Chcete-li něco učinit proti globálnímu oteplování, kupte si balenou vodu z Fidži. Nejen že tak možná přispějete k záchraně arktických ledovců, ale navíc půjdete s dobou. Holdují jí totiž ekologičtí aktivisté či hlavy států stejně jako bohatí liberální mecenáši i hollywoodské celebrity. A to i přes to, že se dováží přes půl světa, její americký producent neodvádí tamní vládě žádné daně, obyvatelé ostrovů strádají chronickým nedostatkem pitné vody a zemi vládne brutální vojenská diktatura.
Pokud pijete balenou vodu, tak jste už určitě okusili Fiji Water. Nebo jste ji přinejmenším okusit chtěli. Dokonce, i když je dovážená z opačného konce planety a i když za ni v supermarketu zaplatíte trojnásobek toho, co za jiné balené vody, Fiji Water je momentálně v USA nejoblíbenější dováženou balenou vodou, přičemž předstihla dokonce i Evian. Společnost utratila miliony nejen na propagaci údajných blahodárných účinků svého produktu na lidské zdraví, ale i na posílení svého ekologického kreditu a charitativní činnost. Spojte si to s typickou lahví ozdobenou veselými ibišky, a není divu, že se všichni od Obamových až po Paris Hiltonovou napájejí balenou vodou z Fidži.
Takové je neodolatelné kouzlo designu. Od chvíle, kdy realitní a těžařský magnát David Gilmour v roce 1995 založil společnost Fiji Water, trůní jeho firma na pomyslném vrcholu popkulturního lesku a progresivní politiky. Hlavním marketingovým stratégem a spoluvlastníkem společnosti je Lynda Resnicková, známá liberální mecenáška, která se mezi řečí ráda zmiňuje o svých přátelích, zakladatelce internetového blogu Huffington Post Arianně Huffingtonové a přední americké ekologické aktivistce Laurie Davidové. („Přirozeně se znám skoro s každým, kdo v tomhle světě něco znamená," svěřila se Resnicková britskému deníku Observer v roce 2005. „S každičkým magnátem, s každou filmovou hvězdou".) Módní manhattanský hotel Carlyle nalévá do misek pro psy výhradně Fiji Water a loňský prestižní festival hudby, filmu a interaktivní kultury South by Southwest v texaském Austinu nabízel návštěvníkům detoxikační vodní lázně sponzorované společností Fiji Water. „Každý kousek humřího sašimi," doporučovala v roce 2007 kuchařská celebrita Nobu Matsuhisa, „by měl být na sedm až deset minut ponořen do Fiji Water."
Fidži ve stínu Fiji Water
A navzdory tomu, že se balená voda stala terčem kritiky jako symbol zbytečného plýtvání, voda z Fidži se zdá být vůči této kritice imunní. Fiji Water měla v roce 2007 celostránkový inzerát v „zeleném čísle" časopisu Vanity Fair, který byl obklopen reportážemi o ztenčování světových zásob pitné vody. Dvě lahve stály mezi Al Gorem a Mosem Defem během debaty o klimatických změnách na portálu MySpace. A Fiji Water popíjeli panelisté na konferenci „Život po kapitalismu", která se konala v roce 2004 ve Washingtonu během protestů provázejících sjezd Republikánské strany; obchodní zástupci Fiji Water byli dokonce oficiálními dodavateli balené vody na loňském sjezdu demokratů, mezi jehož delegáty rozdali desítky tisíc lahví.
V propagačních materiálech společnosti na křídovém papíře nenajdete nic o epidemiích tyfu, které řádí mezi obyvateli Fidži kvůli tamní zdravotně závadné vodě, o tom, že firma má navzdory rétorice o finanční transparentnosti sídlo v daňových rájích na Kajmanských ostrovech a v Lucembursku, ani o skutečnosti, že její typické lahve se vyrábějí z umělé hmoty v továrnách poháněných naftou ve vzdálené Číně a putují ke svým ekologicky uvědomělým zákazníkům tisíce mil. A už vůbec nic se z nich nedozvíte o vojenské juntě, pro kterou je Fiji Water hlavním zdrojem globálního uznání a legitimity. (Gilmour označil hranaté lahve za „malé vyslance" národa sužovaného chudobou.)
