Vyhlídky Haiti po zemětřesení, jak je popsala CNN známá haitská spisovatelka Edwidge Danticat / Přeložil Thomas KULIDAKIS
Edwidge Danticat se narodila roku 1969 v Port au Prince, hlavním městě Haiti. Ve dvanácti letech odešla za rodiči, kteří emigrovali do USA, ale se svou rodnou zemí nikdy neztratila kontakt. Poprvé publikovala ve čtrnácti, od té doby získala mnoho literárních ocenění. Vyučuje tvůrčí psaní na University of Miami a věnuje se problematice uprchlíků a globalizace.
Co zemětřesení pro Haiti znamená?
Je to katastrofa přesahující jakákoli měřítka, protože i když bylo Haiti v minulosti často postiženo sesuvy půdy a povodněmi, toto zemětřesení zdaleka přesáhlo kapacitu země, jak se s tím vyrovnat: postarat se o zraněné, pomoci lidem nalézt lékařskou péči - to je teď příliš velký úkol i pro stát, který často trpí přírodními katastrofami a má zkušenosti s jejich dopady. Současný stav přesahuje vše, s čím se naše země dosud setkala. Na Haiti si většina lidí nemůže dovolit ani základní lékařskou péči. A představte si to nyní, kdy je hlavní nemocnice v hlavním městě Port-au-Prince vážně poškozená. Pro zemi a její lid, který již toho tolik vytrpěl, je to skutečně mimořádná katastrofa.
Smutné také je, že vše nasvědčovalo hospodářskému i politickému vzestupu země. Haiti stálo na počátku období smíru a politického klidu - ve městech Jacmel a Port-au-Prince se stavěly nové hotely. Bill Clinton, zvláštní vyslanec Organizace spojených národů právě v hlavním městě zorganizoval konferenci zahraničních investorů z Latinské Ameriky a Spojených států pro Haiti. Po přírodních katastrofách a politickém násilí minulého roku se začínaly události ubírat dobrým směrem, ale zemětřesení toto všechno rozdrtilo a zbyly jen trosky.
Jak se Haiťané dokážou se zemětřesením vyrovnat?
Kolísám, doufám v nejlepší a obávám se nejhoršího. Vypadá to, že budeme muset vybudovat Port-au-Prince a okolí znovu. Čeho se však obávám nejvíce, je následný řetěz katastrof, které mohou v zemi jako je Haiti udělat ještě horší situaci, než je teď.
Čím?
Důsledky celé této pohromy. Všichni mrtví, všichni zranění, kteří se nemohou dostat k pomoci a mohou znamenat druhou vlnu úmrtí, lidé se zraněním, kteří přežijí, ale narazí na nedostatek jídla - v místě, kde již tak mají všeho jen velmi málo. A teď překročili hranici zoufalství a ztráty naděje.
Jak se země vyrovnávala s katastrofami v minulosti?
My Haiťané jsme známí naší nezlomností a houževnatostí, protože i po mnoha minulých přírodních a politických tragédiích jsme se vždy dokázali znovu odrazit ode dna. Nikdy jsme nemuseli čelit něčemu podobnému jako nyní, takže tentokrát to může trvat trochu déle. Ale v haitském lidu je výjimečně silný duch. Právě teď vypadá situace extrémně špatná, ale Haiťané se vzpamatují a vše vybudují znovu. Samozřejmě, Haiti bude potřebovat obrovskou pomoc, ale lidé v sobě mají schopnost ji využít k obnově, a také to udělají.
Jakou pomoc?
Budeme potřebovat pomoc od všech svých sousedů, mezinárodního společenství, soukromých i vládních dárců. Ráda bych vyzvala k podpoře organizací, které jsou již na místě - Partners in Health, Doktoři bez hranic a Americký Červený kříž. Lidé mají tendenci se při tragédiích semknout. Nelze si představit smutnější den pro Haiťany, než je tento. Budeme potřebovat každého.
Máte nějaké zprávy o své rodině?
Stále se snažím najít bratrance a tetu a desítky příbuzných z širší rodiny, kteří žijí v Port-au-Prince. Můj manžel má dva strýce ve městě Carrefour, které bylo také velmi poškozeno. O těchto našich blízkých na ostrově bohužel nemáme žádné zprávy. Dosud jsme získali informace pouze o mé tchyni, která žije na jihu v Les Cayes a od několika přátel ze stejného města, kteří mají jako zázrakem přístup k telefonu a internetu. Nicméně stále doufáme, naděje nás neopouští. Nedokážete si představit kolik lidí je ve stejné situaci - v očekávání jakékoli, byť sebemenší zprávy.
Žijete v haitské komunitě v Miami na Floridě. Jaká je tam atmosféra?
Každý je někde uvnitř a sleduje televizi. Šla jsem do kostela v Malém Haiti, kde všichni jen seděli s telefonními kartami a mobily, a celou dobu vytáčeli znovu a znovu příbuzné a známé na Haiti, kteří byli nedosažitelní. A modlili se. Jediné, co nyní lidé chtějí, je prostě být spolu. Viděla jsem tam muže, který pracuje na blízkém parkovišti, a ten pořád chodil dokolečka, jako v transu. Když jsme spolu mluvili, řekl mi, že neslyšel o své ženě. „Je to pro nás tak cizí," řekl. „Nikdy ve svém životě jsem se s ničím takovým nesetkal."
A nejen to. Lidé si myslí: „Mohl jsem ztratit své milované, ale také svou zemi." Stejně jako všichni ostatní se cítím tak hrozně a smutně. Ale Haiti je typ místa, kde se lidé vyvinuli s neuvěřitelně silnou vůlí. „L'union fait la force," zní národní heslo Haiti, v jednotě je síla. V momentech, jako je tento, k němu přilnete, stejně jako lpíte na všem ostatním. Připomíná mi, že pocházím ze země, která nikdy neměla šanci. Od počátku byli Haiťané národem otroků, kteří se později stali první černošskou republikou na světě. Od tohoto historického precedentu se musíme odrazit a doufat, že přijde znovuzrození.