Román, v českém překladu vydávaný nakladatelstvím Vyšehrad, se odehrává ve dvou časových rovinách, za Nixonovy vlády a vietnamské války a o třicet let později. To je ovšem pouhé pozadí příběhu, který vypráví Corey Sifter, jenž zkraje sedmdesátých let začne ve volném čase pracovat u místní mocné rodiny Metareyových. Brzy se díky velkorysosti této rodiny stane studentem soukromé internátní školy a pomocníkem významného newyorského senátora Henryho Bonwillera, jenž je jedním z prezidentských kandidátů. Když Bonwillerova kampaň dostoupí vrcholu, ocitá se Corey ve složité síti událostí, v nichž loajalita, politika, sex a vděčnost se svářejí s morálkou, láskou a pravdou. Ameriko, Ameriko je románem o tom, jak spojení marnivosti, velikosti a tragédie mění historii a osud.
Senátor Bonwiller si po celý život získával mocné přátele i mocné nepřátele, a jak jsem procházel mezi shromážděnými lidmi, viděl jsem, že smuteční hosté se nyní skládají ze zástupců obou těchto skupin, navzájem promíchaných a spojovaných ani ne tak láskou či pohrdáním k tomuto muži, jako spíš tím, že zřejmě všichni sdílejí intenzivní vzpomínky na to, jaká naše země bývala za senátorových časů, a také evidentní skutečností, že již mají do jednoho život za sebou. Už jsem se přece zmínil o holích a kolečkových křeslech. Jako chlapec jsem jednou slyšel senátora Bonwillera, jak říká, že má nejraději své nepřátele, protože nikdy nemusí pochybovat o jejich upřímnosti; ale když jsem se ubíral davem, měl jsem chuť mu říct, že se možná nakonec zmýlil i v tomhle úsudku. Muži a ženy, kteří proti němu bojovali - snažili se ho zničit svými úvodníky a dopisy a slovy pronášenými šeptem na koktejlových večírcích -, tu byli hned vedle těch, kdo mu každý rok posílali dárky k Vánocům a šeky při každé kampani, a všichni vypadali stejně zasaženi jeho skonem. Nějak jsem vycítil, že mu odpustili. Že odpustili i sami sobě - teď, když už ten pád definitivně skončil.
Ale cestou mezi nimi jsem zároveň pochopil, že Trieste, jež není na světě ještě ani tak dlouho jako má nejmladší dcera, měla naprostou pravdu: muži, které jsem poznal, ti, kdo se dosud pohybovali ve středu dění, byli přesně takoví, jak říkala - větší než ve skutečnosti. Senátoři a guvernéři a dokonce i členové státního kongresu. Stále z nich cosi vyzařovalo. Jakési světlo, jež vrhali a jež je zvětšovalo v očích všech, kdo je obklopovali.
Davem si razil cestu Dirk Bonwiller, senátorův syn. Dopoledne přednesl v kostele sv. Anny smuteční řeč a mně to trvalo pouhou minutu, než jsem si uvědomil, že se bude v brzké době sám ucházet o tentýž úřad. V roli řečníka si počínal stejně zkušeně jako jeho otec - tytéž protahované odmlky, tentýž hluboký šepot, tatáž poetická opakování určitých frází -, ale přesto musím říct, že i když mluvil o největším liberálovi v Kongresu Spojených států od dob Sama Rayburna a obhájci všeho, za co se kdy brali chudí, pracující a odbory, člověk by mohl snadno zapomenout, že to také byl řečníkův otec. Proslov Dirka Bonwillera totiž obsahoval politické prvky - hned tři nebo čtyři. Ta rodina je zkrátka taková.
Dirk je pohledný stejným způsobem jako kdysi jeho otec; má mohutnou postavu a nadměrně velký, nesmírně výrazný obličej, který vypadá, jako by už byl nasvícený pro televizní vysílání. Dokonce i teď, po kázání, modlitbě a symbolickém vhození hrstky hlíny do hrobu, konal tento jedinečný zjev pohybující se nad houštím tmavých klobouků smutečních hostů svou práci. Přesně tak jsem býval schopný rozeznat Henryho Bonwillera: mihotavé rysy vznášející se nad davem lidí jako biskupská mitra nad shromážděním věřících.
Sám jsem vysoký, a když senátorův syn procházel kousek ode mě, protlačil jsem se k němu se slovy: „Ta vaše dopolední řeč byla pěkná, pane Bonwillere. Vašemu otci by se líbila." Natáhl jsem k němu ruku přes hlavy lidí. „Corey Sifter - je mi moc líto, co se přihodilo."
„Ano, já vím, já vím. Speaker-Sentinel jsou dobré noviny. Zřejmě poslední svého druhu."
„Vaši lidé vás dobře připravili."
„Vůbec ne. Znám vaši práci. Vždycky jsme si cenili vaší podpory." Stáhl si brýle kousek dolů, aby se na mě mohl podívat přes jejich obroučky. „Doufám, že s ní můžeme počítat i do budoucna."
A pospíchal dál.
