Kdyby, kdyby ... Obyvatelé Etarei, města snů uprostřed venkovské přírody, by dojížděli za prací rychlodráhou Alweg, noviny a teplé rohlíky by dostávali do bytu potrubní poštou a o víkendech by si za humny zahráli golf. Kde? Kousek za Prahou.
Okrouhlo, Záhořany, Libeř, Libeň a Zvole. Pět malých obcí na jižním okraji Prahy, které si dodnes zachovaly svůj vesnický charakter. Většině z nich se zatím vyhnula i takzvaná satelitní výstavba a tak vrcholem obecních tužeb zůstávají prozaické záležitosti jako je kanalizace nebo lepší autobusové spojení s metropolí.
Všechno mohlo být jinak. Vesničané ze zmíněných obcí se už před čtyřiceti lety mohli stát prvními obyvateli Etarei, města snů, které by se rozkládalo na jejich pozemcích. Za prací do Prahy by dojížděli rychlodráhou Alweg, noviny, léky a ještě teplé rohlíky by dostávali ráno až do bytu potrubní poštou a o víkendech by si mohli zahrát kriket a golf. Nestalo se. Možná bohužel, možná bohudík.
Brožuru pojednávací o satelitním městě Etarea objevila nedávno v Archivu hl. města Prahy Kateřina Jíšová, která se jako badatelka zabývá historií pražských sídlišť. Na první pohled ji udivil rozsah i hloubka studie, stejně jako nezvykle vysoký počet odborníků z nejrůznějších oblastí vědy a techniky, kteří se na jejím vzniku podíleli.
„Viděla jsem už projekty řady pražských sídlišť, ale tohle bylo něco mimořádného," tvrdí archivářka. Když o Etarei referovala vloni na podzim na mezinárodní konferenci o vývoji velkoměst od konce války do pádu komunistických režimů v Evropě, byli projektem udiveni i zahraniční historici. Překvapilo je, že se tak propracovaný a nadčasový projekt zrodil už před čtyřiceti lety právě v komunistickém Československu. „Autoři studie určitě museli mít volnou ruku, když svoji představu spojení člověka s přírodou prostřednictvím satelitního města dotáhli do takových detailů," domnívá se Jíšová.
Perla jihu
Projekt Etarea byl dokončen v roce 1967. V té době už v Praze stála nebo se stavěla sídliště Petřiny, Invalidovna, Hloubětín, Zahradní Město, Pankrác, Novodvorská, Krč a Lhotka. Etarea však měla být něco úplně jiného. V případě, že by počet obyvatel metropole přesáhl milion, se měla Praha dále rozvíjet výstavbou satelitních měst v okolí. Existovala představa, že tento kruh satelitů začne na severu rozšířením Kralup nad Vltavou a skončí na jihu úplně novou perlou, satelitem Etarea pro 135 000 obyvatel.
Zadavatelem studie byla státní komise pro vědu a techniku a její realizací pověřila Pražský projektový ústav. Práce na samotném projektu vedl známý architekt Gorazd Čelechovský, který předtím zaujal projektem Zahradního Města. Jako nejbližší spolupracovníky si Čelechovský vybral architekty Jaroslava Stehlíka a Vladimíra Sýkoru. Podobu satelitu mu však pomáhalo řešit mnoho dalších specialistů z rozličných oborů. Byli to především odborníci na nové stavební materiály, dopravu, sociologové zastoupení odborníkem na urbanizaci Jiřím Musilem, přizván byl dokonce i odborník na výživu z ústavu hygieny.
Legendární „práh" města měl být položen nad soutokem Vltavy a Sázavy. Proč právě tady, to se asi těžko dozvíme, neboť ani jeden z hlavních architektů už bohužel nežije. „Posázaví určitě nejlépe odpovídalo myšlence architekta Čelechovského přenést městského člověka do přírody a vlastně ztotožnit místo bydlení s místem rekreace," soudí archivářka Jíšová
Tento kraj byl navíc velmi řídce osídlen. Jedinou větší obcí zde bylo městečko Jílové, které se podle plánů mělo stát předměstím Etarei. Od samotného satelitu by je ale oddělovaly dvě velké vodní nádrže, které měly vzniknout přehrazením Záhořanského potoka. Na jejich březích se počítalo celkem s pěti kilometry pláží.
K rekreaci posloužily okolní lesy s rozvětvenou sítí cyklistických a pěších stezek. Z toho, co se v okolí nabízelo, projekt využil i letiště Točná jako základny pro letecké sporty. Samozřejmostí měly být dětská hřiště a fotbalové plácky, plavecké bazény i kriketová hřiště. Autoři projektu nechtěli obyvatele města ochudit ani o sporty považované tehdejším režimem za „buržoazní". Pro Etareu navrhli několik tenisových kurtů a také dvě golfová hřiště. Všem těmto sportovním zařízením měl kralovat městský stadion pro 25 tisíc diváků.
