Mnohá novoroční předsevzetí části české politické scény se orientovala na záchranu státního rozpočtu. Ke 165 miliardám státní sekery, která na nás příští rok vyjukne, už ani haléř! Žádná vyšší mateřská, zachovat zdravotnické poplatky, jenom ne třináctý důchod! Jsou to symbolické bitvy, kde jde o málo, ale je důležité jakým směrem. Ale nepřehlížíme dluh jiného druhu? Doporučuji nahlédnout do stati, kterou napsal britský historik Tony Judt do prosincového vydání The New York Review of Books.
Obsahuje otázku: Kolik jsme ochotni zaplatit za „dobrou společnost"? Vychází z úvahy, že sociální ponížení - když se musí lidé v nouzi doprošovat almužny nějakého sociálního minima - je třeba započítávat do společenských nákladů jako dluh, který se akumuluje.
Zmíněná úvaha se odvinula z příkladu státní železnice. Ta je celkově nákladnější než soukromá, ale má nižší jízdné a obsluhuje i odloučené oblasti, kam by soukromník nikdy nezajel. A pokud zajel, nezastavil. Privatizované železnice se soustřeďují na expresní spojení lukrativních center a vydělávají. Soustředí se na výnos pro vlastníky - nikoliv na kvalitu společenské služby a na příspěvek železnic k společenské soudržnosti. Uvedený příspěvek spočívá v tom, že právo na tuto službu mají i lidé mimo lukrativní centra a na toto jejich právo všichni solidárně přispívají ze svých daní.
Ještě jednou ke zmiňované klíčové pasáži, teď v úplnosti:
„A co kdybychom považovali ponížení za náklad, který zatěžuje společnost? Co kdybychom se rozhodli „kvantifikovat" ublížení, které vzniká zahanbením, jež musí lidé pocítit, než dostanou to nejnutnější pro přežití? Jinými slovy, co kdybychom započetli do našich odhadů produktivity, efektivity nebo sociální citlivosti také rozdíl mezi dávkou v ponížení ve srovnání s právně zaručeným nárokem? Možná tak dovodíme, že poskytování univerzálních sociálních služeb, veřejného zdravotního pojištění či subvencované veřejné dopravy představuje efektivně vynaložené náklady pro dosažení společných cílů. Otázka, která má dalekosáhlý smysl, tedy zní: Jak kvantifikovat „ponížení"? Jak změřit náklady deprivace izolovaných občanů bez přístupu k metropoli? Kolik jsme ochotni zaplatit za dobrou společnost? To nevíme. Ale dokud si nepoložíme takové otázky, můžeme uvažovat o odpovědi?"