Sdružení Palaestra vzniklo před 10 lety za účelem pomoci klukům i holkám z různých sociálních prostředí. Skrze rány, krev i pot třikrát až čtyřikrát týdně v několika prostorách po Praze 2 odkrývají své zasuté sny. Za vším stojí jeden člověk: boxer Jan Balog.
Když dokážou přestat šlapat svůj život cestou drog a závislosti na bezcílných partách, dostanou i oni vavřínový věnec a zelenou na mnoha křižovatkách. Jen někteří z nich nad sebou ale skutečně zvítězí. Těm a dalším pomáhá obyčejný, snědý kluk Jan Balog (*1969) kráčet po tenkém laně ringu s grácií šelem v roli obránců či útočníků, aby v přísných mantinelech boxu našli ztracenou rovnováhu a směr.
Sám pocházím z vesnice nedaleko Košic z velmi široké romské rodiny. „Na Slovensku mám kolem tří set bratranců, sestřenic a možná ještě o něco více. Můj otec měl deset bratrů, moje matka také tak nějak. Maminku už nemám a táta žije v Čechách, stejně jako můj bratr a pět sester. Kontakt ale udržuju i s dalším přímým příbuzenstvem, které zůstalo na Slovensku. Jezdím za nimi jednou až třikrát do roka," říká o sobě.
Propadl ještě někdo ve vaší rodině sportu jako vy?
Když mi bylo devět, tak mě můj o šest let starší bratr do boxu vtáhnul. Trénoval tehdy za Lokomotivu Košice. Byl jsem malej, ani ne talentovanej, ale dříč. Tam si mne všimnul, kromě bratra, další zásadní člověk v mém životě-trenér, který už tehdy odtušil, že mně se v boxu povede. Bratr tehdy neovlivnil svým nasazením a nasměrováním jen mne, dá se říct, že založil celý boxerský klan Balogů. Stal se mistrem Československa v družstvech, já později mistrem ČSSR v jednotlivcích, dnes jsem reprezentačním trenérem kadet - trénuju kluky do šestnácti let. Dříve jsem trénoval mládež, ale jak roste můj syn, tak se posouvám i já, abych ho mohl dál trénovat. Dnes je syn mého bratra čtyřnásobným mistrem Slovenska a pátý v Evropě, můj syn je vicemistrem Evropy.
Proč ten přesun do Česka?
Do Česka jsem odešel za tátou, který tu pracoval. Tehdy se s mámou jakoby rozešli, pokud to lze takto v romské rodině chápat. Brzy na to máma zemřela a já v Praze zůstal i kvůli sportovním příležitostem, kterých tady bylo přece jen víc.
Kdo další váš život zásadně ovlivnil?
Byl to ředitel základní školy. Tehdy separace Romů a Čechů byla jasně viditelná, na Slovensku možná víc než tady. Romové sedávali pouze v zadních lavicích a většinou osamoceně. A on mě posadil dopředu vedle svého syna.
Nejste už unavený, nemáte chuť toho nechat?
Před časem jsem si říkal, že zhodnotím deset let své práce v Palaestře, a když budu úspěšný, budu v tom pokračovat. Během té doby jsem dosáhl na maximum, kam lze v ČR dojít. Vychoval jsem několik mistrů republiky, sám jsem se dovzdělal - jsem reprezentačním trenérem. A když jsem došel k závěru, že moje práce má smysl, řekl jsem si, že si dám dalších deset let. Víte, myslel jsem si, že budu těmhle mladým pomáhat uskutečňovat jejich sny. Pravdou ale je, že to dokážou sami, stačí jim nabídnout prostor a možnosti. To je alfou a omegou celé téhle aktivity. A protože jsem toho od společnosti strašně moc dostal, tak to teď jenom vracím, nic víc a nic méně v tom není.
Čím se živíte, když trenérskou činnost děláte zdarma?
