exkluzivně on-line
Norský král a Rusalka
> Oslo, Den Norske Opera - Antonín Dvořák: Rusalka
Vypravit se do Osla za Rusalkou byl tak trochu husarský kousek. Ovšem stál za to. Nová budova opery má skvělou architekturu, leží přímo v mořském zálivu hned vedle hlavního nádraží. Akustika je výborná, sál prostorný a také přístupové cesty mají až monumentální impozantnost. Shodou okolností představení navštívili král s královnou, takže jsem zažil pro nás dosti neobvyklou situaci - při každém příchodu krále do sálu se diváci spontánně stavěli do pozoru a hymnu zpívali v citové exaltaci a s národní hrdostí na své království.
O první přestávce jsme všichni rádi přijali královo pozvání na sklenku šampaňského (či jablečný mošt). Rusalku zpívali česky, a když se moje sousedka dověděla, že je to moje mateřská řeč, byla u vytržení. Dvořáka milují, a že se zpívalo česky, považují za naprostou samozřejmost. Hudebně bylo pochopitelně někdy víc snahy než dokonalosti, ale celek byl víc než odpovídající. Jako princ se uplatnil v této roli již ostřílený Miroslav Dvorský, z ostatních jmenujme především dramaticky koncipovanou rusalku (Solveig Kringlebotn), dále představitelky ježibaby (Randi Stene) i cizí kněžny (Itziar Galdos) a především vodníka (Magne Fremmerlid), který upoutal tklivou kantilénou.
Režie (Paul Curran) přišla s trochu podivnou koncepcí: vše byl zhmotnělý sen mladé dívky, která sní o svém princi a vše se jí zdá; do vodníka si promítá svého dědečka, do lesních žínek své spolužačky a při čarování ježibaby ožívají její hračky i kouzelný hrad z jejího dětského pokoje. Pojetí scény neumožňovalo dovést příběh do závratných výšin adorace duchovní lásky, síly oběti a vykoupení smrtí, ale v zásadě umožňovalo navodit poetickou atmosféru díla i divadelnost. I díky hudebnímu nastudování (dirigent Eivind Gullberg Jensen) se hluboce lidskou pohádku o nenaplněné touze podařilo završit adekvátním uměleckým dojmem. Rozhodně to byl jeden z večerů, na které se nezapomíná.
Prosťáček ve válečném běsnění
> Oper Frankfurt - Karl Amadeus Hartmann: Simplicius Simplicissimus
Kdyby německý skladatel Karl Amadeus Hartmann (1905-1963) nenapsal nic jiného než operu Simplicius Simplicissimus, zapsal by se do dějin hudby 20. století nesmazatelnou stopou. Jde totiž o dílo doslova geniální, na pomezí opery a oratoria, které je naplněno nejen sugestivními situacemi a výraznými charaktery, ale především dramaticky vybičovanou hudbou. Hartmann se sice hlásil k dědictví Schönbergovy školy, ale v jeho díle dochází k záměrnému prolínání tonality s volnou atonalitou, dvanáctitónovou techniku nepoužívá důsledně, řídě se totiž přesvědčením, že „hudba se skládá proto, aby ji lidé poslouchali".
Proto zaujme velmi barvitá orchestrace, přestože je obsazení komorní, Hartmann při vší ironii nesklouzává nikdy k parodii, neváhá rozvinout zpěvní hlasy do široce vyklenuté vokální linie, která se tu však mísí s recitativy i mluveným slovem. Děj čerpal z Grimmelshausenova románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus a odehrává se za třicetileté války. Vypravěč to na začátku i na konci oznamuje: „Roku 1618 mělo Německo 12 milionů obyvatel, roku 1648, když válka skončila, jenom 4 miliony." A i mladému hrdinovi jde stále o krk, v 1. dějství se ho ptá lancknecht, kde je statek, aby mohl všechny povraždit, v poslední scéně zase vtrhnou na jeviště sedláci a všechny pověsí, guvernéra, tančící dámu i toho lancknechta a další přítomné, jenom Simplicius vyvázne.
Režie Christofa Nela dala jednotlivým scénám napětí i pitoresknost, ovšem soudobé kostýmy byly zase jako pěst na oko. Příběh z třicetileté války a současné kostýmy, jak si to stádnost žádá. Jenom nevybočit z řady. Škoda, mohlo to být jedinečné představení.
Znamenitá byla představitelka hlavního hrdiny Claudia Mahnke, jde totiž o kalhotkovou roli, také Dietrich Volle jako lancknecht a Hans-Jürgen Lazar jako guvernér přesně postihli drsné charaktery ve vypjaté válečné situaci.
