Plavovlasý mladík přicházející z daleké Evropy na dvůr indického císaře Akbara a vystupující pod hned několika jmény se mughalskému vládci představuje jako syn Akbarovy pratety, tajemné krásky unesené kdysi uzbeckými válečníky, kterou pak osud zavál až do Florencie, kde okouzlila řadu místních malířů. Akbar podezírá obratného vypravěče z toho, že mu předkládá spíše smyšlenku než věrohodnou verzi skutečných událostí, uvědomuje si však, že v mladíkovi našel i spřízněnou duši, ochotnou překročit hranici mezi skutečností a snem a začít v něm nový život. Anebo je cizincovo líčení přece jen pravdivé?
Okouzlující příběh nejnovějšího románu Salmana Rushdieho, nacházející ve zdánlivě odlišných světech renesanční Itálie a mughalské Indie překvapivou podobnost, je mimo jiné dalším vyznáním autorovy víry v inspirativnost procesu vzájemného míšení a ovlivňování západní a východní kultury, nepochybně však čtenáře strhne samotnou silou svého příběhu, znovu dokládajícího Rushdieho jedinečné vypravěčské schopnosti. Román vyjde v nakladatelství Paseka, v překladu Pavla Dominika.
S pestrobarevným hedvábím vlajícím z červených oken paláce jako prapory se znovu vynořilo Síkrí, tetelící se v žáru jako opiová vidina. Konečně domov, s pyšně si vykračujícími pávy a mladými tanečnicemi. Byl-li válkou rozvrácený svět hořkou pravdou, bylo Síkrí krásnou lží. Císař se vracel domů jako kuřák ke své dýmce. Byl Čarodějem. Na tomto místě vykouzlí nový svět, přesahující rozdíly v náboženské víře, společenském postavení, regionálním i rodinném původu. Žily tu nejkrásnější ženy světa a všechny byly jeho manželkami. Byli zde shromážděni ti nejnadanější z celé země, mezi nimi Devět klenotů, devět nejgeniálnějších z nejgeniálnějších, s jejichž pomocí dokázal uskutečnit cokoliv. S jejichž pomocí změní jeho kouzla celou zemi, budoucnost i celou věčnost. Císař byl zaklínačem skutečného a s takovými společníky nemohla jeho magie neuspět. Tánsénovy písně uměly lámat pečetě vesmíru a vpouštět do každodenního života božskou podstatu. Fajzího básně otevíraly okna do srdcí a duší, jimiž bylo vidět světlo i temnota. A úřednické schopnosti rádži Mán Sinha a finanční zdatnost rádži Tódara Mála skýtaly záruku, že zájmy říše jsou v nejlepších rukou. A pak tu byl Bírbal, nejlepší z oněch devíti, kteří byli nejlepšími z nejlepších. Jeho první rádce a nejlepší přítel.První rádce a nejduchaplnější člověk té doby ho uvítal u Hiran mínáru, gazelí věže protkané sloními kly. V císaři se probudil uličník. „Bírbale," řekl Akbar, slézaje z koně, „odpovíš mi na jednu otázku? Čekali jsme dlouho, abychom ji mohli položit." První rádce, obdařený legendárním důvtipem a moudrostí, se pokorně uklonil. „Jak si přejete, Džahán panáh, Útočiště světa." „Tak tedy dobrá," řekl Akbar, „co bylo první, slepice nebo vejce?" Bírbal odpověděl okamžitě: „Slepice." Akbar byl zaskočen. „Jak si můžeš být tak jistý?" zajímalo ho. „Huzúr," odpověděl Bírbal, „slíbil jsem odpovědět jenom na jednu otázku."
Císař a jeho první rádce stáli na městských hradbách a pozorovali kroužící vrány. „Bírbale," přemítal Akbar, „kolik si myslíš, že je v mém království vran?" „Džahán panáh," odpověděl Bírbal, „je jich přesně devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět." Akbar znejistěl. „Dejme tomu, že je necháme spočítat," řekl, „a bude jich víc, co potom?" „To by znamenalo," odpověděl Bírbal, „že je přiletěly navštívit přítelkyně ze sousedního království." „A kdyby jich bylo míň?" „V tom případě část našich asi odletěla do ciziny poznat širý svět."
