Zaznělo to minulý týden jako Knížákovo Waterloo. Není ale nic tak vzdálenější realitě, jako tato domněnka. Kde se vzala, tu se vzala zpráva, že ředitel Národní galerie Milan Knížák hodlá opustit po deseti letech tuto funkci. Ne, ředitel Knížák sice není kníže, ale způsob, jakým oznámil svůj plánovaný odchod, a to údajně do dvou let, působí jako performance, jimiž býval vždy proslulý.
Ministr kultury Václav Riedlbauch, který se na mocenské šachovnici pohybuje jako mezi nášlapnými minami, jistě nebude předčasně Knížákovi mandát ukončovat, na to nemá „politický mandát". Může jeho odchodu pouze velebně požehnat.
Knížákovo jmenování před lety bylo přeci výsledkem posvěcení, tehdy ještě v rámci tzv. opoziční smlouvy (mezi ČSSD a ODS). A Knížák si z těch časů, rukou železnou a pevnou, přinesl výzbroj na dalších deset let. Z Národní galerie, trpící dlouhodobě ponorkovou nemocí, navíc dokázal vytvořit instituci, která se nepotápí, i když někomu může stále připomínat Titanic. Někteří jeho pasažéři raději sami vyskákali. Jiným trochu pomohl, v rámci programu „čištění chlévů svých"...
Tradice Národní galerie měla vždy sklon k autokracii. Když v roce 1990 odcházel po dvaceti třech letech z postu generálního ředitele Jiří Kotalík, vypukla v národní instituci válka o nástupnictví. „Poslední středoevropský velmož" zanechal odkaz, který byl v demokratických poměrech obtížně realizovatelný. Utkali se s ním všichni, kteří v 90. letech do galerie nastoupili: vzpoury, agitace, závist. Muž proti muži, sbírka proti sbírce. Nynějšímu řediteli, který v galerii zavedl „knížecí pořádek", nemůže přijít na jméno část odborné obce, ani aktivní umělci. Ti, kteří s ním spolupracují, jsou slyšet méně.
Nemohu se zbavit dojmu, že Knížák svým vyjádřením o odchodu jen testuje kvalitu ovzduší. Místy to dokonce vypadá, že to bude on, který jmenuje svého dauphina. Není málo regionálních pešáků, kteří se už nyní chystají, každý z nich má v tornistře svou maršálskou hůl. Ne, tato bitva skutečně nevypadá jako Knížákovo Waterloo...