Velká francouzská opera ožila naplno
> Het Muziktheater Amsterdam - Jacques Fromental Halévy: La Juive
Klíčové dílo velké francouzské opery se neobešlo bez kapelnických škrtů (byl třeba úplně vypuštěn balet), ale i tak trvalo víc jak čtyři hodiny. Nic naplat, velké formy si vyžadují velké hudební plochy. Halévyho hudba je ovšem natolik strhující, že se člověk ani chvíli nenudí. Židovka měla premiéru roku 1835 a dodnes neztratila nic na své tematické závažnosti i hudebně-dramatické účinnosti.
Režie (Pierre Audi) i výprava (George Tsypin) byly postmoderní se vším všudy, scéna sice monumentální - jakási ocelová konstrukce zabírající celý jevištní prostor, kostýmy současné, sbor toliko stafážní, ale přesto alespoň sólové výstupy měly svou citovou působivost a dojímavost i razanci. Skvělý byl především Dennis O'Neill jako Žid Eléazar a také Angeles Blancas Gulín v roli titulní. Neméně působivá byla charakteristika postav, jež vstupují také výrazně do děje, Alastair Miles jako kardinál a André Heyboer jako starosta. Slabší už byli John Osborn jako Léopold a Annick Massis jako princezna Eudoxie. Orchestr pod taktovkou Carla Rizziho hrál ovšem znamenitě a také sbor zpíval s maximálním nasazením.
Happy end s otazníky
> Berlin, Staatsoper Unter den Linden - Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail
Poměrně nová inscenace Únosu ze serailu (režie Michael Thalheimer) v podstatě rezignovala na divadelní dekoraci i kostýmy. Kostýmy byly civilní, byť líčení bylo spíš přepísknuté, patrně záměrně. Na jevišti, které bylo rozděleno do dvou navzájem oddělených podlaží, se jen občas objevily tonetky, někdy jedna, někdy dvě, na závěr dokonce pět. Režiséři už nevědí, co by měli dělat, aby přišli s něčím novým, neobvyklým.
Tak hned z kraje. Vůbec se nezhaslo, to je teď nový zlozvyk, a po předehře uprostřed mezi obecenstvem najednou povstal takový mladý muž s platinově blond přelivem. Myslel jsem, že je mu špatně a chce jít ven, jaké však bylo moje překvapení a těch lidí, co seděli vedle něho jistě ještě větší, když se otočil zády k jevišti a začal zpívat úvodní árii, na forbíně a u „kapes" vedle orchestru se pak zpívalo ještě často. Mimo pár perverzních scén, jako když Osmin Blondu obsouložil před její árií zezadu vestoje, anebo když při pijácké scéně, než usnul, tvrdě „vyjel" po Pedrillovi, postavy spolu v podstatě nekomunikovaly, nejmarkantnější to bylo v kvartetu na závěr 2. dějství, kde zpívaly oba páry v rozdílných podlažích a každý od sebe mnoho metrů daleko.
Ještě překvapivější byl pak závěr. Po Osminově árii se zvedla jedna z opon a na oněch zmíněných tonetkách seděli spoutáni všichni dopadení. Přes oči měly nalíčenou černou pásku. Myslel jsem zprvu, že je hadrová, ale dalekohled odhalil, že je líčená. A když jim konečně dal paša milost, zvedli se ze židlí, ale k velkému překvapení nešly páry k sobě. Belmonte byl s Blondou a Pedrillo s Konstancí a nikdo z nich spolu neměl žádný fyzický kontakt, jenom zpívaly ono závěrečné díkuvzdání pašově blahosklonnosti, k tomu vzadu černě oděný sbor halasně pašu Selima velebil, jak to ostatně Mozartova opera předepisuje. Vrtalo mi hlavou, proč se páry nenašly, ani se o to nesnažily, snad černá páska přes oči naznačovala, že byli oslepení. Ale že by pak ještě tak důrazně pašovi děkovali? Pravda, daroval jim život.
Tedy další inscenace s otevřeným koncem namísto předepsaného happy endu, který si vyžadoval v Mozartově době a ještě dlouho potom žánr buffo opery byť v podobě singspielu. Šťastně ostatně končí i Fidelio a Čarostřelec psané rovněž formou německého singspielu. Představení mělo ještě jednu neobvyklost. Hrálo se bez pauzy, ale to mně nijak nevadilo. Zato dirigent Philippe Jordan znovu osvědčil, že po svém slavném otci podědil talent. Sám k němu přidal píli a erudici a dnes je, ač dosud mladý, velkou nadějí operních domů. Však je také na roztrhání. Tedy další člověk, kterého si musím dát do seznamu. Sólisté nebyli zas tak zvučná jména, ale podali výkony na úrovni, celkový koncertní ráz inscenace jim nijak nebránil soustředit se na pěveckou stránku svých rolí a oni toho plně využili, protože árie se zásadně zpívaly na jednom místě, pohyb byl vždy jenom nepatrný a to se týkalo i árií Osmina, kde měl Reinhard Dorn co dělat, aby svůj temperament udržel na uzdě. S Pedrillem (Florian Hoffmann) i Blondou (Anna Prohaska) ovšem šili všichni čerti, to Belmonte (Daniel Behle) a Konstance (Maria Bengtsson) se lehčeji dostávali do sošných pozic.
