Dne 12. února uplyne 100 let od narození výrazného výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého. V šedesátých letech minulého století byl kurátorem Galerie Václava Špály. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl nucen se odmlčet a publikoval pouze v samizdatech. Tak vyšla například jeho kniha věnovaná Marcelu Duchampovi a nazvaná Úděl umělce - Duchampovské meditace. Po něm nazvaná Cena Jindřicha Chalupeckého je významným oceněním, které může získat český výtvarný umělec ve věku do 35 let.
Byl jsem Chalupeckému hodně blízko po mnoho let. Našel si mě sám. Kdosi mu vyprávěl o Výstavě na zdi a dalších akcích, které se děly na Novém Světě a on mě vyhledal, poněvadž ho podobné věci zajímaly. Bylo to někdy v roce 1964. Vzal si ode mne dokumentaci mých akcí, rozeslal je po světě a já se najednou ocitl v prestižních publikacích světové avantgardy.
Náš vztah procházel mnoha peripetiemi, ale nikdy nevychladl. Hádali jsme se, samozřejmě o umění, a to dokonce i veřejně, na stránkách Výtvarné práce. Já mu vyčítal, že nerozumí tepu doby, a on mně, že jsem nesnášenlivý reformátor.
Jelikož jsem si uměním po léta nic nevydělal, sháněl jsem peníze všelijak. Mimochodem, Jindřichu Chalupeckému jsem za drobný peníz vymaloval byt. Nosil jsem mu i prádlo z prádelny, ale za to mě neplatil. Později, v 70. letech, když jsem už měl auto, vozil jsem paní Haukovou do lázní. Také bezplatně. A přes svízele s Jiřinou Haukovou i rád.
Jindřich Chalupecký si velmi zakládal na tom, že neudělal doktorát, a tedy není doktor (lidé ho tak někdy nazývali), i když nikdy neosvětlil, proč toho nedosáhl. V souvislosti s tím si vzpomínám na starý film, kde Plachta v roli profesora také nemohl získat doktorát z přehnaného pocitu odpovědnosti, ale jsem si vědom, že taková představa je asi trapně romantická. Na tomto místě musím zdůraznit, že J. Ch. byl velmi vzdělaný, i když se jeho vzdělanost možná nekryla se strnule akademickými nároky. Když doma pracoval na svých textech, měl vždy oblečené montérky. Na tom si zakládal a zdůrazňoval to. Asi aby dal najevo (a to i sobě), že je dělník psaní, nikoliv spisovatel. To byl určitě projev jeho romantismu.
Když jsem se seznámil se svou pozdější ženou Marií, která byla kulometnou písařkou na stroji, přepisovala Chalupeckého texty, například tlustospis o Duchampovi. Opisovala i básnické sbírky Jiřiny Haukové, jejichž úprava byla komplikovaná. Moje žena přepsala i originál Hrabalovy Příliš hlučné samoty a texty Jiřího Koláře pro samizdatové edice. I to byl druh vztahu, který často překračoval běžnou spolupráci.
Jindřich Chalupecký měl zvláštní povahu. Přesto, že působil spíše jako žena, měl v oblibě dámy, především umělkyně a určitě se do nich zamilovával. Jsem přesvědčen, že to bylo vždy platonicky, i když jsem, samozřejmě, všude nedohlédl. Pro jeho jemné fluidum řada umělců a teoretiků světové scény ráda přijala přezdívku „babička avantgardy", kterou jsem pro něj vymyslel. Pamatuji si, jak ji stále opakoval Pierre Restany (známý francouzský teoretik umění), kterému se ten titul strašně líbil.
Když jsem byl ve vězení, zavolal J. Ch. mé ženě, sešel se s ní na Václavském náměstí a daroval jí peníze, aby rodina nestrádala. To byl pro něj poměrně netypický čin, pro který určitě potřeboval velké odhodlání.
Jindřich Chalupecký měl to, co se příslušným argotem nazývá „umělecký čuch". Velice ho zajímali lidé, které okolí považovalo za outsidery, a u tzv. normálních umělců oceňoval především jejich vedlejší „méně významné" aktivity.