Kdysi jsem byl úspěšným podnikatelem ve stavebnictví, působil jsem také jako sociální pracovník v Člověku v tísni. Teď pracuji v Agentuře pro sociální začleňování a jako zástupce ředitele se snažím propojovat, spoluvytvářet a realizovat kroky k lepší budoucnosti Romů ve dvanácti vybraných lokalitách, kde působíme.
Co je podle vás v životě-boxu nejdůležitější?
Mít jasno. Proto visí v každém našem tréninkovém prostoru manuál, jak se má klient chovat. Co dělá Palaestra pro děti, co dělá rodina a co musí dodržovat a jak se chovat v téhle společnosti ti, kdo tady chtějí boxovat. Potřebujeme znát vnější mantinely, ve kterých se můžeme pohybovat, stejně jako zjistit, kde jsou naše osobní - vnitřní hranice, a v tom všem se naučit orientovat.
Napadá vás nějaká paralela pro život a box?
Pro obojí platí, že se musí hrát fair-play. Když něco neuděláte dobře - něco zanedbáte, podceníte nebo jen přehlédnete, ve sportu stejně jako v životě to hned bolí. Je potřeba obojí trénovat, být „u toho" minimálně na sto procent, v zápase to pak dotáhnout alespoň na osmdesát-devadesát, když chcete vidět nějaký výkon.
Co vede tyhle děti k problémům, které pak samy a ani s rodiči nedokážou řešit?
Kolem puberty chce mít každý nejlepší telefon, krásné oblečení, nejhezčí holku... Ti ze sociálně slabších rodin na tyhle věci prostě nedosáhnou. A tak hledají jiné cesty, něco provedou, a pak už je to všechno jedno, protože to, že selhali, je dostane k partičkám stejně apatických dětí, kde najedou na drogy, alkohol a velmi brzy skončí na ulici.
Mezi kluky, co si chtějí život vyboxovat, je dost Romů..
A já jsem tomu rád. Protože my, Romové, potřebujeme pozitivní příklady. To funguje, zabírá, ovlivňuje, motivuje, zvedá znovu na nohy, dodává prestiž, přináší respekt a úctu. Bylo by fajn mít romského olympijského vítěze.
A vy ho vychováte?
Já se o to snažil. Nebyl to sice Rom, ale během dvou a půl roku jsem vychoval jednoho z nejlepších profiboxerů v ČR, Ondřeje Pálavu. Nemíním v tomhle úsilí polevit, takže pořád je tu velká naděje, že se to povede.
(Potkala jsem toho zpozdilého romského kluka ve dveřích Palaestry. Jak jsem se dozvěděla později, jde o velmi talentovaného mladého muže. „Ano, to je on," potvrdil mi jeho trenér Balog trochu nešťastně. „Musím s ním promluvit, takhle by to nešlo. Ring vás hodně prověří, zjistí, zda jste čestná, máte chuť si zabojovat, bít se za sebe a prosadit se. Tenhle kluk to všechno má. Bohužel, je ve špatné společnosti. V partě, která mu box vymlouvá, se slečnou, které se nelíbí, že není s ní, ale na tréninku... Kritéria a řád Palaestry vzhledem k vypracovaným tréninkovým plánům je ale nutné dodržovat. Tak nevím, jak to s ním dopadne.")
Co jiného vlastně děláte ještě rád, na co máte čas?
Mám tříletou dceru Sáru. Jak to jde, jsem moc rád s ní a se svou přítelkyní. Procházky v jejich společnosti mne silně nabíjejí.
Už má doma Sára boxovací pytel?
Ne, ne, to nikdy nebude, nechci to, ale také vím, že jí bránit nesmím. Pro holky je to příliš tvrdý sport. Moc to bolí. Vychoval jsem dvě mistryně republiky a zjistil, že děvčata jsou v boxu pěkné tygřice. Zajímavý je i fakt, že ženy v boxu a Romové jsou povahou obranáři-stratégové, Češi naopak patří mezi útočníky. Další paralelou k životu je fakt, že stejně, jak v životě, tak v boxu platí, že máš maximálně dávat a minimálně dostávat.