Na Akbarově dvoře čekal velký polyglot, host z daleké západní země: jezuitský kněz, který uměl plynně hovořit a debatovat v desítkách jazyků. Vyzval císaře, aby uhodl jeho rodnou řeč. Zatímco si císař nad tou hádankou lámal hlavu, první rádce obešel kněze a zničehonic ho rázně kopl do zadku. Z kněze se vyřinula sprška kleteb - nikoli portugalsky, ale italsky. „Všimněte si, Džahán panáh," řekl Bírbal, „že jakmile si chce člověk od plic ulevit, vždy tak učiní v mateřštině."
„Kdybys byl neznabohem, Bírbale," vyzval císař svého prvního rádce, „co bys řekl věřícím všech velkých světových náboženství?" Bírbal byl zbožným bráhmanem z Trivikrampuru, odvětil však bez rozmýšlení: „Řekl bych jim, že podle mého mínění jsou i oni všichni neznabohy; já pouze uctívám o jednoho boha méně než oni." „Jak to?" otázal se císař. „Všichni věřící mají dobrý důvod nevěřit v žádného boha kromě svého vlastního," objasnil Bírbal, „a proto mi dohromady poskytují veškeré důvody pro to, abych nevěřil v žádného."
Císař a první rádce stáli u chábgáhu, Místa spánku, a spočívali pohledem na klidné hladině Anúp taláo, panovníkova soukromého jezírka, Jezírka, jež nemělo sobě rovna, nejlepšího ze všech možných jezírek, o němž se tvrdilo, že jakmile se království octne v nesnázích, jeho vody vyšlou varování. „Bírbale," řekl Akbar, „jak víš, naše oblíbená královna naneštěstí neexistuje. Přestože ji milujeme nejvíc ze všech, obdivujeme ji nad všechny ostatní a ceníme si jí dokonce víc než ztraceného diamantu Kúh-e núr, stále se trápí. Říká mi: ‚I ta nejšerednější, nejmrzutější saň mezi vašimi manželkami je žena z masa a krve. Nakonec jí stejně nebudu schopen konkurovat.'" První rádce poradil císaři takto: „Džahán panáh, musíte jí říct, že právě na konci bude její vítězství zjevné všem, neboť tehdy nebude žádná z královen existovat o nic víc než ona, zatímco ona se do konce života bude těšit vaší lásce a její sláva se bude vracet ozvěnou po mnoho staletí. Přestože skutečně neexistuje, můžeme popravdě také říct, že tím, kdo žije, je právě ona. Kdyby tomu tak nebylo, za tamhletím vysokým oknem by na váš návrat nikdo nečekal."
Džódhiny sestry, ostatní manželky, ji nesnášely. Jak je možné, že mocný císař upřednostňuje společnost ženy, která neexistuje? Kdyby se aspoň vzdálila i ona, když panovník odjede; nemá právo trávit čas s těmi, kdo ve skutečnosti existují. Je to duch, tak ať zmizí, vklouzne do zrcadla nebo stínu a ztratí se. Že to nedělala, usnesly se živé královny, je prostě faux pas, jenže co se dá taky od imaginární bytosti čekat. Jak jí mohly být výchovou vštípeny žádoucí způsoby, když nebyla vychována vůbec? Byla nevycválaným výtvorem představivosti a zasloužila si, aby se k ní chovaly přezíravě.