„My jsme Fiji," stojí na billboardech rozesetých po ostrově a slogan je až děsivě výstižný; bezútěšná realita souostroví Fidži živoří ve stínu zářivé reklamy na Fiji Water.
Patnáct litrů pro rodinu týdně
Na mapě Fidži vypadá, jako by někdo do vod oceánu rozhodil hrst konfet. Stát tvoří více než 300 ostrovů, které poskytly exotické exteriéry filmům Modrá laguna a Trosečník nebo reality show Survivor. Hlavní město Suva je rušná multikulturní křižovatka s nákupními centry, koloniálními budovami a restauracemi nabízejícími speciality s kari kořením. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou turistika a cukrovarnictví. Fiji Water uvádí, že se podílí 20 procenty na vývozu a 3 procenty na HDP země, které činí 3900 dolarů na hlavu.
Cesta k továrně Fiji Water obnáší čtyřhodinové kodrcání podél vulkanického úpatí údolí Yaqara. Naší poslední zastávkou vzdálenou půl hodiny cesty od továrny bylo městečko Rakiraki s náměstím obklopeným zaprášenými obchody a s velkým reklamním nápisem „Dárkové krabičky ve tvaru rakví na prodej - nejlevnější ve městě". Můj průvodce od Lonely Planet mne varoval, že voda v Rakiraki „není vhodná ke konzumaci" a v obchodech s potravinami byly naskládány kartony s Fiji Water v ceně 90 centů za půl litr, tedy téměř za cenu, jakou za ni zaplatíte v USA.
Rakiraki je ilustrativní ukázkou toho, s jakými potížemi zápasí Fidži při zásobování svého obyvatelstva pitnou vodou - chátrající inženýrské sítě, nedostatek studní, nefunkční nebo zatopené čističky a sucha, která se s postupujícími klimatickými změnami budou jen zhoršovat. Dobrá polovina země byla občas závislá na přídělech nižších než patnáct litrů na rodinu týdně; špinavá voda vedla k epidemiím tyfu a nákazám parazity. Pacienti si údajně do nemocnice museli nosit vlastní vodu a děti si stěžují, že vodovodní kohoutky ve škole plivají mušle, listy a žáby. Někteří Fidžijci začali rozbíjet požární hydranty a podplácet řidiče cisteren, aby je pravidelně zásobovali vodou.
Autobus mne vysadil na opuštěné křižovatce, kde se oprýskaný nápis - v angličtině, fidžijštině a hindštině varující potenciální vetřelce - zmítal pod nápory tropického větru. Jakmile jsem prošla bránou továrny, bylo bukolické ticho vystřídáno hučením strojů chrlících kolem 50 000 hranatých lahví (vyráběných na místě z plastu dováženého z Číny) za hodinu. Výroba probíhá v dvoupodlažní tovární hale, kde se čtyřiadvacet hodin denně pět dní v týdnu lisují, plní, zátkují, polepují etiketami a balí do kartonů lahve vody.
Odsud se voda rozesílá do čtyř světových stran; podle vyjádření společnosti putuje na lodích, které by na své cesty vyplouvaly tak jako tak, a náklad balené vody z Fidži zvyšuje jejich spotřebu jen o dvě procenta. V roce 2007 Fiji Water oznámila, že hodlá dosáhnout minusových emisí, když od počátku roku 2008 začne se snižováním svých uhlíkových emisí o 120 procent prostřednictvím offsetových investic do životního prostředí a energetiky. Zároveň se ještě před rozjezdem offsetových programů zavázala už během následujícího roku snížit objem svých emisí oxidu uhličitého o 25 procent a používat 50 procent obnovitelných energií, čehož chce zčásti dosáhnout výstavbou větrné elektrárny v areálu závodu.
Ofsetové programy byly ústředním motivem pětimilionové marketingové zelené kampaně, která nehorázně nabádá konzumenty, aby bojovali proti změnám klimatu tím, že budou pít balenou vodu z dovozu. Na webových stránkách společnosti se dočtete, že vzhledem k ofsetovému programu na snížení emisí kysličníku uhličitého o 120 procent uchráníte koupí jediné lahve Fiji Water zemskou atmosféru před takovým množstvím uhlíkových emisí, jako kdybyste místo jízdy autem šlapali pět bloků po svých. Bývalý viceprezident společnosti pro udržitelný růst Thomas Money v roce 2007 ve svém blogu na serveru Huffington Post uvedl, že „kdyby všichni pili jenom Fiji Water, udrželi bychom mořskou hladinu na její nynější úrovni".
