Zveřejňujeme další diskusní příspěvek, který zazněl začátkem února na semináři s názvem Spisovatel ve sjednocující se Evropě - hledání témat a jazyka. Seminář se uskutečnil v Senátu pod záštitou jeho místopředsedkyně Aleny Gajdůškové a ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií. Literární noviny se staly partnerem této akce.
Pro svůj příspěvek jsem úmyslně volil název, který by rozzvučel struny naší obrozenecké minulosti. Naši dnešní kulturní situaci považuji v mnohém za obdobnou tehdejší. Naši kulturní totožnost již neurčuje ani nestřeží ostnatý drát. Vstupem do Evropské unie jsme rozmělnili i svůj virtuální ostnatý drát, fetiš „suverenity". Dnes, podobně jako za starého Rakouska, žijeme bez hranic. Pokud se nechceme rozmělnit na etnikum rozplizlých spotřebitelů, potřebujeme spolehnout se sami na sebe a na nosnost a sílu naší kulturní totožnosti.
Pokud jsme se ještě nerozpustili v povánočních výprodejích, začneme nad tím bědovat a dovolávat se blíže neurčených „národních zájmů". Zapomínáme, že náš novodobý národ vznikl bez ochrany ostnatého drátu, v dobách, kdy jsme se podíleli na suverenitě velkého Rakouska, avšak nějakou vlastní „suverenitu" jsme neměli. Žili jsme v mnohonárodní zemi otevřených hranic. Zapomínáme, že právě v takových podmínkách, tak podobných dnešním, přivedli obrozenci náš národ k rozkvětu. Jen pozorujeme krvácení našich nejslibnějších lidí do zahraničí a strachujeme se o náš národ.
O ten se strachovali i čeští vlastenci v devatenáctém století. Měli ovšem o národu poněkud svérázné představy. Z velké části chápali národ výrazně rasisticky, jako otázku rodu a krve; dnes bychom asi řekli genů. Podle toho pojetí Čechem navždy zůstane, kdo se jednou Čechem narodil. Zradí-li své genetické dědictví, nestane se Němcem, jen pokryteckým odrodilým Čechem. A opačně, komu se jednou babička zapomněla třeba s maďarským husarem, když byli v Čechách na manévrech, ten nikdy nebude čistokrevným Čechem. Sokolové pro to měli jednoznačné řešení: „...a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď!" Ve svém vlasteneckém nadšení jaksi pozapomněli, že v zemi válek, okupací a všemožných demografických posunů je představa „rasové čistoty" přinejlepším pochybná, ne-li přímo nesmysl.
Co je národ?
Novodobé pojetí národa je zásadně odlišné. Především je demokratické. Člověka nechápeme jako osudově určeného rodem, řečí, nebo nearijskou babičkou. Podobně se v našem pojetí nikdo nerodí pánem, nikdo rabem. To všechno je něco, co člověk může - a nemusí - volit, když se z batolete postupně stává člověkem. Národ je pro nás společenstvím svobodných a rovnoprávných jedinců, kteří se den co den znovu rozhodují pro svůj národ - anebo pro docela jiný, podle vkusu či spotřební úrovně. Dykův verš, Opustíš-li mne, zahyneš!, už dávno neplatí. Spíš se obáváme, že platí pravý opak, Opustíš-li mne, zahynu.
Méně poeticky, v novodobém pojetí není národ ani biologická či metafyzická podstata, ani úděl, je to dobrovolné společenství svobodných jedinců, které pojí povědomí sounáležitosti. Uvědomíte si to nejlépe, když někde na druhém konci světa zaslechnete češtinu a oslovíte mluvčího, „Vy jste taky Čech?" Potvrdí to odpověď - „Vy jste jim taky utek?" Od pádu ostnatého drátu se už většinou k sobě tak otevřené nehlásíme. Přesto to pocítíte, když kdesi v Albertě muž s hodinkami PRIM na zápěstí zápasí s pizzou vidličkou a nožem. Prostě patříme k sobě.
Ten pocit sounáležení, který dělá z etnika národ, má trojí kořen. Z části vyrůstá ze skutečnosti sdíleného jazyka, z lásky ke sdílené zemi, z důvěrně známých návyků, prostě ze sdílených reálií naší současnosti. Jenže to je jen ta nejpovrchnější úroveň národní totožnosti. Ta vzniká daleko hlouběji ze sdíleného historického povědomí, slavných činů a velkých utrpení našich předků. Nosíme ve své sdílené paměti zápasy českých knížat a králů, husitské vzepjetí i Bílou horu, baroko i obrození, republiku a Masaryka, Mnichov a odboj, dvakrát dvacet komunistických let. Hodnotíme je někdy obdobně, jindy rozporně, avšak sdílíme je. I to patří k základům naší totožnosti.