Soptily, že císař si ji složil z kousků, které vykradl z nich ostatních. Prohlásil, že je dcerou prince z Džódhpuru. Taková lež! Šlo o jinou královnu, a ani ta nebyla dcerou, ale sestrou. Císař se také domníval, že jeho imaginární milostenka je matkou jeho prvorozeného syna, dlouho očekávaného prvorozeného syna, počatého díky požehnání jistého světce, právě toho, vedle jehož chatrče na pahorku bylo vystavěno toto město vítězství. Matkou prince Salíma však nebyla, jak to jeho skutečná matka, rádžkumárí Híra Kunvárí, známá jako Marjam Zamání, dcera rádži Bharmála z Áméru, z rodu Kačhváhů, zdrcená žalem vyprávěla každému, kdo jí byl ochoten naslouchat. Takže: nesmírná krása fiktivní královny pocházela od jedné císařovy manželky, její hinduistická víra od jiné a nesmírné bohatství od třetí. Její povaha však byla Akbarovým vlastním výtvorem. Žádná skutečná žena se jí nikdy nevyrovnala, nebyla tak dokonale pozorná, tak nenáročná, tak nekonečně dostupná. Byla čímsi nemožným, vysněnou představou ideálu. Bály se jí, protože věděly, že díky své nereálnosti je neodolatelná, a proto ji má král nejraději. Nenáviděly ji za to, že jim ukradla jejich vlastní osudy. Kdyby ji mohly zabít, udělaly by to, jenže dokud se jí císař nenabažil nebo sám nezemřel, zůstávala nesmrtelná. Představa císařovy smrti nebyla něčím, o čem by se nedalo uvažovat, avšak královny o ní prozatím nepřemýšlely. Zatím snášely své křivdy mlčky. „Císař zešílel," brblaly v duchu, ale rozumně držely jazyk za zuby. A zatímco císař cválal bůhvíkde na koni a zabíjel lidi, ponechávaly jeho imaginární choť jejímu osudu. Její jméno nikdy nevyslovily. Džódha, Džódha Báí. Ta slova jim nikdy nepřešla přes rty. Toulala se palácovým křídlem sama. Byla osamělým stínem, mihotajícím se za mřížovými kamennými zástěnami. Byla mušelínem povlávajícím ve vánku. V noci stávala pod malou kupolí v nejvyšším patře Pánčmahalu a vyhlížela na obzoru návrat krále, který ji opět učiní skutečnou. Krále, který se vrací domů z války.
Dávno předtím, než do Fatehpuru Sikrí přicestoval z cizích krajin zlatovlasý lhář se svými příběhy o čarodějkách a kouzlech a vnesl do města neklid, Džódha věděla, že jejímu slovutnému manželovi koluje v žilách čarodějnická krev. Všichni slyšeli o Čingischánově nekromantice, o jeho zvířecích obětinách a okultních bylinách a o tom, jak se mu s pomocí černé magie podařilo zplodit osm set tisíc potomků. Všichni slyšeli vyprávění o tom, jak Tímúr Chromý spálil korán a poté, co si podrobil zemi, se pokusil vystoupat ke hvězdám a podrobit si i nebesa. Všichni znali příběh o tom, jak císař Bábur zachránil Humájúnovi život tím, že obcházel kolem jeho lůžka a odlákal smrt od chlapce k otci a obětoval se, aby jeho syn mohl žít. Tyto temné smlouvy se smrtí a ďáblem byly dědictvím jejího manžela, zatímco její vlastní existence důkazem, jak mocná byla jeho kouzla.
Stvoření skutečného života ze snu bylo nadlidským úkolem, přisvojujícím si výsadu bohů. Tenkrát se Síkrí hemžilo básníky a umělci, holedbajícími se ješity, kteří si přivlastňovali moc jazyka a obrazu, aby z prázdného nic vykouzlili krásné něco, a přesto se žádný básník, malíř, hudebník ani sochař nemohl měřit s tím, čeho dosáhl císař, Dokonalý člověk. Okolo dvora se točilo také plno cizinců, napomádovaných podivínů, větrem ošlehaných kupců, kněží s úzkými obličeji, kteří přišli ze Západu a ošklivými nepotřebnými jazyky se chvástali velkolepostí svých krajin, bohů a králů. Přes kamennou zástěnu zakrývající vysoké okno v horním patře jejích komnat shlížela Džódha na velké, zdí obehnané nádvoří Síně veřejných audiencí a pozorovala proudící davy naparujících se cizinců. Když jí císař ukázal obrazy jejich hor a údolí, které s sebou přivezli, pomyslela na Himálaje a Kašmír a vysmála se uboze přibližnému zpodobnění přírodních krás, jejich válům a álpám, poloslovům popisujícím polověci. Jejich králové byli divoši a svého boha přibili na strom. K čemu by jí byli takoví šašci?