Fiji Water se rovněž do roku 2010 zavázala snížit množství používaného obalového materiálu o 20 procent. Hranatý tvar lahví je podle společnosti praktičtější z hlediska přepravy a navíc vypadá atraktivně. V roce 2000 se jeden vedoucí pracovník společnosti vyjádřil, že „Fiji Water vyrábí obal, který vypadá, jako by se do něj vešlo víc, než kolik toho skutečně pojme, a naším zájmem přirozeně je, abychom přiměli zákazníka zaplatit víc."
Prodávat balenou vodu dováženou z opačného konce světa ekologicky uvědomělým zákazníkům může znít jako protimluv. To nicméně společnosti nebrání, aby svůj produkt inzerovala nejen jako luxusní požitek, ale také jako absolutní nezbytnost pro elitu, která dokáže ocenit jeho čistotu. Společnost vede agresivní kampaň proti svému hlavnímu konkurentovi, vodě natočené z kohoutku, když ji odmítá pokládat za „reálnou nebo životaschopnou alternativu", která může na rozdíl od „živé vody" z Fidži obsahovat „až 4000 různých kontaminantů". „Dnes se už nemůžete spolehnout na veřejné ani na soukromé dodavatele vody," napsala spolumajitelka Lynda Resnicková ve své knize Rubies in the Orchard (Rubíny v sadu).
Bez čeho se Hollywood neobejde
Před několika lety společnost vyměnila své původní logo s vodopádem za palmové listoví s ibiškem: „Povrchová voda!" píše Resnicková ve své knize. „Jako kdyby naše voda pocházela z povrchového zdroje. Vodopád musel jít za každou cenu pryč." Jeden oběžník společnosti citoval objev jistého obchodníka se solnými krystaly, který tvrdil, že Fiji Water se vyrovná „známým, zázračným schopnostem ‚svatých léčivých vod' z francouzských Lourdes nebo portugalské Fatimy." Nato plynule přešel od katolického mysticismu k science fiction a dodal, že „elektromagnetická frekvence vody z Fidži stimuluje náš autoregulační systém".
V souladu s jejím vysokým marketingovým profilem se balené vodě z Fidži dostává více než průměrná míra publicity; od placené prezentace v seriálech Rodina Sopránů, 24 hodin nebo Zoufalé manželky až po sponzorování slavnostního předávání cen Emmy, Pochodu kolem světa proti rakovině prsu pořádaného výrobcem kosmetiky Avon nebo turné „Summer Love" Justina Timberlakea je dnes podle Resnickové těžké „najít událost, jíž se účastní naše cílová zákaznická skupina, a my při tom nejsme". Už v roce 2001 zařadil časopis Movieline Fiji Water mezi „desítku věcí, bez nichž si mladý Hollywood nedokáže představit svůj den".
V interview pro deník Times David Gilmour konstatoval, že „s pitnou vodou se dennodenně trestuhodně plýtvá". Měl by o tom něco vědět. Než se pustil do podnikání s balenou vodou, podílel se na rozjezdu Barrick Gold, současné největší světové společnosti zabývající se těžbou zlata, která se angažuje ve všech klíčových nalezištích od Tanzanie až po Pákistán. Doly společnosti, často situované ve vyprahlých končinách jako Nevada nebo západní Austrálie, spotřebují desítky milionů litrů vody k produkci zlata metodou kyanidového loužení.
Gilmourova přítomnost na Fidži byla nepřehlédnutelná dávno před tím, než se dal do podnikání s balenou vodou. V roce 1969 založil společnost Southern Pacific Hotel Corporation, která se za finanční podpory několika saúdských princů rozrostla v největší hotelový řetězec v regionu. Mezi jeho investory a poradce patřili například nechvalně známý obchodník se zbraněmi Adnan Khashoggi nebo George H. W. Bush; v roce 2004 mu Colin Powell za jeho práci na Fidži udělil Cenu ministra zahraničí USA za vynikající výsledky v podnikatelské činnosti. Mezi Gilmourovy podniky na Fidži patří i exkluzivní rekreační středisko Wakaya, které se pyšní tím, že zde na jednoho hosta připadá šest členů obsluhy, a které hostilo například Billa Gatese, Nicole Kidmanovou a Keitha Richardse (který zde spadl ze stromu).
