Dokument doby, jenž bezprostředně zachycuje život českého exilu po roce 1948, je také svědectvím o přátelství dvou rozdílných individualit.
Téměř náhodně byl v Paříži mladým badatelem Janem Zatloukalem objeven, edičně dobře připraven a v brněnským Centrem pro studium demokracie a kultury nedávno knižně vydán, korespondenční soubor mezi spisovatelem Janem Čepem (1902-1974) a dlouholetým pracovníkem Ústavu slovanských studií v Paříži Vladimírem Peškou (1920-2002).
Epistolárních výměn existuje v případě Jana Čepa celá řada, některé byly už knižně vydány, např. korespondence s Janem Zahradníčkem. Tento další vydaný soubor, čepovsky příznačně útlý, je z několika důvodů pozoruhodný. Především je velmi poučný, a to pro znalé i neznalé ctitele Jana Čepa, má celkově dobře zpracovaný poznámkový aparát, jmenný rejstřík (234 jmen), jedenadvacet většinou neznámých fotografií, zasvěcený doslov editora a velmi pěkně upravenou obálku s charakteristickou fotografií protagonistů na pařížském mostě.
V podstatě pracovní korespondence z období 1951-1966, půvabně prostoupená francouzskými slovy a obraty, má velkou vypovídací hodnotu. Ústředním tématem je totiž angažmá obou pisatelů v kulturním vysílání mnichovské Svobodné Evropy. Je to jedinečný a bezprostřední pohled do exilového života, který nebyl v žádném případě snadný a představoval svým způsobem strádání. Autentický pohled do exilového života odpovídá svým duchem věcným vzpomínkám Jaroslava Dreslera (1925-1999), v určité době vedoucího kulturního oddělení Svobodné Evropy (otištěny v časopise Akord pod názvem Slovo a svět).
Pro oba účastníky korespondenčního dialogu byla práce pro rozhlasové vysílání záležitostí existenční, ale i záležitostí jejich étosu. Pro Čepa traumatizující, protože pravidelný provoz s nutností pevných termínů byl pro něho vyčerpávající. Výsledkem této vysilující práce, inspirované termíny, jsou však brilantní meditace a eseje, později vydané knižně (např. Poutník na zemi). Nově vydaný soubor dopisů, v kterém se všechno točí kolem přípěvků do kulturních programů Svobodné Evropy, dnes z odstupu přímo podněcuje a opravňuje uvažovat o knižním vydání Čepových recenzí knižních novinek západní literatury v 50. letech pro pořad Kniha týdne. Podle názoru znalců a pamětníků by tento soubor obstál v knižním vydání i dnes a byl by užitečný.
Knížka obsahující celkem 61 dopisů je významná i jinak. Je totiž svědectvím o přátelství dvou rozdílných individualit (při věkovém rozdílu osmnácti let si důsledně vykali), již zralého katolického intelektuála Čepa a teprve hledajícího mladého intelektuála, ceněného žáka Václava Černého, které by se bez tragického předělu v roce 1948 obtížně setkaly.
Vladimír Peška 18. listopadu 1953 píše z Paříže Čepovi do Mnichova: „Jsem divný člověk, bez víry v cokoliv, který si pracně hledá důvody k životu. Vy jste člověk zcela opačný, máte svou nesnadnou a těžkou víru. Styk s Vámi mne, tuším, nějak poznamenal, něco ve mně zanechal." Klasický případ setkání a potýkání člověka duchovního (křesťana) a člověka praktického (agnostika). Peška dokládá svými dopisy i svým jednáním, jak byl Čepem ovlivněn a zasažen, třebaže ne ke všemu jeho počínání byl nekriticky obdivný. O podobném kouzlu Jana Čepa vypovídali i jiní, kteří měli štěstí ho poznat i osobně. Kéž by i dnes tak silně působili na své agnostické prostředí i všichni soudobí křesťanští intelektuálové.
Milý Vladimíre...
Milý Maestro...
Vzájemná korespondence Jana Čepa a Vladimíra Pešky (1951-1966)
Centrum pro studium demokracie a kultury
188 str., 249 Kč
ISBN 978-80-7325-200-7