Nabucco bez meče a blesků
> Oper Frankfurt - Giuseppe Verdi: Nabucco
Když se otevřela opona a viděl jsem sbor v současných kostýmech, hned jsem věděl, která bije. Zase jedna z variant aktualizací. Těch Nabucců v soudobých kostýmech se vyrojilo poslední dobou tolik - Vídeň, Mnichov, Berlín - tak proč by ne taky Frankfurt? Děj zůstal zachován, jenom si režisérka Bettina Giese nedokázala poradit s biblickými úkazy, kdy blesk Boží srazí k zemi nejprve rouhajícího se krále a v posledním obraze zase sochu pohanského boha Baala.
Režisérka si s tím hlavu nelámala, blesky se prostě nekonaly, horší to bylo s mečem, který má vrátit Abdallo Nabuccovi. Místo meče mu odloupl jeden cíp z královské koruny a bylo „po vtákách". Jenom mi - jako ostatně vždycky - nebylo jasné: Nabucco v kožeňáku, Abigaille v červeném kalhotovém kostýmu a Ismaele v černém obleku s bílým rolákem mají naznačovat spolu s dalšími současnými kostýmy, že se příběh babylonského krále odehrává za našich dnů anebo zůstává doba autentická, jenom kostýmy jsou anachronické?
Asi nemá smysl nad tím dumat. Současné kostýmy k dnešní režii patří jako základní rys a je zbytečné se pokoušet dopátrat, proč tomu tak je. Jinak frankfurtský Nabucco znovu potvrdil vysokou úroveň tohoto operního domu. Jak kolektivní tělesa, tak sólisté odvedli znamenitou práci. Sólistickému obsazení dominoval především Željko Lučić v roli titulní, ale i Sorina Munteanu jako Abigaille, Magnus Baldvinsson jako Zaccaria a Alfred Kim jako Ismaele podali špičkové výkony. Také dirigent Mark Shanahan nás nenechal na pochybách, že si s Verdiho hudebně-dramatickým stylem umí poradit.
Rád bych našel i na režii něco pozitivního. Rozhodně to byla práce se sborem v prostoru scény, zejména slavný sbor vzpomínajících Židů naaranžovala režisérka na schodišti do neobvyklého tvaru, jakéhosi kosočtverce, jako by se tiskli a opírali jeden o druhého, a naopak zase sbor uniformovaný do stejnokrojů nějakého stranického hnutí, opěvující Abigaille na začátku 5. obrazu, byl rozestaven po celém schodišti s poměrně velkými mezerami. A také herecká práce v detailu měla svou vnitřní dynamiku, škoda jen, že „strašidlo aktualizací", které obchází evropskými operními domy, nedovoluje režisérům dodržovat jednotu děje, času a místa, prostě jakoukoliv logiku staví na hlavu.
Triumf královny ulice
> Národní divadlo Praha - Georges Bizet: Carmen
Za dirigentským pultem debutoval Robert Jindra a rázem předvedl, co to je žhavý temperament i tragická nostalgie. Jeho pojetí hýří všemi barvami, oslňuje při předehře i poutá živou eruptivností sborových scén (především začátek posledního dějství), ansámblům (skvělý kvintet) dokázal vtisknout hudební esprit a hudebním frázím jejich vnitřní dramatičnost, což se zvláště uplatnilo ve strhujícím závěru obrazu v horách. Výraznou posilou byla Češka s exotickým jménem Hannah Esther Minutillo v roli titulní.
Dnes zpívá v Paříži, v Mnichově i jinde a její vyzrálý výkon přináší dokonale cítěné fráze plné vášně a ohně i tragicky podbarvené tóny v předtuše smrti. Ve scénách s donem Josém vyhrotila srdceryvný příběh lásky od okouzlení přes erotické vzplanutí až k pohrdání a nenávisti.
Je to opravdu Carmen citově nezávislá a nepoddajná, nezkrotný živel v temperamentu i silná osobnost v odhodlání. Je to přesně ona „královna ulice", kterou, jak se nechal režisér Jozef Bednárik slyšet, ve své inscenaci nemínil prezentovat. No, navzdory jeho představám - jistě pomýleným - se „královna ulice" vrátila v plném lesku. A dobře tomu tak. Představení ovšem působilo pozitivně i jako celek.
Dobrý den měli také Valentin Prolat (don José), Roman Janál (Escamillo) a Dana Burešová (Micaëla), i menší role vesměs seděly.