Musím říct, že to nebyl zrovna pohřební rozhovor - přesto poměrně uhlazený. V Senátu nás už tři volební období zastupuje republikán, neboť západní polovina státu začala být konzervativnější, ale Dirk Bonwiller bude mít určitě alespoň rovnocennou šanci. A potom - kdo ví, co udělá? Řídí Spolek na ochranu zemědělské půdy v Albany, zasedá v radě Výboru pro obnovu Bronxu a loni přednesl projev na hlavním pódiu sjezdu odborové federace AFL-CIO v Rochesteru; má jeden dům tady a druhý - pískovcový - v Brooklynu a na prázdniny jezdí k Sackets Harbor u jezera Ontario; je nasnadě, že až přijde jeho čas, dokázal by oslovit zástupce všech vrstev Demokratické strany.
Za hřbitovem se nachází přírodní rezervace tvořící součást území, jež se díky zákonu prosazenému s pomocí Henryho Bonwillera proměnilo zpátky v mokřinu, jakmile biologové pochopili, co s ní provedli holandští pionýři, když ji vysušili, a já jsem se nyní vydal tím směrem, abych unikl lidem. Nejsem samotář - v tomhle zaměstnání by samotář nevydržel ani měsíc -, ale má žena sem přijela vlastním vozem, a jak znám svého otce, moc rád se sveze zpátky domů s ní. Oni dva neznali senátora tak, jak jsem ho znal já.
Když jsem došel k rezervaci, viděl jsem, že tu teď žije značné množství ptáků a krajina vypadá, jako by nikdy nebyla ničím jiným než tím, čím se stala znovu: nehlubokým močálem porostlým orobincem a vrbami a potečkovaným plochými listy leknínů a zvadlými ibišky. Jak říkají ti, kdo jsou vůči senátorovi skeptičtí - zabralo nám to tři století, abychom se vrátili zpátky tam, kde jsme začali. Nízko nad zakrslým porostem se vznášel jeřáb kanadský. Vstup do samotné rezervace se nachází pod nevysokým hrbolatým kopcem, na němž leží hřbitov, a když jsem do ní sešel, viděl jsem už jen střechy autobusů odbočujících z parkoviště na dálnici. V prohlubni, kde jsem stál, jsem slyšel osamělou žábu, mým očím však zůstala skryta kdesi v temné vodě čeřené vodními brouky a tajemně se kývajícími stonky. Chodníčky - hrubě otesaná, stříbřitá cedrová prkna stlučená dohromady jen pár centimetrů nad vodou - lemují okraje bažiny a já jsem se po jednom z nich vydal. Občas se přede mnou mihl sumec a zmizel v hlubinách. Čtyři sta metrů za mými zády se dosud pohybovali smuteční hosté, nicméně z koryta, kterým jsem se ubíral, jsem je neviděl. Přešel jsem střed močálu, až po ramena schovaný v orobinci, a pak jsem vyšplhal na hřeben, jenž se táhne nad potokem. Nahoře jsem se posadil na lavičku pod obrovitým dubem, který není ani tak vysoký, jako spíš rozložitý, a jehož kořeny tvoří kostru dlouhého úbočí, jež skýtá výhled na polovinu carrolského okresu.
Na co nejsme připravení, je způsob, jakým děti mění i naši minulost. To je ono. Každý z nás ví, že mění naši budoucnost, ale když je vidíte v jejich nevinnosti - nejdřív v postýlce, pak na kole a potom v autě, při fotbale a na různých vystoupeních a zakrátko už na promoci a na svatbě - když jste svědky toho všeho, pochopíte, že cokoli jste kdy udělali, každý čin, na němž jste se kdy podíleli, má ještě další význam a ten je větší a strašlivější než ten, o kterém jste věděli. Nejen význam, jejž to mělo pro vás, ale i pro dítě někoho jiného. Právě a především tohle se mi teď vybavilo. Nevyhnutelná pravdivost toho, že všechny vaše skutky - ty čestné i ty falešné, malicherné i zkázonosné - žijí dvojím životem. Mohu jen žasnout nad shovívavostí svých vlastních rodičů a dalších lidí, kteří tvoří součást tohoto příběhu.
K jezeru Erie je to od nás dvacet minut a k Ontarijskému jen o kousek dál, a když si stoupnete a nastavíte tvář vánku, uvědomíte si přímořskou průzračnost oblohy a vůni moře ve vzduchu: jako by sem zabrousil vítr z pobřeží, přestože se nacházíme šest set padesát kilometrů od Atlantiku. Výstup mi zabral dobrou čtvrthodinu. Při pohledu na východ jsem viděl, že na parkovišti zbývá už jen pár aut. Přede mnou, nad Masaguintem, kde žije Trieste Millburyová se svými rodiči, se začaly objevovat první cáry vrstevnatých mraků. V tuto hodinu jsou zezdola osvětlené, takže připomínají dlouhá stříbrná pravítka a denní obloha mi díky nim vždycky připadá tak nějak velkolepější, ale přesto neupoutají váš pohled tak, jak se to tady na podzim daří typičtějším kupovitým oblakům s jejich bělostnou horskou mohutností a příslibem dunivých bouřek. Rozhlédl jsem se kolem dokola. Za pár hodin, až se snese soumrak, bude nebe nad Masaguintem tvořit tmavou díru v horizontu, jenž je nyní jinak osvětlený od Islingtonu až po Steppan. Tohle je zřejmě další věc, o níž vypráví tento příběh: jak není cesty zpět.