Na počátku 90. let se Gilmourovi donesly zvěsti o společné studii fidžijské vlády a humanitárních organizací, podle níž se podél severního pobřeží největšího ostrova měl nacházet obří rezervoár podzemní vody, jehož délka se odhadovala na víc než 27 kilometrů. Pronajal si půdu nad vodní nádrží na 99 let, přibral do party bývalého fidžijského ministra životního prostředí a spustil mezinárodní marketingovou kampaň, která vyzývala zájemce z celého světa, aby přijeli okusit vodu z éry „před průmyslovou revolucí". Až do dnešního dne má společnost Fiji Water k podzemnímu rezervoáru prakticky exkluzivní přístup; notoricky zkorumpovaná a chronicky slabá vláda nebyla schopná zajistit peníze a nezbytnou infrastrukturu, aby z něj mohla pro své lidi čerpat pitnou vodu.
Jak vypadá charita v ráji
Když se Gilmour v roce 2004 rozhodl společnost prodat, byla Fiji Water čtvrtou nejpopulárnější dováženou balenou vodou v USA. Našel vděčné kupce v Resnickových, kteří zbohatli, když provozovali doručovatelství květin Teflora a obchod se sběratelskými kuriozitami Franklin Mint. Manželský pár usazený v Beverly Hills vlastní rovněž miliardová aktiva v agrobyznysu, přičemž na jejich pozemcích se pěstuje tolik mandlí, pistácií a granátových jablek, že budou nejspíše největšími pěstiteli těchto plodin na západní polokouli. Vlastní také společnost na výrobu pesticidů Suterra a Lynda Resnicková se svou značkou Pom Wonderful prakticky sama v USA vytvořila módní poptávku po granátových jablkách.
Fiji Water nebyla zdaleka první investice Resnickových do vodohospodářství. Před lety získali kontrolu nad jedním z největších vodních rezervoárů v zemi Kern Water Bank na okraji kalifornského Central Valley. Tento rozsáhlý zádržný systém, vybudovaný v roce 1999 z veřejných zdrojů na ochranu před suchem, zachycuje vodu z kalifornských akvaduktů a z řeky Kern; odhaduje se, že na volném trhu by měl cenu asi 180 milionů dolarů a podle listu Los Angeles Times Resnickovým do roku 1994 umožnil zdvojnásobit rozlohu jejich ovocných a ořechových sadů.
Díky ziskům z podnikání se Resnickovi stali významnými hráči na politické scéně, když jen za poslední desetiletí oba vynaložili na volební kampaně po 300 tisících dolarech. Podporovali zejména prominentní demokraty, Obamu, Johna Edwardse, Hillary Clintonovou, Ala Frankena, oba ale přispěli také na prezidentskou kampaň Johna McCaina. Dávají miliony muzeím, ekologickým organizacím a rozličným charitám: Lynda je členkou správní rady Aspenova institutu a Stewart sedí v komisi mezinárodní organizace pro ochranu přírody Conservation International.
Na továrnu šli s oštěpy
Charitativní činnost, jíž se však Fiji Water chlubí nejraději, jsou její aktivity na samotném Fidži - od ochrany tropických deštných pralesů až po financování vodohospodářských a sanitačních projektů a zakládání mateřských školek. Dlužno dodat, že některé z dobročinných aktivit společnosti jsou spíše zbožným přáním nežli realitou; ačkoliv Lynda Resnicková trvá na tom, že firma „používá výhradně biopaliva", továrna na Fidži je poháněna dieselovými generátory a projekt na záchranu 50 000 akrů deštných pralesů - již dnes avizovaný na etiketách Fiji Water - dosud čeká na úvěr. Přesto však Resnicková v interview pro rozhlasovou stanici WNYC minulý rok prohlásila: „Děláme toho pro ty bohem zapomenuté lidi tolik. Žijí v ráji, ale jejich život je nesmírně, nesmírně těžký."
