O Bosně a Hercegovině se často mluví jako o „malé Jugoslávii", srdci bývalého státu jižních Slovanů, kde se slévají hlavní etnické i náboženské proudy. Není divu, že nejslavnější „jugoslávský" spisovatel pocházel právě odtud.
Ivo Andrič se narodil koncem 19. století v bosenském Travniku (tehdy v Rakousku-Uhersku) do rodiny chorvatských katolíků. Jeho životní osud byl pohnutý. Studoval slovanskou literaturu v Záhřebu, Vídni, Krakově a Štýrském Hradci, ale již na počátku první světové války byl zatčen za rozvracení monarchie. Po válce dokončil studia a stal se úspěšným diplomatem nově vzniknuvšího státu jižních Slovanů. Před vypuknutím druhé světové války byl jmenován vyjednavačem v nacistickém Berlíně. Svůj život zasvětil myšlence jugoslávské jednoty.
O tohoto spisovatele soupeří tři státy - Bosna, Chorvatsko a Srbsko. Je škoda, že spory o jeho původ, či hodnocení jeho politických postojů někdy přehluší dílo samotné. Andričovo poselství o minulé, zmizelé Bosně je nadčasové, líčí soužití rozmanitých kultur i etnik, místo, kde se setkává několik civilizačních vlivů. Paradoxem je, že jeho myšlenky získávají větší váhu dnes, kdy se Jugoslávie rozpadla, než v době jeho života.
Andrič býval českým čtenářům důvěrně znám. První překlad vyšel už v roce 1919, další následovaly v druhé půlce let třicátých, nakrátko se do produkce českých nakladatelů pak vrátil po druhé světové válce. Podstatná část překladů vyšla ovšem až poté, co odezněla „roztržka" mezi Jugoslávií a státy sovětského bloku. Roku 1958 vyšla v Klubu čtenářů Travnická kronika, která se dočkala tří vydání. Andričovy knihy vycházely v různých nakladatelstvích - za jeho domovskou značku bylo ovšem možné považovat Státní nakladatelství krásné literatury a umění, později proměněné v Odeon - blahé paměti. Během let jsme poznali Andriče romanopisce, povídkáře, publicistu, autora pro děti. Ukázky jeho básnické tvorby se objevily i v jedinečné antologii Sarajevo, město poezie (1971), která zůstává i po letech skvostnou připomínkou snu o soužití národů a náboženství, snu, kterému realita dala tragicky za vyučenou...
Na konci osmdesátých let, poté co roku 1987 v Odeonu vyšel třísvazkový výbor z románů a povídek, Andrič z dohledu tuzemských čtenářů nadlouho zmizel. Vrací se až nyní, zato však ve velmi reprezentativním souboru šesti svazků, které už svou podobou a jednotící kazetou jakoby zvýrazňovaly, že autor je jedním z vážených laureátů Nobelovy ceny za literaturu - získal ji v roce 1961. Vydavatelem je občanské sdružení Lastavica (Vlaštovka), které působí v Praze a v němž jsou aktivní příslušníci jihoslovanské diaspory u nás. Dodejme, že pro Lastavicu je jen jedna z kulturních aktivit, které se dějí pod záhlavím - Slovanský jih přátelům českým. Loni to byl například koncert Gorana Bregoviče na Staroměstském náměstí nebo vydání kuchařky Lahůdky od Jadranu, kterou sestavil znalec jihoslovanského prostředí a špičkový překladatel Dušan Karpatský. Ten je editorem a jedním z překladatelů zúčastněných na projektu andričovského výboru. Redakčních prací na souboru se ujala Irena Wenigová. Svými překlady jsou pak zastoupeni O. F. Babler, Milada Černá, Jiří Fiedler, Viktor Kudělka, Milada Nedvědová a Vladimír Togner.
První dva svazky souboru obsáhly románové kroniky Most na Drině a Travnická kronika. Román Slečna se ve třetím svazku sešel se souborem povídek, které pak pokračují i ve svazku čvrtém. Pátá kniha přináší posmrtně vydaný román Omerpaša Latas a povídkový soubor Dům o samotě. Závěrečný svazek přináší hutný výběr z drobnějších textů, dotvářejících obraz jedinečného díla - najdeme tu eseje (například o Františku z Assisi či Goyovi, básně, zápisky... Na více než sto dvaceti stánkách je pak možné seznámit se s detaily autorova životaběhu. Životopis sestavený Radanem Popovičem obsahuje četné citace ze spisovatelovy korespondence.
Celý soubor Spisů je (redakčně, typograficky i polygraficky) připraven velmi důkladně, se zjevným zaujetím a profesionální péčí. Ivo Andrič se vrací opravdu důstojně a se vší parádou. Podstatná část nákladu směřuje do knihoven a škol.