Ve vynikající postmoderně nepostmoderní próze před našimi zraky jako by napořád zálibně poletovaly něžné chuchvalce rozpomínání…
Moderní epiky je v naší literatuře zapotřebí jak soli, kterážto je, jak známo, nad zlato, leč právě epikou novějšího ražení nynější tuzemské písemnictví pohříchu příliš neoplývá. Někteří postmodernisté se jí navenek vyhýbají jak čert kříži, prestože právě postmoderní umělci dovedou v temperování svých labyrintů příběhů vykouzlit ne-li rovnou civilizační nebo anticivilizační epos, potom přinejmenším velkodechý obraz minulosti i (nebo) současnosti. Pokud se ale tendence k dramatické reflexi lidských dějin skloubí s postmoderním nazíráním rozličných časových rovin a našeho středoevropského prostoru zvláště, románová epika čistého zrna se před námi může zjevit jako na dlani - například v nejnovější, rozsáhlé knize renomovaného prozaika Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici. Žel Češi žijící na Západ od Moravy možná nemají valnou povědomost, kdeže ona románovým gestem zmytizovaná Dřevnice leží - nu, třeba si díky spisovatelově próze tu cestu vodní najdou, ba k ní až do Zlína poběží!
Co se však v Bajajově knize o řece krásné a řece modré tak epického odehrává? Vzpomínání, samé vzpomínání, přímo posedle se odvíjející vzpomínání - a i když nejde o žádnou zbeletrizovanou memoáristiku, životopisného je v této novočasové dřevnické společensko-lyricko-groteskní sáze tolik, až může být čtenář v pokušení namátkou porovnat autorův spis s nedávnými životopisnými vyprávěními Oty Filipa (Osmý životopis) a Ivana Klímy (Moje šílené století), literátů o něco starších. A nebylo by to srovnání nikterak nahodilé, ve všech případech dozajista jde o ilustrační reflexi zejména let padesátých (resp. i čtyřicátých) - a o místy až vyhraněném Bajajově autobiografismu nelze nikterak pochybovat. Jenže autorova kniha o novodějinné scenérii podél Dřevnice čili o Zlíně posledních desetiletí si neklade případné memoárové cíle: je totiž koncipována ve zřetelně odlišné tonalitě. Jistěže tady spisovatel promlouvá i jako přímý aktér a očitý svědek zobrazovaných událostí, jako výrazný subjekt analyzující proud času ve svém stále zralejším vědomí, nad event. primátem autenticity příběhu však u něho zřetelně převažuje tvořivé pojetí.
Věru cokoli, co se v kolotoči a koloběhu roků děje na krásné a modré Dřevnici počínaje čtyřicátými léty a uzavíraje se bezmála zcela nedávnými dny, ať je to život, dějiny, situace osudové nebo osudné, to vše je zde nápaditě přetavováno do umělecké výpovědi sui generis. A ta sice směřuje k epickému reflektování dějin, zároveň ale jako by se mu vzpečovala a stávala se výpovědí povýtce paraepickou. Koneckonců právě takovou, jakou jsou v novějším civilizačním kontextu skoro veškeré člověčí historie, tragické stejně jako groteskní, někdy až brutálně deziluzivní, mnohdy přitom ale i tíhnoucí k poloze uměleckého mementa. V Bajajově románu při pozorném čtení nalezneme všechny tyto naznačené alternativy: prozaik nevytváří rozumářské nebo pranýřující pojednání o uplynulé životní fázi, nýbrž nahlíží ji jako pestrou románovou mozaiku, nicméně nepochybně mozaiku tvořenou, nikoli pouze svědecky zaznamenávanou a zdánlivě neosobně dokumentaristicky registrovanou. V tom je hlavní rozdíl oproti knižním svědectvím Klímy a Filipa: Bajaja nemedituje o tom, co bylo a případně co ještě či znovu je, nýbrž předkládá osobitou stylovou všehochuť v prostoru málem již historické látky.
