Když v lednu berlínské nakladatelství Ullstein vydalo román Axolotl Roadkill, rázem byla na světě senzace. Sedmnáctiletá autorka s naprostou otevřeností, „bez limitů", jak poznamenal list Berliner Zeitung, psala o světě současné mládeže - o sexu, drogách, nocích trávených v klubech a diskotékách... Chytlavý byl už původ autorky - Helene Hegemannová je dcerou známého dramaturga Clause Hegemanna, který společně s Frankem Castorfem v devadesátých letech stvořil legendu berlínského divadla Volksbühne. Talentované dítě prominentního otce, které vydává román s tajuplným, mnohoznačným názvem (axolotl je vzácný mexický obojživelník, anglickým slovem roadkill se označují zvířata, která se na silnicích stávají obětí automobilů) - lze si přát lepší recept na marketingový úspěch? A úspěch se opravdu dostavil. Román se vyšplhal na přední pozice žebříčku bestsellerů v týdeníku Der Spiegel, recenze byly víc než pochvalné. „Vyčarovává dialogy jako Mamet, sní o světě mimo náš svět jako Kerouac, opájí se sadismem de Sada -a přece zůstává Helenou Hegemannovou, která píše němčinou, jaká tu ještě nebyla: sugestivní jako sovětská propaganda, nadpozemsky rytmickou, svobodně se pohybující mezi jazykem ulice i salonu, a přitom neuvěřitelně individuální, kterou se hned zítra pokusí napodobit stovky dalších autorů - mnozí dokonce proti své vůli," tak se rozplýval na románem známý spisovatel Maxim Biller na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kritik Süddeutsche Zeitung neměl pochybnosti o tom, že „kniha je fenomenální a její autorka je fenomén". Recenzenti viděli v románu výkřik beznaděje pokolení, dorůstajícího v první dekádě jedenadvacátého století.
Příběh šestnáctileté Mifti - arogantní, zkažené, závislé - přímo nabízel spojení s bezprostředními osudy autorky. Rýsoval se tu vzrušující obraz dospívání i brutální obžaloba světa dospělých. Dívka, původem ze západní části Německa, žije po smrti matky-alkoholičky v Berlíně u svých blízkých příbuzných. Otec, náležející do okruhu berlínské bohémy, bydlí s mladou přítelkyní sice jen o pár ulic dál, ale o dceru se příliš nezajímá. Mifti nechodí do školy, většinu času prožívá v narkotickém opojení: ať v dark-roomech nočních klubů, kde náhodný sex znamená tolik, co další sklenka whisky, nebo na zválené posteli, jedno zda vlastní či cizí. Lásku, kterou jí nedala matka, hledá ve vztahu s o třicet let starší ženou. Popisy reality se v knize mísí s halucinacemi vyvolanými nespavostí i heroinem...
Pochybnosti na sebe však nedaly dlouho čekat. Jako první je vyslovil ve svém blogu jistý Deef Pirmasens: „... ptám se, jak je možné, že šestnáctileté dítě dokáže něco podobného napsat. Je opravdu možné, aby se vyznalo v takových věcech, jako je heroin nebo Berghain (známý berlínský noční klub, do něhož je vstup povolen od jedenadvaceti let)? Podle jeho názoru je kniha plagiát. A začal k tomu hned snášet důkazy. Například řadu citátů, které přímo nebo vzdáleně připomínaly pasáže z autobiografické knihy jiné blogerky, vystupujícího pod pseudonymem Airen. To byl ovšem jen jeden z mnoha zdrojů, z nichž Helene Hegemannová čerpala - přesněji opisovala. Činila to chladnokrevně, ovšem také umně, se znalostí literární teorie.
A náhle tu je otázka, co je vlastně ještě plagiátem v éře internetu, koláže a postmoderní literatury. „Pokud někdo považuje ten román za charakteristický pro první dekádu nového století, potom musí akceptovat, že i proces tvorby je spojen s typickými postupy dekády, čili vzdát se celé té paranoi kolem autorského práva, práva na kopírování a transformaci," prohlásila Helene Hegemannová v rozhovoru pro Die Zeit. A redakční komentář k tomu připomněl, že Brecht využil pro Třígrošovou operu Villonovy texty, že Thomas Mann použil v Doktoru Faustu skrytých citací, že techniku koláže používá laureátka Nobelovy ceny Elfriede Jelineková. Čím se od nich liší Hegemannová? Vždyť každý z nich by se mohl podepsat pod její slova: „Originalita tak či onak neexistuje, je jen upřímnost."
Po prvotním pobouření se většina kritiků znovu postavila na stranu Hegemannové. Vytvořila si románový život opisováním od jiných, konstatoval list Berliner Zeitung. Ovšem to, že mladá autorka beze slova poděkování využila cizí texty, považují všichni za porušení pravidel hry. Nakladatelství Ullstein to napravilo tím, že zveřejnilo soupis literatury, z níž román čerpal - má šest stran.
Otázka, jak se autorské právo snáší s pravidly umělecké tvorby, zůstává bez jednoznačné odpovědi. Metodu, použitou Hegemannovou, využije dozajista mnoho dalších autorů - ale budou jejich díla také tak sugestivní? O tom, zda mladá spisovatelka získá dodatečný souhlas literárních koryfejů, se bude možné přesvědčit na březnovém knižním veletrhu v Lipsku. Axolotl Roadkill byl nominován na veletržní cenu. A to platí i navzdory skandálu a obviňování z plagiátorství.
S využitím zahraničního tisku (mat)