Řemeslo literárního kritika není k závidění. Kritik čtete z povinnosti, často bez radosti. Musí číst - a dočíst. A pak i napsat. Není divu, že hledá jakoukoli příležitost, jak se vysvléci ze svěrací kazajky povinnosti. Pro Pavla Janouška, který se psaní literárních recenzí více méně pravidelně věnuje od počátku osmdesátých let (tedy téměř čtyři desetiletí) - a přitom s literaturou profesně obcuje i jako historik, lexikograf a od roku 1999 také jako ředitel Ústavu pro českou literaturu - se takovým „vysvléknutím" stal převlek. Zejména v Tvaru a částečně i v Hostu vytvořil během posledního desetiletí starého a prvního desetiletí nového století celou galerii kritických postav a pseudo-kritických postaviček, za něž se kryje. Důvody jsou dva - i když autor sám uvádí jen jeden („...protože mě to baví..."). Pseudonym mu dovoluje být „jiný" než Janoušek - a dokonce být i „jiný" než literární kritik obecně. V Elišce F. Juříkové vytvořil například typ nekompromisní až nelítostné intelektuální kritičky. „Obyčejní" lidé z rodiny Burdovy a jejího okolí, píšící v jakémsi slováckém pseudodialektu, mu umožňují zemitý a humorný nadhled nad literaturou. Zvláště tento druhý pól - v němž se vyvléká ze zákonitostí literární recenze a spíše se kloní k jakémusi postmodernímu volnému tvaru - se ovšem může stát pro autora pastí. Vždyť se tu stále pohybuje na ostré hraně mezi mudrlantstvím a tlachavostí. Vyvstane to zejména, když se dílčí příspěvky roztroušené v čase ocitnou na jedné hromadě knižního výboru.
Pavel Janoušek sestavil ze svých článků „kritikovu abecedu", řadí totiž nikoli chronologicky, ale podle jmen spisovatelů, o jejichž knihách referoval. Jako každý kritik má své favority, a na druhé straně i autory, na které má (někdy až téměř nespravedlivě řízně) spadeno. Ale i to patří k literárně kritickému řemeslu. Stejně jako touha nenechat zetlít své texty, svá slova i soudy, ve starých ročnících časopisů, po nichž časem mnohdy už nikdo ani nevzdechne, a přenést je do trvalejší, a také vznešenější podoby knihy - byť brožované. Nic na tom nezmění ani krycí motto připsané v dialektu mailující Adéle Burdové: „Takze smysl tej knihy je v tom, ze nema zadny smysl, a at uz ji ctete tak nebo tak, stejne v tom budete mit maglajz a zadny smysl nenajdete."
Hra na Juříkovou, Burdovi a spol. odhalením identity končí. Ale končí i sama hra? Kdo na jejich místo, Pavle Janoušku?
(Pavel Janoušek: Hravě i dravě. Kritikova abeceda. Academia 2009, 368 str., 350 Kč, ISBN 978-80-200-1777-2)