Zvedl jsem se z lavičky. Masaguint jsem teď měl za zády, hřbitov před sebou. Podle mne se té zbývající půdy již brzy zmocní developerské společnosti. To, co zůstává ladem, území, kde žije Trieste, je poseté ledovcovými balvany o velikosti osobního auta; něco takového však v dnešní době nikoho nezastaví. Nepochybně dají jednotlivým projektům názvy jako Žulové úbočí či Sídliště u kamenitého potoka a promění ty velké zapuštěné balvany v sloupy u vchodu nebo je vztyčí a vytesají do nich čísla domů. Někteří lidé si myslí, že k tomu dojde až tak za deset let, já se však domnívám, že to bude dřív.
Když jsem se vrátil, hřbitov již byl téměř prázdný. Dva zaměstnanci pohřební služby v obnošených oblecích skládali židle do komínku a zpoza kopce v dálce vyjel traktor: blížili se hrobníci. Cestou po chodníku přes močál jsem se důkladně rozhlížel. Byl to můj poslední pohled na senátora Bonwillera.
Ležela mezi námi hromada hlíny. Traktor zpomalil, z bagrové lžíce vyskočil muž a řidič pak začal hrnout zeminu směrem k hrobu. Přesunul jsem se pod jeden z dubů. Hrobníci nadávají, plivou a zašlapávají nedopalky do trávy i v případě, že pohřbívají senátora, a přesně to dělali nyní při zasypávání jámy. Potom si vzali náčiní a dali se do jemnější práce - uhlazování okrajů v trávníku. Henry Bonwiller byl vždycky přítelem pracujícího muže.
Jakmile skončili, nasedli do traktoru a odjeli zpátky přes kopec - a právě tehdy se objevil na scéně další muž. Trhavým krokem vyšel zpoza stromu a dokulhal po trávě k hrobu. Jedna noha mu zaostávala za tou druhou, takže ji musel pokaždé houpavým pohybem protáhnout kolem hole, o niž se opíral. Tak jsem ho také poznal: podle toho kulhání a pak i podle vyřezávané rukojeti jeho hůlky.
U hrobu se zastavil a rozhlédl. Potom sklonil hlavu. Byl starý jako senátor, ale i z dálky jsem viděl, že jeho tvář dosud patří k onomu typu zarytě odhodlaného amerického obličeje, na jaký tady narazíte čím dál řidčeji. Nechci, aby za mě mluvila má profese, ale kdyby si sundal klobouk, byl by z toho dokonalý obrázek na přední stranu.
Byl opotřebovaný, ale poslední, kdo zůstal stát.
Z korun stromů se teď ozývali špačci. Za pár minut se však znovu rozeznělo rachocení motoru a po další chvíli se opět objevil traktor, jenž tentokrát přivážel travní drny. Dojel na místo a zůstal stát pár metrů za zády toho muže. Ten však ani nevzhlédl. Vytušil jsem, že hrobníci nevědí, co mají dělat. Řidič vypnul motor. Jakmile to udělal, ozvala se jakási zlostná talk show z radiomagnetofonu - ty budou mít na svědomí zánik novin, jako jsou ty moje -, načež se natáhl a také ho vypnul. Pak jen seděl uvnitř, zatímco jeho pomocník vylezl ze lžíce, zůstal stát a zahleděl se stranou. Podle mě byli rádi, že mají ještě minutku na to, aby si mohli v klidu zakouřit.
Za okamžik řidič slezl z kabiny a oba se pustili do opravování trávníku. Pečlivě doplňovali chybějící místa kolem hrobu čtvercovými drny; tam, kde to bylo potřeba, je přiřízli kapesním nožem. Nicméně ten muž vzhlédl, teprve když skončili s prací, nasedli do traktoru a vydali se po trávě zpátky; a jakmile jsem vykročil zpoza stromu, konečně se podíval i na mě, ale jen krátce. Muselo nás dělit necelých padesát metrů, přesto jsem si jist, že nevěděl, kdo jsem. Já jsem si však pořádně prohlédl jeho obličej a pak také kachní hlavu, která tvořila rukojeť jeho hole. Popošel jsem o pár kroků blíž a vtom jsem si všiml, že tu má i manželku. Stála za stromem. Musím říct, že vypadala zničeně, a když si všimla, že se na ně dívám, naznačila mi rukou, ať jdu pryč.
V té chvíli jsem se otočil a zjistil, že její manžel klesl na koleno, a i z místa, kde jsem stál, jsem poznal, že pláče.
Tak. To byl tichý konec toho všeho.
Už nezůstal naživu nikdo jiný, kdo by věděl, jak to všechno bylo.