Satelity uvnitř satelitu
Stadion stejně jako divadlo či koncertní sál měly stát ve středu města. Kolem něj se mělo rozkládat třináct obvodových center, oddělených od sebe pásy zeleně a malými potůčky. Jednotlivé obvody měly mít zhruba deset tisíc obyvatel. V nich byly další kulturní zařízení jako kina, knihovny, galerie a také orgány státní správy - tehdejší národní výbory, soudy, policie, požární stanice, banky a samozřejmě také obchody, restaurace a hotely. Zajímavá zmínka je o projektu o mateřských školách. Učitelky se v nich v takřka domáckém prostředí měly starat maximálně o 5 - 10 dětí.
Pokud jde o vlastní domy, chtěla Etarea nabídnout širokou škálu možností bydlení v mnohapodlažních činžácích a vedle nich i v terasových, kaskádových, atriových, řadových ale také klasických rodinných domcích. Velikost bytů vycházela ze standardů běžných koncem 60. let, kdy se pohybovala od 16 do 64 m2. Výhledově se měly stavět byty od 18 do 70 m2, později dokonce od 21 do 83 metrů čtverečních.
Ke spojení s metropolí měla být využita především železnice a rekonstruovaná silniční síť. Skutečnou lahůdkou však byl Alweg, jednokolejná rychlodráhá, která by po sestoupení z náhorní plošiny vedla vltavským údolím a v centru metropole by navazovala na MHD.
Zřejmě s ohledem na každodenní dojíždění do Prahy projekt do podrobnosti řešil i takové věci jako stravování obyvatel. Rozšířit sféru volného času měla hlavně velkovýroba polotovarů. Ty se měly dodávat do domácností jakousi podzemní potrubní poštou nebo dodávkovým vozem. Potrubí mělo sloužit také k rychlé dopravě léků, novin a to v intervalu 3 - 12 minut.
Těžké probuzení
Mohli bychom pokračovat, ale je třeba se vrátit ze snu do reality. Po dokončení projektu byl ještě zhotoven rozměrný model celého města. Ten byl, jak zjistil ostravský televizní štáb, který Etareu zařadil do cyklu Zašlapané projekty, odeslán na světovou výstavu do Montrealu. Tady sklidil úspěch, nikdo z návštěvníků ovšem netušil, že se vlastně dívá na Potěmkinovu vesnici.
„Přišel rok 1968, okupace, po ní takzvaná normalizace, a nad Etareou se zavřela voda," shrnuje Kateřina Jíšová. „V nové politické situaci dostal přednost vlastně konkurenční projekt, na kterém se koncem šedesátých let také pracovalo. Byla to výstavba Jižního Města."
To nikdy nebylo chápáno jako satelit, šlo o další rozrůstání Prahy, ale tento projekt nakonec dostal zelenou díky předpokládanému snadnému zásobování elektřinou, plynem, vodou a také možností napojení na metro.
Na obranu tvůrců tohoto projektu archivářka dodává, že ani původní idea tohoto celku nebyla špatná. I v tomto případě zasadili architekti sídliště do krajiny s lesy, i tady byla vodní plocha v podobě Hostivařské přehrady. Dominantu měly tvořit dvě bohatě strukturované věže mrakodrapů. Z nich nakonec zbyly jen dva nudné věžáky spojené nahoře jakousi chodbou. Na základě politických tlaků se začala původní výstavba zahušťovat a rozšiřovat až se celý projekt změnil k nepoznání a na jižním okraji Prahy vyrostla známá betonová džungle.
„Obávám se, že podobně jako Jižní Město by v těch časech skončila i Etarea," je přesvědčena pražská archivářka. „Byla to experimentální studie, nemusela být schválena, nejhorší ale je, že se nad ní za normalizace definitivně zavřela voda. Byl zničen i nákladný model města a tak se tímto dílem v pozdějších časech nemohl nikdo inspirovat."
Po Etarei tak zůstala jen brožurka přeložená do francouzštiny, pár fotografií modelu a několik výkresů. Po smrti jejích hlavních tvůrců zůstává záhadou i samotný název satelitu. Co se za ním skrývá? Jde o náhodný shluk písmen, zkratku nebo obyčejné spojení dvou latinských slůvek at a area - a oblast? Můžeme jen hádat.
Šéf projektu Etarea ing. arch. Gorazd Čelechovský se po výpravě do světa fantazie navrátil do reality a mj. vypracoval projekt tehdejšího Domu sovětské vědy a kultury, prodejny Čajka a restaurace Berjozka. Na tomto projektu pracoval i architekt Vladimír Sýkora. Poslední z trojice tvůrců Etarei Jaroslav Stehlík emigroval v roce 1968 do Ameriky, kde také zemřel.