Ačkoli, alespoň pokud vím, většina české mužské spisovatelské veřejnosti nenosí penisové pouzdro a ženy se nezdobí kroužkem v dolním rtu, vnitřně se dělí podle schématu nativních kmenů.
Základní osu, která rozděluje společenství po vzoru osad jihoamerických indiánů na dvě poloviny zvané moiety, tvoří listopad 1989. První moietu představují ti, kteří před tímto datem oficiálně publikovali. Bez ohledu na jejich počet jsou instinktivně pokládáni za polovinu slabší. Naopak za silnější je považována nebo se považuje, těžko posoudit, moieta druhá, jejíž jedinci se pyšní odznakem „Nesměl". Někdy se k nim rádi přidávají i ti, kteří tak trochu směli.
Podobně jako u Bororů člení se moiety v klany. Rozeklanost předlistopadově publikujících spočívá na kritériu, jež by opoziční polovina nazvala mírou kolaborace. Aktivní přisluhovači tehdejšího režimu, ať už z přesvědčení či úslužnosti, jsou tiše ostrakizováni i svými méně aktivními kolegy z bývalého Svazu českých spisovatelů, takže se cítí být v roli dnešních nových disidentů, aniž přitom převlékli kabát. Jestliže první moieta se dělí na klan aktivních a klan pasivních, ta druhá obsahuje klan spisovatelů, kteří zůstali doma, a klan exulantů nejrůznějšího data.
Jako by toho napodobování nebylo dost, opisují čeští literáti od primitivů i dál. Každý z klanů má své kasty. Jde zde patrně o transpozici hierarchie, kterou nalezli vědci u Mbayů-Kaďuvejů. Zjednodušeně by se dalo říci, že příslušníci klanu se dělí na vyšší, střední a nižší kastu. Vyšší psáči přebírají emblematickou funkci, reprezentují klan vůči vnějšímu světu, propůjčují mu svou tvář, aniž je jejich postavení závislé na funkci v profesní organizaci nebo na jiné formalizované struktuře. Skrze svou roli v klanovém kultu si nárokují odpovídající porci poct a odměn, i když při pohledu z větší dálky se může jevit jejich privilegované postavení jako neodůvodněné a naprosto nezávislé na důsažnosti díla. Střední kasta kryje šamanům a náčelníkům záda, formuje útočné šiky z nižších bojovníků a velí jim v přečastých válkách s konkurenčními klany a moietami.
Falešné však by bylo představovat si, že uprostřed všeobecné řevnivosti panuje alespoň mezi soukastovníky klid a mír a spolupráce. Omyl. Zde se totiž české spisovatelstvo od domorodé kultury emancipovalo a nepovažuje už za svůj kapitál kmenové mýty, tradice a funkce, nýbrž opravdu kapitál v pravém slova smyslu. A to je konkurence všech se všemi.