Ano, próza Na krásné modré Dřevnici se skutečně může jevit v prvé řadě jako mozaika, přičemž z jednoho zorného úhlu jako mozaika marnivě postmoderní, z jiného úhlu pohledu pro změnu zase jako mozaika zpovědně nepostmoderní. Její prvotní iniciační akord přitom nepřišel z mnohotvárných literárních hájemství, nýbrž z neméně tajemných prostranství filmové scenáristiky - z literárního scénáře Federica Felliniho Amarcord. Čarovné slovo slůvko Amarcord, tlumočící mírně deformovanou zkratku ze spojení A mio ricordo, Vzpomínám si, se rovněž v knize zlínského autora stává jakýmsi bájným a kouzelným sezamem otevírajícím brány paměti a souběžně s tím také učiněná stavidla paměťové imaginace. Spisovatel jako by poznovu uviděl, spatřil či uzřel tisíceré výjevy ze svého dětství a mládí, o hojných trsech z dospělého života nemluvě, aby je poté směstnal a shromáždil jakoby prostřednictvím epického (ale i tragikomického) krasohledu - přičemž krasohledu košatě oplývajícího vzpomínkami a rozpomínkami.
Ovšem Antonín Bajaja neměl tváří v tvář tvořivému vzpomínání k dispozici žádné felliniovské Rimini, musel si tudíž postačit - a také mu postačila - s neméně inspirativní, byť bizarně se jevící bajajovskou Dřevnicí - zlínskou řekou života, do níž v žádném okamžiku nevstoupíš podruhé nebo potřetí v nějaké nezměněné podobě. Všechno a všecko přece plyne, vše je v pohybu, vše je ve stavu work in progress, také čas letí o překot - a podobně překotné a kolikrát až bolestně či směšnohrdinsky nedokonalé se jeví též naše vnímání popisovaného románového úprku jednotlivých vteřinek i celých desetiletí. A zmíněné vteřiny se mohou zdát někdy podstatnější než celá desetiletí, některou dekádu si navenek vskutku nejsme schopni uchovat v paměti a nic z ní nevydolujeme, ať se děje co se děje, zato z úlomků okamžiků je možné vytvořit celý lidský vesmír - a jak se ukazuje, třeba i na březích zlínského a desítky roků i gottwaldovského toku s názvem Dřevnice.
Čili máme před sebou román o více než půlstoletí poválečného života, psaný ze všeho nejvíce jako svérázný a kolikrát též rozpustilý krasohled - anebo je to přece jenom mozaika, anebo dokonce postmoderně přetvořená románová kronika? Možná obojí, snad dokonce obojí, poněvadž vlastním epickým smyslem Bajajova vypravování je především objevování světa v průběhu i v kontextu rozlehlé románové retrospektivy, oblouku táhnoucího se od dávných protektorátních let až k rychle se vzdalujícím momentkám ze zcela nedávné přítomnosti. Žánr kroniky si přitom namnoze diktuje, aby to, co posléze vyznívá jako tragické, veskrze nebo alespoň zčásti, se mohlo zpočátku zdát něčím nesmírně lákavým a vábivým, čímsi nesmírně zajímavým, výjimečným až nadskutečným. Spisovatel má vskutku bystrý smysl pro spletitá paradigmata dějin: namátkou postava jedné učitelky, snad kdysi idealistky, později stvůry nenáviděné po celé střední a severní Moravě, může být u něho vnímána zraky dětí ze základní školy jako zapálená bytost, nikoli jako toliko bědná ilustrace k někdejším budovatelským spisbám.
