Správcové mocností evropských, společným platidlem spojených, prý zase jednou špatně spí, trápí je tentokrát finanční situace Hellady. I ve Francii se přemítá, jak zachránit kasu řeckého spojence, jenže opět se vznáší ve vzduchu věčná, leč zbytečná otázka, jak zabránit dalšímu plýtvání a třeba i dostat peníze zpět.
Lidé jsou nepoučitelní. Kdyby si Nicolas Sarkozy vzpomněl na svá léta na lyceu, přestal by chtít změnit nezměnitelné a četl by si před usnutím ironického humanistu Francoise Rabelaise: „...nebude-li se nic půjčovat, bude z tohoto světa jen psinec, jen pletichárna, zvrhlejší než pletichárna rektora v Paříži..."
„Ale kdy se zbavíte dluhů?" ptal se Pantagruel. „O řeckých kalendách," odpověděl Panurgos, „až celý svět bude spokojen a vy budete dědit sám po sobě. Pán Bůh mě chraň, abych se jich zbavil! Pak bych už nenašel nikoho, kdo by mi půjčil findu." O této háklivé pravdě debatují hrdinové Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel a jejich argumenty baví čtenáře víc než půl pátého století. Klaunský břichopas Panurgos je přesvědčuje, že dluhy jsou základním poutem světa, projevem soudržnosti a přímo kosmického principu udržujícího planety v pohybu. Není příjemnějšího místa k životu než společnost, kde se věřitelé denně modlí za zdraví svých dlužníků. Dluhy jsou podle něj velikou duší světa, která i podle mínění akademiků oživuje všechny věci, bez nich by lidé zahynuli.
Známe případy, kdy si toto bezstarostně bohémské pojetí ekonomiky osvojily i celé státy. Pamětníci rádi vyprávějí třeba o opulentních bálech maďarských diplomatů v Paříži mezi světovými válkami, kdy se finance jejich země podobaly hluboké černé díře. Méně bujarý je však dnes například pohled na úvěrové pasti afrických států, jejichž nálada nevypadá na tancovačku.
Rabelaisův Pantagruel namítá svému příteli Panurgovi, že je nestoudné půjčovat si, místo aby člověk pracoval a vydělával si. Dlužen prý může být jen lásku a náklonnost. Nezdá se vám, že tahle slova, tak asketicky správná, zapáchají poněkud nudou? Jako když anarchistického osla popásajícího se ve stínu olivovníků najednou zapřáhnete do káry. Očekávali byste marně, že se nadšeně opře do nákladu. Just se nehne z místa, povaha mu nedá.
To ovšem neznamená, že by klasik neměl pravdu, když píše: „Neboť dluhy a lži jsou zpravidla spolu sdruženy."