Ale Mozartova hudba, a hlavně dirigent Jordan, který dělal s orchestrem i sborem skutečné zázraky, se nakonec zasloužili o pěkný zážitek. Pořád je ještě lepší, alespoň pro mě, zatnout zuby, občas i zavřít oči a vychutnat si vynikající hudební provedení, protože živé provedení prostě žádný sebelepší reprodukovaný záznam nemůže nahradit.
Třistaletá sexuálně neukojená hraběnka
> Wiener Staatsoper - Petr Iljič Čajkovskij: Pikovaja dama
Tak zase Vídeň. Po světě je plno znamenitých operních domů, ale Vídeňská státní opera je jediná. Nejen pro svou širokou dramaturgii, ale především vynikající orchestr, sbor a jedinečné sólisty. Každý večer je tu svátkem, hvězdy operního nebe se tu střídají jako apoštolové na orloji. Každý večer jdete najisto. Kdo je slavný ve světě, ten má ve Vídni otevřené dveře. A místa k stání, která se prodávají až 80 minut před začátkem představení, cenově dostupná každému, vám umožní vidět, co chcete. Jenom je třeba odhadnout, kdy se postavit do fronty.Měl jsem štěstí, druhá řada v přízemí, tedy na místech k stání, to je terno. Plno známých štamgastů, všichni si zanadávali na novou oponu, teď je tu zaveden zvyk, protože se nelíbila ta z padesátých let, že je každou sezonu nová. Teď tam, jaksi v mlhách, prosvítají tři velké postavy. Vídeňská inscenace Pikové dámy je ovšem poznamenaná postmoderní režií Very Nemirovy, která kdesi napsala, že nezačne s přípravou inscenace, dokud ji „nepopadne" koncepce. Tak ta ji teď popadla a posunula celý děj do putinovského Ruska. Přeskočila sedmdesát let komunismu a my musíme uvěřit, že tu má šlechta výsadní postavení jako za doby carevny Kateřiny Veliké. Do té se tu ovšem převtěluje hraběnka, která zná tajemství tří karet. Zřejmě zrestituovala zdevastovaný palác v Petrohradě, kde umístila sirotčinec (1. obraz), dívčí penzionát (2. obraz), kde pořádá ples, na němž se odehraje jednak módní přehlídka na kožichy, jednak pornograficky pojatá pastýřská scéna, jež se zvrhne v kolektivní orgie, a na závěr přijde do hlediště sama hraběnka přestrojená za carevnu.
Také další obrazy jsou ve stejné scenerii, ložnice hraběnky, pokoj s katafalkem, kde si posléze dává půlnoční schůzku Líza s Heřmanem, nakonec i herna, kam přinesou mrtvou Lízu. Žádní důstojníci, současná rozhazovačná a rozmařilá elita, která neví, co s penězi. Těmi v bujaré euforii házejí do vzduchu, takže můžou přijít bezdomovkyně s igelitkami a sbírat je. To vše samozřejmě naráží na logiku vztahů i sociálních vazeb. Jedině hraběnčina schizofrenie umožní uvěřit, že by žila dvě stě padesát let, téměř jako Janáčkova Elina Makropulos, protože vzpomíná na autentické postavy ze dvora ve Versailles, kdy vládl Ludvík XV. Co tedy zbylo pozitivního? Především osud Heřmana, který vše prohrál, zbyl mu padnoucí elegantní oblek a vášnivá láska k Líze, aby byl posléze vtažen do zrůdného vztahu s hraběnkou kvůli vidině tří karet. Hraběnka je po něm doslova posedlá, svlékne mu sako, roztáhne nohy na podlaze a Heřman na ní vykoná soulož. Ovšem při orgasmu hraběnka zemře, Heřman je zcela mimo sebe, přitahuje ho i mrtvá, a když se ji snaží na katafalku znovu obsouložit, hraběnka na chvíli ožije a prozradí mu tři karty. Dále už to běží podle původního děje, až na to, což ovšem považuji za jediný dobrý nápad celé režie, že Heřman přijde na schůzku s Lízou, zná karty a nemá peníze na sázku, proto vybrakuje Líze portmonku a ta mu ještě přidá nějaký šperk v etuji.
