Systémové slabiny zahraniční politiky v USA podle Zbigniewa Brzezinského: lobbistické obklíčení Kongresu, démonizace domácího protivníka a neinformovanost publika. Je to jen v USA? Mohou za to i novináři?
Barack Obama zatím dokázal vyprodukovat více očekávání než skutečných strategických průlomů, poznamenává Zbigniew Brzezinski na závěr stati ve Foreign Affairs, o které podrobně informujeme uvnitř listu. Autor sice uznává, že Obama americkou politiku významně proměnil a Nobelovu cenu si zaslouží, ale tady se zastavme u onoho rozdílu mezi očekáváním a průlomem. Kde to vázne? Vedle přemíry domácích problémů, které odčerpávaly prezidentovu kapacitu, Brzezinski upozorňuje na tři systémové slabiny demokratického přístupu k rozhodování v Americe.
Tou první je narůstající vliv politických lobby, které se naučily používat Kongres k prosazování skupinových zájmů. Projednávání zahraniční politiky v Kongresu je samozřejmě nutné, zejména v časech rozpočtů, ale tady nejde o státní, ale o soukromé peníze. Lobbisté mívají obrovskou finanční sílu, dokážou pracovat s politickou argumentací, a tak se dopracovali ke vlivu, jaký dosud nebyl zaznamenán. Kongres tlačený lobbisty podle Brzezinského aktivně působí proti rozhodnutím vlády a vnucuje svou vůli prezidentovi. Je tak stále obtížnější prosazovat národní zájmy, jak byly identifikovány odbornou analýzou diplomatických a zpravodajských služeb, a vyhnout se pasti zájmů soukromých.
Tento jev je usnadněn existencí strmého ideologického příkopu, který odděluje demokraty a republikány a redukuje šance utváření konsensuální zahraniční politiky („bipartisanship"). Dokonce, jak Brzezinski smutně poznamenává, povzbuzuje pronikání demagogie do politických konfliktů a otravuje tímto jedem veřejnou debatu. To snižuje možnosti reálné veřejné kontroly vlády. Démonizace protivníka a osobní nenávist spolu s paličskou rétorikou se rozmohly zejména v oblasti, kde nemohou být postiženy právem na ochranu osobnosti - v blogosféře.
Příležitostí pro debatu je méně také proto, že tím vším je obklopeno mimořádně neinformované publikum, pokračuje ve svém chmurném výčtu nestor americké zahraničně-politické analýzy. Poukazuje na četné průzkumy časopisu National Geografic, podle kterých má mnoho Američanů problém s nejzákladnějšími zeměpisnými znalostmi, nemluvě o znalosti kultury či dějin cizích zemí. „Jak se mají tito lidé vyznat třeba v geopolitickém dilematu, kterému Spojené státy čelí v Afghánistánu a Pákistánu?"
Kde by se k těmto věcem taky dostali? Náklad tištěných periodik stále rychleji klesá, místo kdysi zasvěceného televizního zpravodajství jsou nabízeny jen triviální výkřiky, a tak běžná veřejnost má stále obtížnější přístup ke spolehlivým a včasným zprávám o kritických světových událostech. V tomto kontextu jsou pak demagogicky formulovaná řešení přitažlivější, zejména v kritickém okamžiku, konstatuje Brzezinski.
Jeho zkušenost nám nezní cize. V Česku se sice rádi chlubíme vzdělaností, ale dějepis ze škol mizí. Není divu, že je střídán xenofobií v ulicích. Falešní bubáci vytlačují z veřejné debaty ty skutečné, ale to neznamená, že skutečná rizika neexistují. Na jedno z nich jsme narazili nad rozborem výsledků českého zahraničního obchodu, kde je příliš velký podíl Německa, aut a velkých podniků (viz komentář na straně 2). Falešní bubáci přitom potlačovali rozvíjení obchodních vztahů s Ruskem, Čínou, Latinskou Amerikou. Teď zjišťujeme závislost na přesazích domácí hospodářské politiky krizového Německa (šrotovné) a ujíždí nám vlak s partnery, kteří pokračují v rychlém hospodářském růstu.
I u nás je dost k pokoukání, pokud si člověk libuje v divokých slovních přestřelkách, ve kterých se střídají nejbizarnější vzájemná obvinění, ale nikdy nedojde na informace o podstatných věcech. Jak se to stalo? Jak jsme do této situace dospěli? Za totáče jsme nemohli, potom jsme jen neuměli, a teď z pohodlnosti nechceme, dalo by se odpovědět za hlavní proud novinářské obce. V podobném duchu se vyjadřuje mediální odborník Petr Žantovský v pozoruhodném rozhovoru pro páteční Haló noviny, když připomíná očekávání, že média po Listopadu najdou svůj důvod k existenci a svoji svobodu. „Oni ji po určitou dobu našli, ale velice rychle se jí mnozí také zřekli."
Vzpomínám si na situaci, kdy jsme chybějící informace o světě opravdu potřebovali. Bylo to krátce po revoluci a bezprostředně před první válkou v Zálivu. Byly jen zprávy četky, nikdo přesně nevěděl, co se vlastně bude dít. Báli jsme se o ceny ropy, protože se chystala směnitelnost české koruny a drahá ropa by okamžitě odsála naše bídné devizové rezervy. Nakonec jsme vsadili na růst cen ropy a přitvrdili s devalvací, ale ropa hned druhý den války zamířila prudce dolů, protože svět byl předzásoben a přezásoben a nakonec stlačil cenu k rekordně nízkým úrovním. Naše příliš devalvovaná koruna však předurčila na dlouhá léta další vývoj celého českého hospodářství - nejvýhodnější byl vývoz cementu, dřeva, drátů, laciné práce. Nevýhodný byl dovoz technologií, které nemohl při tehdejším kurzu dolaru či marky nikdo zaplatit. Tenkrát jsme pochopili cenu kvalitního zahraničního zpravodajství a do českých sítí bylo rychle vpuštěno také vysílání BBC a Radio France International.
Jako bychom tu zkušenost zapomněli. Snad nám pomůže, že si toho všimli i jinde.