Fiji Water má dobré důvody utratit pár kapek ze svých zisků v místě svého podnikání. Během převratu v roce 2000 malý oddíl vesničanů vyzbrojených oštěpy a dynamitem využil dočasného chaosu, obsadil továrnu a vyhrožoval jejím zničením. O dva roky později společnost založila Vatukaloko Trust Fund, charitativní sdružení zaměřené na pomoc vesničanům žijícím v okolí továrny. Patrně pod vlivem nepříjemností roku 2000 dnes vedení firmy neustále připomíná svou roli v ekonomickém životě země. „Příjmy z našeho exportu zpřístupňují obyvatelstvu vodní zdroje tempem, jemuž fidžijská vláda nikdy nebyla schopna sekundovat," svěřila se firma v roce 2008. „Kdybychom přestali existovat," chlubil se téhož roku viceprezident pro udržitelný rozvoj Mooney, „velká část jejich ekonomiky by zmizela, školy, které jsme postavili, by skončily a vodohospodářské projekty by byly zastaveny."
Money se nicméně nezmínil, že ačkoliv Fiji Water poskytuje pomoc chudému národu, těží z jedné neocenitelné výhody: z bezdaňového statutu, který byl společnosti udělen hned při jejím založení v roce 1995. Společnost to tehdy ospravedlňovala tím, že balená voda je riskantní byznys s nejistými vyhlídkami do budoucnosti. V roce 2003 David Gilmour prohlásil, že ambicí Fiji Water je „stát se největším daňovým poplatníkem v zemi". Daňové prázdniny, které měly původně vypršet v roce 2008, však i nadále trvají a vláda ani společnost se nevyjadřují k tomu, zda a kdy by mohly skončit. A když se fidžijská vláda pokusila ze společnosti vyrazit nějaký ten dolar navíc, reakce byla méně než vstřícná. Minulý rok, když se vláda pokusila uvalit na produkty společnosti daň, označila to Fiji Water za „drakonický" krok (termín, který nikdy nepoužila v souvislosti s porušováním lidských práv zdejším režimem) a na protest dočasně zastavila výrobu.
Jakkoliv Lynda Resnicková vyzývá soukromé společnosti k „transparentnímu veřejnému chování", podle všeho si dobře uvědomuje, že, jak píše ve své knize, „o transparentnosti se daleko snadněji hovoří, než se uskutečňuje v praxi". Společnost nesděluje ani ty nejzákladnější údaje o svém podnikání (jako například celkovou výši svých charitativních výdajů) a podnikla značné úsilí, aby zamaskovala svá aktiva v tajných daňových rájích; podle soudních záznamů z minulého roku je firma na Fidži vlastněna jistou lucemburskou společností a její americké ochranné známky jsou registrované na Kajmanských ostrovech.
V danou chvíli fidžijská vláda není s to se společnosti Fiji Water efektivně bránit. Právě naopak. „Zkušenost nás učí, že musíme pracovat na svém marketingovém profilu," uvedl fidžijský velvyslanec ve Washingtonu v roce 2006 a dodal, že pracuje spolu s Resnickovými na zvýšení prodeje Fiji Water v USA. Lahev Fiji Water zdobí webovou stránku velvyslanectví a vláda dokonce vydala sérii poštovních známek s motivem Fiji Water - na třídolarové známce jsou vyobrazeny děti svírající v rukou charakteristické hranaté lahve s balenou vodou.
Společnost Fiji Water si v řadě zemí nechala patentovat slovo „FIJI". (Některé země její žádost zamítly, ne však USA.) Pronásledovala také jiné místní producenty balené vody, kteří se odvážili použít jméno země k marketingovým účelům. „Nemáme peníze, abychom se s nimi soudili," říká Mohammed Altaaf, vlastník společnosti Aqua Pacifik, která označení „Fiji" ze svých produktů raději stáhla. „Je to, jako by někdo vyráběl vodu s názvem America Water a upíral všem ostatním právo používat slovo ‚America'".
Na kritiku svých praktik má společnost jednoduchou odpověď: „Nedisponují nekonečně mnoha příležitostmi pro ekonomický rozvoj," uvedl Mooney v interview pro U. S. News & World Report, „ale balená voda je jednou z nich. Když si někdo koupí láhev vody z Fidži, kupuje pro tuto zemi prosperitu. Bez Fiji Water," dodal, „nemá Fidži šanci."
Reportáž, jejíž zkrácený překlad přinášíme, byla převzata z časopisu Mother Jones.
http://www.czechfreepress.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1701:valka-o-modre-zlato&catid=91:ekologie&Itemid=483
http://mundoacademico.unb.br/users/rachelmoraes/12625261511702741112141704181.pdf