No, asi věděla, co musí dělat poblázněná ženská, aby si udržela chlapa. Ten ji ovšem už nechce vzít s sebou ani do herny a odvrhne ji. Jak to v takové herně vůbec vypadá, nejspíš nemá režisérka ani ponětí. Zde totiž sází peníze jenom Heřman, není tu ani krupiér, ani bankéř, zato jsou tu prostitutky ve spodním prádle. Ovšem po hudební stránce bylo představení doslova exkvizitní, za dirigentským pultem Seiji Ozawa doslova čaroval. Skvělý byl jako Heřman Aleksandr Antonenko, pohledný přitažlivý mužský a navíc hrdinný tenor, jak má být, Natalia Ushakova neměla piana a občas forzírovala, ale barvu hlasu má krásnou. Anja Silja je už hlasově v troskách, ale pořád je to osobnost, která utáhla nároky této vyšinuté inscenace.
Nenažraný dohazovač na trakaři
> Národní divadlo - Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Opera nejnárodnější, ale svým způsobem i nejnáročnější, dílo, které lze nazvat oním „rodinným stříbrem", o něž je třeba pečovat jako o poklad. To neznamená dělat z něho posvátnou krávu, ale dát mu v repertoáru odpovídající význam. Režisérka Magdalena Švecová to jistě myslela dobře. Neaktualizovala děj, z Jeníka neudělala grázla a veksláka jako většina současných zahraničních inscenací, ale snažila se přistoupit k interpretaci se vší odpovědností. Bohužel se ve většině scén s podstatou Smetanova díla míjela.
Tak především místo pouťové atmosféry životní radosti, optimismu a svátečnosti exponovala ve scéně sekáčů jakýsi pracovní rytmus, který sem nepatří. Dále ve scénách hledala humor jiného ražení, než jaký obsahuje dílo. Uvedu jeden příklad za všechny: Kecal má jakousi pojízdnou kancelář na trakaři. Je to dobré ve chvíli, kdy může psát inkoustem a sypat na mokrý rukopis písek, což je v textu, a většině stylizovaných výprav se to nedaří, ale to je asi tak všechno. Tři fámulusy, kteří v sobě nezapřou taneční konzervatoř, by těžko uživil, dále pak je nepochopitelné, že Ludmila mu nese v košíku jídlo a pití, přece kdyby ho chtěli pohostit, pozvou ho domů. Ale situace stojí opačně, platí dohazovač, to on objednává v hospodě panáky či pivo. Tady se chová, jako by týden nejedl, hltavě se vrhne na jídlo, které mu Ludmila servíruje v kastrolu, a co nesní, smete do svého kufříku. Věc, kterou by neudělal nikdo, natož dohazovač, jemuž šlo o prestiž. Dále režisérka bohužel nepochopila pravou motivaci Jeníkova jednání.
Nejde mu o to využít chyby, že ve smlouvě mezi Krušinou a Míchou není zmiňovaný syn uveden křestním jménem, ale ani o to využít situace a dostat z Kecala tři sta zlatých a nevěstu k tomu, ale přece o to, že Jeník naplní coby ženich literu smlouvy, splní podmínku splacení dluhu (ne marně si to klade jako podmínku, že „jakmile Mařenka a Míchův syn si ruce podají a v sňatek svolí, ustane otec Mícha od naléhání na Mařenčina otce stran dluhu, jsou dočista vyrovnáni"). Jeník moc dobře ví, že by Mařenka podlehla nátlaku rodičů: „Tak si toho Vaška vem, přece nechceš, abychom přišli o barák, o střechu nad hlavou!" Jistě, Mařenka přísahala Jeníkovi věrnou lásku, ale takových slibů padlo. Jeník jde na jistotu a navíc mu kyne naděje, že se při té příležitosti s otcem Míchou smíří, a stane se tak právoplatným dědicem velkého majetku.
Namísto toho režisérka sleduje ideu, jak Kecala totálně zesměšnit před celou vesnicí! To je jistě důsledek vývoje událostí, ale nikoliv hlavní motivace Jeníkova jednání. Komedianti jsou ze zcela jiného pytle než ostatní scény, tady se inscenace režisérce totálně vymkla z rukou. Ani hudební stránka nedopadla nijak ekvizitně. Dirigoval David Švec. Na to, s jakou brilancí hrával orchestr Národního divadla dříve předehru či furianta, jsme mohli se slzami v očích jenom vzpomínat. A co sólisté? Mařenka Petry Šimkové je příslibem, Jeník Jaroslava Březiny, který je především nepřekonatelný jako Vašek, zaujal vyrovnaností i barvou hlasu, rádi jsme mu odpustili, že je tak trošičku při těle. Kecal ve Zdeňku Plechovi nenašel adekvátního představitele, nemá znělé hloubky ani výšky, herecky je spíše toporný a křečovitý. Škoda. Inscenace Prodané nevěsty (i když Rusalka je na tom daleko hůř) dokresluje, jak hluboko jsme s úrovní naší první scény klesli. Proto je třeba napnout všechny síly, aby se to co nejdříve změnilo, a Zlatá kaplička zas bývala to, co dřív.