedli hlavu z obrubníku. Pár shrbených seniorů se ale před bortícím se nápisem REvOLUCE zastavil; chvíli zamyšleně postávají. Žena, která sochu rentgenuje, si téměř neslyšně povzdechne, muž prohrábne svůj bílý vous. „To jsme byli ještě mladí," řekne stařenka. „To jsme byli ještě mladší, než jsme teď," doprovodí stařec.
Nejnovější objekt Jiřího Davida s názvem Klíčová socha, který minulé úterý umělec slavnostně odhalil na křižovatce ulic Platnéřské a Kaprovy, nezapře svou absurditu. Na místě, které zná málokdo jako náměstí Franze Kafky, tu David vztyčil objekt, složený z osmi písmen. Kolem sochy k tomu rozpoutal kampaň, která si jistě nezadá s těmi z předchozích let, ať už to byla trnová koruna na budově Rudolfina či neonové srdce na Pražském hradě. Tato socha se zabývá, v tento čas poněkud překvapivě, reflexí 17. listopadu.
85 741 klíčů
Socha o výšce sedmi metrů je složena z 85 741 klíče různé barvy a různé velikosti. „Chtěl jsem zkusit, zdali lze kreativně a smysluplně ztvárnit dvacetiletou reflexi po 17. listopadu, aniž bychom sáhli po něčem prvoplánovém: například sebrané klíče naložit na náklaďák a shodit je třeba „pod Stalinem" do Vltavy nebo před vládou, pod balkón na Jiřském náměstí Pražského hradu anebo je roztavit do jednoho bloku pro Albertov, případně ten blok zakopat pod Blaník, pod Říp a podobně," vysvětluje David.
Fonty písmem mají různý původ: R (z komunistického deníku Rudé právo), E (z toaletního papíru), malé v (z vaty), O (ze žvýkačky Pedro), L (podle reklamní postavičky pana Vajíčka), U (z tuzexové poukázky), C (podle loga cestovky), E (z komunistické legitimace). Točí se kolem své osy jako DNA a občas můžete mít dojem, že při pádu toho R, tu zůstane jen evoluce.
Nemohu se ale zbavit dojmu, že nový Davidův veřejný objekt přišel jaksi po sezóně. Jsme v čase před volbami a v očekávání budoucích volebních trachtací. Na listopad 1989, o němž Česká televize vyrobila „přímý přenos z minulosti", už raději nikdo nevzpomíná. Proč taky? Umělec David je ale patrně jiného názoru. Nebo jen otrocky poslechl marketingový námět telefonního operátora Vodafone, který sbírku klíčů vyhlásil? Ne, to se mi nechce věřit.
To klíčové slovo je dnes už ale doslova a do písmene bezmocné, i když zhmotnělé v soše: neporáží ani tankové divize, ani už nikoho neuráží. Zbylo tu vlastně jaksi navíc, snad jenom jako notně zvetšelá vzpomínka na naše minulé životy. Snad jen nechtěná ironie provází tuto sochu, která se má brzy vydat z Prahy na své „klíčové turné" po městech malých a velkých. Ne, nic nezůstane zachováno...