Ani jejich příběhy na ni neudělaly dojem. Od císaře slyšela báchorku o pradávném řeckém sochaři, který oživil sochu a zamiloval se do ní. Příběh nedopadl dobře, a stejně to byla jenom dětská pohádka. S jejím momentálním životem se nedala srovnávat. Ona zde koneckonců je. Jednoduše a prostě je. Pouze jediný muž na celém světě dosáhl takového stvořitelského úspěchu pouhou silou vůle.
Cizí cestovatelé ji nezajímali, i když věděla, že císař je jimi okouzlen. Přicházeli hledat... co vlastně? Nic užitečného. Pokud by měli aspoň trochu rozumu, zbytečnost jejich cest by jim byla zřejmá. Cestování postrádá smysl. Vytahuje vás z místa, kde máte smysl a jemuž smysl naopak propůjčujete tím, že mu zasvěcujete život, a přenáší vás do pohádkových říší, kde vaše přítomnost, řečeno na rovinu, smysl nemá a kde popravdě řečeno vypadáte směšně.
Ano: tak jako jim toto místo, Síkrí, připadalo jako říše pohádek, nedokázala ona pochopit jejich Anglii a Portugalsko, Holandsko a Francii. Svět nebyl stejnorodý. „Jsme jejich snem," řekla kdysi císaři, „a oni naším." Milovala ho, protože její názory nikdy neodmítal, nikdy je neodbyl vznešeným mávnutím ruky. „Jen si představ, Džódho," řekl jí, když se jednou večer bavili karetní hrou gandžífa, „kdybychom se mohli probudit ve snech jiných lidí a měnit je, a kdybychom se odvážili pozvat je do našich. Kdyby se z celého světa stal jeden živý sen." Nemohla mu říkat fantasta, když mluvil o živých snech: čím jiným totiž byla ona?
Nikdy neopustila paláce, v nichž se o deset let dříve jako dospělá narodila muži, který byl nejen jejím stvořitelem, ale i milencem. Ano, byla jeho ženou i dítětem. Kdyby z paláců odešla, jak si alespoň vždycky myslela, kouzlo by pominulo a přestala by existovat. Snad by dokázala přežít, kdyby ji císař podržel silou své víry, sama by však neměla šanci. Naštěstí netoužila odejít. Labyrint zdí a chodeb oddělených závěsy, spojujících různé budovy palácového města, jí skýtal veškeré možnosti pohybu, jaké potřebovala. Jí patřil tenhle malý vesmír. Postrádala dobyvatelský zájem o jiné končiny. Zbytek světa nechala jiným. Ten opevněný čtverec z kamene patřil jí.
Byla ženou bez minulosti, oddělenou od historie, přesněji řečeno vybavenou pouze takovou historií, jakou jí s potěšením propůjčoval a kterou ostatní královny zahořkle zpochybňovaly. Otázka její nezávislé existence, toho, zda nějakou měla, se znovu a znovu bez ohledu na její vůli domáhala vyslovení. Kdyby se Bůh odvrátil od Člověka, svého výtvoru, přestal by Člověk existovat? To byla velká verze téže otázky, jenže jí dělaly těžkou hlavu ty menší, sobecké. Je její vůle nezávislá na muži, který ji svou vůlí přivedl k životu? Existuje jen díky tomu, že potlačil nevíru v možnost její existence? Kdyby umřel, mohla by žít dál?