V 30. letech si objevil dílo Zdeňka Rykra, kterého tehdejší umělecká avantgarda vytlačila na okraj. Považovala ho za eklektika, poněvadž Rykr procházel uměleckými směry téměř s postmoderní lehkostí a nikde trvale nezakotvil. Jeho talent se nechtěl nechat svázat schématy ismů. Vzpomínám si, jak Chalupecký prosadil Rykrovu výstavu v r. 1965 v Oblastní galerii v Liberci. Tehdy mě doporučil jako autora plakátu. Jelikož se výstava jmenovala Neznámý Rykr, navrhl jsem plakát jako prázdnou bílou plochu, jen v pravém rohu dole byl do čtverečku napsán titul výstavy a datum. V Liberci se tvářili velmi kysele a jsem přesvědčen, že plakát akceptovali pouze z úcty k Chalupeckému. Nakonec ho vytiskli v malém formátu a na špatný papír a tak jeho smysl zmařili.
Chalupecký v 30. letech také vnímal surrealismus, ale nezajímal ho Štýrský a Toyen, ale František Janoušek, který byl dlouho opomíjen. Pak si našel své vrstevníky, kteří začínali jako surrealisté (Gross, Hudeček, Zívr ... ), se kterými založil Skupinu 42, jejímž byl teoretikem a která už mířila jinam. Členem skupiny byl také Jiří Kolář. Všude v literatuře nacházím, jak je jméno Jindřicha Chalupeckého spojováno s prací a osobou Jiřího Koláře, ale ono to bylo trochu jinak. Chalupecký napsal kvalitní esej o Kolářově tvorbě, poněvadž si uvědomoval, že je dobrá, ale jako člověka neměl Koláře vůbec rád. Přiznal mi, že se mu o Kolářovi špatně píše. Připadal mu hrubý. Tehdy jsem to zcela nechápal, myslel jsem si, že je to zbytek nějaké mladické rozepře, ale dnes, kdy mi povaha Jindřicha Chalupeckého připadá čím dál víc „dívčí", chápu, že Kolářovy kladenské kořeny mu nemohly vyhovovat.
Vývoj Chalupeckého nebyl přímočarý. Jako řada jeho vrstevníků inklinoval po 2. světové válce ke komunismu. Stačí si vzpomenout na otevřený dopis, který napsal svému kolegovi ze Skupiny 42 Ivanu Blatnému, jež emigroval do Británie.
Chalupeckého zatlačila do defenzívy a do opozice tehdejší socialistická společnost. Ale více než vládnoucí komunistická strana to byli lidé z umělecké oblasti, kteří mu měli za zlé, že se zajímá o věci na okraji scény a ne o ně, a tak ho uklidili do uměleckoprůmyslové oblasti (dlouhá léta pracoval v ÚBOKU). Komunističtí pohlaváři umění nerozuměli, většinou je ani nezajímalo, a tak si lidé z umělecké oblasti vyřizovali osobní účty pomocí politických zbraní, což bylo zvlášť nechutné. (Znám to i z vlastní zkušenosti.)
Chalupeckého hvězda začala ožívat až v polovině 60. let, aby byl po r. 1968 opět zatlačován do izolace.
Jako červená nit se všemi Chalupeckého úvahami táhne představa, že ta nejlepší umělecká díla vznikají mimochodem, v okamžiku kdy umělec vědomě netvoří, jen si nějak hraje. Ta představa je zajímavá, lákavá, ale v řadě případů velmi problematická. Když si znovu a znovu pročítám Chalupeckého texty, čím dál víc si uvědomuji, že to jsou romantické příběhy. Příběhy o lidech tak, jak je viděl a chtěl vidět, básník Jindřich Chalupecký. To ho nesnižuje, spíše naopak. Ač neměl rád Karla Teigeho, v mnohém se mu podobal. Chalupeckého pohled na svět byl směsicí levicových utopických vizí, trošky reálných představ a zkušeností s moderním uměním.
Zajímavé bylo, jak negativně vnímal Voskovce a Wericha, jejichž práci neuznával a pohrdlivě se o nich vyjadřoval jako o zlaté mládeži.
- Protest proti zlaté mládeži,
- spisovatel v montérkách s úřednickou tváří,
- syn univerzitního profesora, který se orientoval v umění přesto, že
- nebylo jeho oborem,
- svazek s přeintelektualizovanou a psychicky narušenou básnířkou,
- romantické a nenaplněné vztahy k nejrůznějším ženám,
- velká a asi zbytečná kniha o nepochopeném Marcelu Duchampovi.
Asi bych mohl podobné obrazy kumulovat dál. Chci jimi jen vyjádřit, že Jindřich Chalupecký byl velkou osobností s mnoha rozpory. Takové však velké osobnosti bývají (možná, že právě v tom tkví jejich velikost), a proto vnímejte tento vzpomínkový text jako věnec lásky a vděčnosti, který pokládám na Chalupeckého hrob.
Autor je od roku 1999 generálním ředitelem Národní galerie v Praze.