A přitažlivá nejenom svou životní energií, leč opravdu následováníhodná, navíc kalící se jak ocel a toužící po očistném plameni dějin, žena, která si nepřeje nic menšího než polepšit, převychovat a k východním dubiskům tak co nejvíce přiblížit ty nevyzpytatelné Čechy (čti i Moravany, Valachy, Hanáky...) a české děti obzvláště. Takhle se dosti proradně a záludně vynořují i jiné nápadné i nenápadné hvězdičky v románovém krasohledu i v románové mozaice, rozzáří se, zazáří, potom však pohasnou, vyhasnou a v každodenních dějinách po nich zůstává jen pomyslný sirný zápach. A k tomu i fůra nezdolného paskřivectví ve vztahu ke všem, komu takové zlomyslné a zlolajné efemeridy minulosti ve svém nadšení ublížily, krasohled nekrasohled. Podobné situace nebo takto laděné výjevy pak mohou v románu o krásné modré Dřevnici nabývat i charakteru tvořeného kronikářského záznamu, přestože se objevují v tříšti dílčích vzpomínek zpravidla v různé časové posloupnosti. Bajajova kniha tak bravurně osciluje mezi rozličným žánrovým zacílením, což jí zřetelně vtiskuje ráz postmoderní epiky, případně postmoderní paraepiky. Ale působí na čtenáře i jako moderní kronikářské svědectví spisovatele, který chce vědět, co se stalo, a který už to bez možnosti odvolání skutečně seznává.
A pak je tu ještě jeden důležitý vypravěčský komponent, ostatně vtělený již do názvu knihy a do celého jejího temperování: totiž valčíkový rytmus vyprávění, umně revokovaná vzpomínková atmosféra valčíku na rozloučenou (nikoli ovšem v ironicky frivolní kunderovské asambláži). Právě v tomto zdánlivě tak hravém rytmu a s ním spojeném opojném reji Bajaja servíruje poutavé předivo svých vzpomínek, jednou ještě dětských a dětinských, podruhé již mnohem dospělejších, nakonec už moudře zralých, přičemž to vše se zde prolíná a propojuje, Gottwaldov je u něho pořád Zlín a Zlín je načas přeonačen na Gottwaldov, ani Dřevnice není v těchto proměnách pořád jedině krásná a modrá, ale tóny valčíku lidských dějin pokračují a přetrvají vše jepičí, všechny pitoreskní člověčí příběhy a příhody, kterých se na březích řeky za desetiletí vypravěčova života nakupilo vskutku habaděj. A takto se „nakupoval" i sám román: Bajaja věru není pitvorný pisálek, který se infantilně honosí třeba svou dvacátou, třicátou či už padesátou knížkou, na tomto svém díle pracoval dlouhá léta - a na jeho stylu a zvláště filosofii to je znát. Však už fragment tohoto textu autor svého času knižně vydal pod názvem Na šéne blaue Dřevnici, potom však dal přednost nadmíru pozoruhodnému románu Zvlčení - a k Dřevnici se vrátil až zkraje tohoto tisíciletí. A to impozantním narativním způsobem, který si vpravdě zasluhuje i tu nejprve zhola nepochopitelnou hvězdičku nad „i", s níž je tady grafikem v titulku plus v tiráži zlínská řeka k našemu úžasu i údivu psána...
Na počátku je však odpradávna slovo, a to slovo, klíč k interpretaci spisovatelova románu, pomineme-li vlastní název, zní: „Chmýří!" Nuže, právě z lyricky tvarovaného vypravěčského chmýří, též chmejří či chmyř, se postupně poskládá a dotvoří celičká Bajajova románová mozaika, jeho autorská kronika času, který se v našich očích může stát chudinkou jako chmejr nebo také být lehkým jako chmýřko, času venkoncem neúprosně promítnutého do přeludného dramatického mumraje, času, který si ale (konečně!) zaslouží takto lidsky procítěné a umělecky sugestivní ztvárnění, jemuž jsme ve spisovatelově knize přítomni. Vždyť v této vynikající postmoderně nepostmoderní próze před našimi zraky jako by napořád kol nás zálibně poletovaly něžné chuchvalce rozpomínání a nikoli náhodou v závěrečné sentenci tohoto románu o životě vůkol zlínské řeky Dřevnice znenadání tolik mámivě a o to víc povzbudivě „šumí moře".
Úplný text recenze, která v čísle 2/2010 vyšla redakčně krácena
Autor (1946) je literární kritik, historik, editor, redaktor, publicista, překladatel a vysokoškolský pedagog.
O literatuře přednáší na univerzitách v Pardubicích a v Plzni.