Cítila, jak se jí splašil tep. Něco se mělo stát. Cítila, že je čím dál silnější, pevnější. Pochybnosti se rozprchly. Přijížděl.
Císař vstoupil do paláce a Džódha ucítila sílu jeho blížící se touhy. Ano. Něco se stane. Cítila jeho kroky v krvi, viděla ho v sobě, jak se zvětšuje, když míří k ní. Byla jeho zrcadlem, protože tak ji stvořil, ale byla i sama sebou. Ano. Teď když byl akt stvoření dokonán, byla volná a mohla být tou, kterou stvořil, volná jako všichni v mezích toho, co jim dovolovala jejich podstata. Jak byla náhle silná, jak plná vzkypěné krve a hněvu. Jeho moc nad ní nebyla zdaleka absolutní. Stačí, když nepřestane logicky uvažovat. Dosud nikdy neměla v hlavě tak jasno. Její přirozenost do ní vtrhla jako povodeň. Nepodlézala. Neměl rád podlézavé ženy.
Nejprve mu dá co proto. Jak mohl odjet na tak dlouho? V jeho nepřítomnosti musela čelit mnoha intrikám. Ničemu se tady nedalo věřit. Dokonce i zdi byly prosáklé šepotem. Se vším si poradila a udržela palác v bezpečí až do jeho návratu, přičemž potlačovala drobné, sobecké zrady služebnictva, drtila šmírující ještěrky přilepené na stěnách, ztišovala šramotání spikleneckých myší. Dělala to všecko, přestože cítila, jak slábne, přestože pouhý boj o přežití vyžadoval vynaložení téměř veškeré síly vůle. Ostatní královny... ne, nebude o nich mluvit. Ostatní královny přece neexistují. Existuje jen ona. I ona se vyzná v čárách. Byla čarodějkou sama sobě. Toužila očarovat jen jediného muže, a ten muž je už tady. Nechodil za ostatními královnami. Chodil za tím, co mu vyhovovalo. Cítila se plná jím, jeho touhou k ní, tím, co se mělo stát. Uměla číst jeho potřeby. Věděla všechno.
Dveře se otevřely. Existovala. Byla nesmrtelná, protože na svět ji přivedla láska.
Měl na sobě plášť ze zlatého brokátu a na hlavě zlatý turban s agrafou. Prach z dobytých území ho zdobil jako vojenský odznak odvahy. Rozpačitě se usmíval. „Chtěl jsem se dostat domů rychleji," řekl. „Něco mě zdrželo." Na jeho řeči bylo cosi nepatřičného, jako by se o něco pokoušel. Co je to s ním? Rozhodla se, že bude jeho nezvyklou váhavost ignorovat a držet se předem připraveného plánu.
„Aha, tak vy jste chtěl," vstala ve svých obyčejných denních šatech a spodní část obličeje si zahalila hedvábným šátkem. „Muži nevědí, co chtějí. Muži nechtějí to, o čem tvrdí, že chtějí. Muži chtějí jenom to, co potřebují."
Uvedlo ho do rozpaků, že nevzala na vědomí jeho přechod k první osobě jednotného čísla, kterou ji chtěl uctít, z níž měla omdlít štěstím, jež byla jeho nejnovějším objevem a vyznáním lásky. Uvedlo do rozpaků a mírně rozladilo.
„Kolik mužů jsi poznala, že o nich tolik víš," přistoupil k ní zamračeně. „Vysnila sis nějaké, když jsem byl pryč, nebo sis našla pro svou potěchu takové, kteří nebyli sny? Musím snad někoho zabít?" Tentokrát si nemůže té revoluční, erotické existence jednotného čísla nevšimnout. Jistě pochopí, co se jí snaží říct. Nebo ne?
Ne. Přesvědčená, že ví, co ho vzrušuje, myslela pouze na to, co musí vyslovit, aby ho k sobě připoutala.
