Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva není ústava Bosny a Hercegoviny v souladu s úmluvami o lidských právech a měla by být změněna, protože uznává jako státotvorné národnosti pouze Srby, Chorvaty a bosenské muslimy (Bosňáky). Je však možné provést takovou úpravu v zemi na pokraji kolapsu?
Na počátku devadesátých let minulého století vypukl v této balkánské zemi jeden z nejkrvavějších etnických konfliktů v novodobé evropské historii. Jeho ukončení si vyžádalo zásah mezinárodního společenství, které přivedlo znepřátelené Srby, Chorvaty a bosenské muslimy k jednacímu stolu. Především na nátlak Spojených států amerických byla 21. listopadu 1995 uzavřena v americkém Daytonu mírová dohoda, na jejímž základě byla vytvořena ústava nového státu, která má spolu s částečnou mezinárodní správou země zaručit soužití tří hlavních etnik.
Posouzení jejího souladu s lidskými právy bylo před několika lety předloženo evropskému lidsko-právnímu tribunálu Židem Jakobem Fincim a Romem Dervo Sejdicem. Těm bylo znemožněno ucházet se o zvolení do prezidentské funkce s odůvodněním, že nejsou jednou ze státotvorných národností vyjmenovaných v ústavě. Zahraniční diplomaté a zástupci bojujících stran se při jejím návrhu především soustředili na zakotvení rovnoprávného postavení všech tří hlavních etnik, jejichž kolektivní práva tím převážila nad právy jednotlivce. To potvrdil i Evropský soud: „Systém byl zaveden v době křehkého příměří mezi bojujícími stranami, kdy se jevil jako jediný možný a akceptovatelný všemi stranami vnitřního národnostního konfliktu."
Od Daytonské smlouvy jsou tedy mocenské posty v zemi rozděleny podle národnostního klíče. Diskriminace menšin je věc sice zavrženíhodná, ale pro její odstranění by byla potřebná dohoda politických sil. Rozsudek ale není pro bosenskou vládu právně závazný a navíc se země se potýká s dvěma zásadními problémy.
Prvním je neurčitá politika mezinárodního společenství. Dvě hlavní zahraniční síly v zemi, USA a Evropská unie se totiž nemohou dohodnout na další budoucnosti bosenského soustátí. Zatímco EU dlouhodobě prosazuje svou vyzkoušenou politiku nátlaku na nečlenské země - příslib možného členství, Spojené státy spoléhají na silnou roli mezinárodního vysokého představitele pro Bosnu Valentina Zinka, který by měl donutit národy Bosny a Hercegoviny ke stabilizaci. Vývoj posledních několika měsíců vede také USA k tomu, aby podporovaly politiku EU. I přesto je ale zřejmé, že obě zahraničně politické cesty formy nátlaku nebudou pravděpodobně korunovány úspěchem. Současný předseda vlády, bosenský Srb Milorad Dodik sice v září minulého roku prohlásil, že „všechny politické strany podporují vstup Bosny a Hercegoviny do Evropské unie", o dva dny později však podal žalobu na současného a všechny předchozí vysoké mezinárodní představitele pro „zneužívání pravomocí". Od této chvíle byly vztahy Bosny a mezinárodního společenství téměř nulové.
Druhým zásadním problémem je reálná hrozba rozpadu státu, která však s prvním úzce souvisí. Nejnověji se projevila ve varování odcházejícího chorvatského prezidenta Stjepana Mesiće, podle kterého Dodik pokračuje v politice Slobodana Miloševiče. „Máme tu dvě entity a tři státotvorné národy. Jedna z entit, Republika srbská, respektive její politické vedení a ještě přesněji řečeno její premiér, neuznává stát Bosna a Hercegovina. Neuznává ani Sarajevo za hlavní město státu," uvedl. Zároveň vyzval mezinárodní společenství k podpoře vysokého představitele Valentina Inzka, „aby odstranil z politiky elementy, které chtějí Bosnu a Hercegovinu rozbít". Dodik na druhou stranu oznámil, že se jen snaží o „prosazení Daytonské dohody" a ukončení Úřadu vysokého představitele. To má mezinárodní společenství v plánu již od roku 2006, ale neustálé rozpory mezi bosenskými Srby, Chorvaty a Bosňáky to znemožňuje. Bosenští Srbové si přejí uzavření Úřadu vysokého představitele, protože v tom vidí možnost jak se odtrhnout. Bosňáci a Chorvati chtějí úřad zachovat, dokud nebudou v ústavě zakotveny bezpečnostní mechanismy, které případné odtržení Republiky srbské od Bosny znemožní. Případné odtržení bosenských Srbů přivede podle Mesiće k podobnému kroku i bosenské Chorvaty. „Zbyl by islámský stát, který by se v nepřátelském prostředí stále více radikalizoval a přežíval by jen díky podpoře fundamentalistických muslimských režimů," varoval chorvatský prezident. „Byla by to nová Palestina v srdci Evropy," zdůraznil. Odtržení Srbů, či Chorvatů hrozí také v případě vstupu jedné z jejich mateřských zemí do EU. V tomto případě by logicky mohli usilovat o připojení ke své metropoli, která by jim tím zaručila také členství v elitním klubu evropských států.
V atmosféře vzájemné nedůvěry a nepřátelství mezi hlavními národnostmi v Bosně a Hercegovině je tedy jakákoli úprava ústavy, která by vyhovovala požadavkům Evropského soudu pro lidská práva, téměř nemožná. „I přes částečné zlepšení situace stále ještě nedospěla do stavu, který by se jevil vhodným pro opuštění dohody zaručující dělbu moci podle etnického klíče a její nahrazení systémem vlády prosté většiny," dodává soud. Daytonská dohoda má sice mnoho chyb, včetně nedostatečné ochrany menšin, je to však téměř jediná věc, která brání opakování konfliktu z let 1992-95.