Pak je tu třetí podklad, sdílené naděje, sdílený pocit dějinného úkolu. V některých dobách jsme sdíleli jasnou představu, co to znamená. Od obrozenců po sovětskou okupaci to bylo přesvědčení, že našim úkolem je být ostrovem svobody a sociální spravedlnosti ve střední Evropě. I o tom jsme měli nejednou až krutě rozporné představy, avšak sdíleli jsme přesvědčení, že nežijeme jen proto, „abychom se měli", nýbrž proto, abychom něco dokázali. I to patří k živné půdě našeho národního povědomí.
A co básník?
Básník - a to slovo tu užívám jako metaforu pro všechny lidi myšlenky a slova, básníky, dramatiky, filozofy, spisovatele, učitele - tedy v tom širokém smyslu je úkolem básníka, aby přetvářel tyto tušené, jen obecně povědomé skutečnosti našeho společného žití na národní vědomí. Lidé myšlenky a slova vytvářejí z etnika národ v moderním a morálním slova smyslu tím, že řečí vázanou či volnou vkládají do slov, co my ostatní spíš cítíme. Tím se naše vzpomínky a naděje stávají národní totožností, která podléhá kritické reflexi. Kdyby básníků nebylo, v této zemi by nejspíš dál přežívalo etnikum konzumentů, pro které je stupňování spotřební úrovně jedinou životní náplní. Lidi myšlenky a slova by nahradili „baviči", kterým by spotřebitelé bez vzpomínek a nadějí tleskali třeba ještě několik generací, než tato civilizace skončí jako všechny předchozí, zničením svých ekologických předpokladů. To všechno by dál bylo. Jen národa by tu nebylo.
Básníci, lidé myšlenky a slova, dávají našemu společenství smysl. Tím jsou tvůrci národa. Netvoří ex nihilo, to jenom Bůh. Přetvářejí práci, lásku a život spotřebitelského etnika na národ. Ten národ jim dluží lásku a úctu. Dluží lásku, kritiku, pozornost a podporu jejich dílu. Dluží úctu jejich svébytnosti a svobodě, včetně svobody odchodu. Národní totožnost nelze zajistit ostnatým drátem.
Jenže i básník něco dluží. Dluží svému národu kritickou lásku - a kritickou věrnost. Nemá za úkol národ oslavovat. Má však za úkol s národem žít, čerpat z jeho současnosti, z jeho vzpomínek a z jeho nadějí, a vracet mu myšlenku a slovo, vědomé ztvárnění jeho prožitků živou, čistou a jasnou řečí. Básník dluží národu myšlenku a slovo.
Vrátil jsem se, protože jsem nechtěl zůstat dlužníkem, ani nedobrovolným. Neobával jsem se, že bych opustiv zahynul. Vracel jsem se na vrcholu po čtyřiceti letech života a práce. Opouštěl jsem lesní samotu, která mi byla celoživotním domovem. Mohl jsem zůstat, stát se čechoamerickým spisovatelem či rovnou Američanem. Bylo by to snazší. Tolik života, tolik lásky bych nemusel obětovat návratem po čtyřiceti letech. Tolik bych si ušetřil, kdybych opustil národ, který mě vypudil, když mi bylo čtrnáct. Jen bych zůstal dlužníkem.
-
|2010-03-02 19:13:05 Jitka BartošováZásadní otázka. Může dnes Čech zůstat důstojným Čechem v dnešním Česku? Vážím si všech, kdo zůstávají... stále věří.... a nehodlají se smířit. Názorné příklady pofidérních hodnot našich mediálních a politických elit nás drtí. Dvacet let po revoluci stále platí "Kdo nekrade, není Čech". Případně "Kdo neskáče, není Čech"... Jedinou světlou vyjímkou je Aleš Valenta, který "Skáče dobře a skáče rád". Za což mu národ nepřestane děkovat... :) a všem našim úspěšným olympijským reprezentantům..... :) Přesto a proto mám naději. Nejlepší vlastnosti se vytříbí obvykle pod největším tlakem. A, uznejte, s takovou úrovní politiky, a na zádech devadesát pandurů , co nepotřebujeme...... A, myslím, v čínské kaligrafii znak pro krizi znamená též ZMĚNA. Vítám :) Je načase. Kvetou sněženky. Kvetou bledule. Začínají petrklíče... naše ZEMĚ se k nám zná. Je k nám přece tak laskavá... Děkuji všem, kdo neutekli, a ještě více děkuji těm, co mají odvahu se vrátit. :)