„Ženy myslí na muže většinou méně, než si většina mužů umí představit. Na vlastní muže myslí méně často, než je mužům milé. Všechny ženy potřebují muže méně než muži je. Proto je tak důležité držet dobrou ženu zkrátka. Když ji nebudete držet zkrátka, uteče."
Nepřevlékla se k jeho uvítání. „Pokud toužíte po naparáděné slepici," řekla, „skočte si do toho jejich nóbl kurníku, kde na vás čekají, fintí se, piští a rvou si navzájem vlasy." Dopustila se chyby. Zmínila se o ostatních královnách. Svraštil čelo, oči se zastřely. Šlápla vedle. Kouzlo se téměř porušilo. Vší silou se mu vpila pohledem do očí, a on se k ní vrátil. Čáry odolaly. Zvýšila hlas a pokračovala.
Nelichotila mu. „Už teď vypadáte jako stařec," řekla. „Vaši synové si budou myslet, že jste jejich dědeček." Neblahopřála mu k vítězství. „Kdyby se dějiny vydaly jinou cestou," řekla, „vládli by stále ještě staří bohové, bohové, které jste porazil, mnohoúdí mnohohlaví bohové se záplavou příběhů a skutků místo trestů a zákonů, bohové bytí, kteří stojí vedle bohyň konajících, tančící bohové, smějící se bohové, bohové blesků a fléten, nepočítaně bohů, a možná by to bylo lepší." Věděla, že je krásná, a když teď spustila tenký hedvábný závoj, odhalila skrývanou krásu, a císař byl ztracen. „Když sní chlapec o ženě, představuje si, že má velká ňadra a malý mozek," zašeptala. „Když si král představuje manželku, zdá se mu o mně."
Dokonale ovládala sedmero umění využívat nehty k umocnění milostného aktu. Než odjel na svou dlouhou výpravu, poznamenala ho „Třemi hlubokými vrypy", škrábanci, které zanechaly první tři prsty její pravé ruky na jeho zádech, hrudi a varlatech, aby na ni nezapomněl. Když se teď vrátil, mohla by mu přejíždět nehty po tváři, spodním rtu a prsou, nezanechávajíc na nich stopy, až by se roztřásl a na hlavě mu vstaly hrůzou vlasy. Mohla ho poznamenat stopou ve tvaru půlměsíce na šíji. Mohla mu pomalu a dlouho vrážet nehty do obličeje. Mohla vyrýt dlouhé stopy na jeho hlavě a stehnech a znovu na jeho stále citlivých prsou. Mohla předvést „Zaječí skok", označkovat dvorce jeho bradavek, aniž by se ho dotkla kdekoli jinde. A žádná žena na světě nebyla tak zručná při jemné technice zvané „Paví noha": položila mu palec na levou bradavku a ostatními čtyřmi prsty mu „obešla" prs, zarývajíc se dlouhými nehty, zahnutými, pařátovými nehty, které si chránila a brousila v očekávání právě tohoto okamžiku, císaři do kůže tak dlouho, dokud na ní nezanechaly otisk připomínající stopu zanechávanou v blátě kráčející pávem. Věděla, co bude císař říkat, až mu bude takové věci dělat. Řekne jí, jak v osamění vojenského stanu zavíral oči a napodoboval ty pohyby, jak si představoval, že nehty přejíždějící po jeho těle patří jí, a jak ho to vzrušovalo.
Čekala, až jí to řekne, ale neudělal to. Něco se změnilo. Hárala v něm nyní jakási netrpělivost, ba podrážděnost, zlost, které nerozuměla. Jako by ty složité finesy milenčina umění ztratily své kouzlo a on se jí pouze přál zmocnit a odbýt si to. Pochopila, že se změnil. A teď se mělo změnit i všechno ostatní.
Co se císaře týče, už nikdy o sobě nepromluvil v první osobě jednotného čísla v přítomnosti někoho jiného. V očích světa byl mnohým, dokonce i podle úsudku ženy, která ho milovala, a takovým měl i zůstat. Poučil se z toho.
Přeložil Pavel Dominik
© Paseka 2010
